Milá Ambar,

moc díky za důvěru, se kterou se na nás obracíš. Jsem moc ráda, že tu pro tebe můžeme být :) V první řadě bych ti chtěla říct, že mě moc mrzí, co se stalo a jak to s kamarádkou dopadlo. Přátelé jsou lidé, před kterými se nemusíme bát být nedokonalí, věříme jim a svěřujeme si jim s našimi sny a podobně. Když dojde k neshodě, tak bohužel může dojít k tomu, že někdo zneužije předchozí důvěru, jako se to stalo tobě. Chápu, že za nastalé situace se ti vůbec nechce soutěže účastnit a přemýšlíš, co s tím.

Moc bych doporučila zkusit si sepsat pro a proti účasti v soutěži. S rozhodováním ti pomůže, když to budeš mít sepsané a před očima. Argumenty pro účast v soutěži určitě budou to, že je to skvělá zkušenost, vyzkoušíš si vystupování před publikem a nejspíš dostaneš i nějakou zpětnou vazbu od poroty, pokud nějaká bude. Na druhou stranu proti účasti v soutěži může být právě případný posměch tvých spolužáků. Někdo totiž nemá takovou povahu, že nad posměšky dokáže jen tak mávnout rukou.

Taky bych se zamyslela nad tím, kdy přesně bude ta pěvecká soutěž. Jestli bude až za delší dobu, tak to mezitím tvé spolužáky s velkou pravděpodobností přestane bavit, budou se věnovat jiným věcem a tvoje video bude už jen taková vzpomínka, které se spolužáci sice zasmějí, ale už to nebude jejich hlavní zábava.

Co kdybys zašla za paní učitelkou na hudebku nebo za někým, kdo soutěž pořádá, a popovídala sis s nimi o tom, že by ses ráda zúčastnila, ale že máš obavy z reakce a posměšků svých spolužáků? Třeba zjistíš, že bude soutěž probíhat bez diváků, protože asi není úplně ideální, aby se při pandemii shromažďovala celá škola na jednom místě a sledovala vystoupení. Nikdo tě neuvidí a že jsi byla na soutěži, spolužáky nemusí zajímat. A nebo možná nakonec budou spolužáci koukat, až uslyší, jak zpíváš doopravdy, protože to se s nepovedenou nahrávkou nedá vůbec srovnávat.

Ať se rozhodneš jakkoliv, bude to v pořádku. Je fajn postavit se za to, co v životě chceme a co nás baví, i když se nám ostatní smějou. Na druhou stranu je ale v pořádku si říct, že teď se na něco necítím a raději to nechám na příště. Je to lepší, než být ve stresu.

Myslím na tebe a klidně zase napiš. Jsme tu pro tebe, i kdyby ses jen potřebovala svěřit a vypovídat :) Martina

Ahoj anonymko,

díky za tvou důvěru. Je moc hezké, že máš o kamaráda starost, věci jsou pak snažší, když máme kolem sebe přátele :)

Takové situace, co popisuješ, bývají náročné a není to něco, co by člověk ve tvém věku zvládal sám. V tomto věku je důležité říct o těchto věcech někomu dospělému. Ideálně rodičům (tvým nebo kamarádovým, záleží, jak se znáte a jaké máte vztahy), výchovnému poradci ve škole, třídnímu učiteli... Ti se pak mohou spojit s rodiči tvého kamaráda, aby mu byla zajištěna adekvátní pomoc. Můžeš začít třeba tím, že víš, že tvůj kamarád má takové a takové problémy a snažil se je řešit, ale ty máš o něj strach, protože často mluví o tom, že by chtěl odejít navždy, a nevíš, jak mu pomoct... Je přirozené, že máš o kamaráda strach, a všichni tito dospělí pochopí, že se na ně obracíš. Předpokládám, že tvůj kamarád bude v podobném věku jako ty. I když dospíváte, pořád jste ve věku, kdy jste děti a nezletilí a tyto věci je potřeba řešit s dospělými, kteří mohou zařídit, aby se kamarád dostal tam, kde mu bude poskytnuta odborná pomoc.

Terapie u psychologa trvá delší dobu, chce to vytrvat a postupně na věcech pracovat. V některých případech je potřeba i léčba u psychiatra. Není to nic, za co by se musel člověk stydět. Je normální chodit k lékařům a někdy je prostě potřeba zajít k těm, co léčí duši. Můžeš proto kamaráda povzbudit, aby se nebál pokračovat k chození k pschologovi, se kterým může probrat to, co ho trápí, nebo vyhledal pomoc jinde.

A co jinak můžeš pro kamaráda uděla ty ještě navíc k tomu, že o situaci informuješ dospělé? Být tam pro něj a třeba navrhnout nějakou společnou činnost (ale do ničeho ho nenutit). Neodsuzovat a nevyčítat, když kamarád zruší setkání, neodepisuje apod., protože i pro tvého je to velmi náročné období. Nedělat žádnou vědu z toho, že chodí k psychologovi, prostě to tak je a je to úlně normální. Povzbudit ho, aby si šel popovídat s někým osobně, když ho budou přepadat takové myšlenky... Opravdu je ale důležité, aby o tom věděli dospělí lidé v jeho okolí.

V případě naléhavé potřeby existují i telefonické linky, kam je možné se obrátit. Můžeš o nich třeba říct kamarádovi, kdyby chtěl svou situaci raději probrat s někým anonymně:

- Klasická bezplatná linka důvěry/bezpečí: https://www.linkabezpeci.cz/

- Modrá linka, co funguje na podobném principu, akorát volání není zdarma, ale podle tvého tarifu. A mají tam i chat nebo skype: https://www.modralinka.cz/

- Česká asociace pracovišť linek důvěry má seznam, kde jsou čísla na tyto linky pomoci podle krajů a měst: https://www.capld.cz/linky-duvery-cr/

- Možností může být i Dětské krizové centrum: https://www.ditekrize.cz/

Moc na tebe i tvého kamaráda myslím a moc držím palce, aby kamarád našel pomoc, kterou momentálně potřebuje. Martina

Ahoj Gábi,

díky za dotaz. Moc mě mrzí, že se teď s kamarádkou nemůžete vidět. Když kamarádka bydlí daleko, je vždycky náročné se vidět. Teď je navíc před Vánoci, všichni mají spoustu práce a situace okolo pandemie nám věci taky zrovna moc neusnadňuje. Dá se tak pochopit, že se tvoje maminka zrovna moc nehrne do nějakého plánování a organizování, protože toho má hodně.

Co tedy dělat? Zkuste s kamarádkou vymyslet co nejjednoduší řešení. Pro koho je snazší, aby přijel? Pojedeš ty za kamarádkou nebo ona za tebou? Nebo zkusíte najít nějaký kompromis a sejdete se někde uprostřed? (Vzhledem k počasí teď ale asi není úplně ideální sházet se někde venku, ale zkuste se mrknout, kde byste se mohly sejít.) Pokud se za kamarádkou dá dojet bez přestupu, co takhle se domluvit, že tě maminka posadí na vlak/autobus a v cílové stanici si tě zase vyzvedne kamarádka s její maminkou a pak tě takhle pošlou zase zpátky? Může s tebou za kamarádkou vyrazit někdo jiný než maminka? Třeba babička, starší sourozenec? Setkání můžete spojit i s tím, že se potkáte obě rodiny a něco společně podniknete. Různé tipy na výlety najdeš třeba na www.kudyznudy.cz, http://www.kam-na-vylet.cz/, www.informuji.cz....

Píšeš, že by ses s kamarádkou setkala ještě do Vánoc. Možná by stálo za to zvážit možnosti, že byste se setkaly těsně po Vánocích o prázdninách. To by přece jen mohlo být trochu klidnější období a lepší příležitost se s kamarádkou vidět. Rodiče budou mít zřejmě nějakou dovolenou, tak pro ně bude snazší pomoct vám zorganizovat nějaké setkání.

I když volání nenahradí osobní setkání, určitě využívejte videohovory a tak, ať máte aspoň nějaký kontakt. Ostatní je potom hlavně o komunikaci s rodiči. Tak zkuste s kamarádkou udělat nějaké návrhy, jak by bylo možné osobní setkání uskutečnit a pak to proberte s rodiči, dolaďte detaily, ať máte co nejlepší řešení pro všechny zůčastňěné. Držím palce, ať se ti podaří s kamarádkou brzy sejít. Martina

Ahoj X.,

určitě není nic špatného na tom s někým ukončit kontakt. Když nám někdo ubližuje, využívá nás, nechová se k nám hezky, svádí nás na špatnou cestu... Je úplně v pořádku odejít.

Dost tedy záleží na tom, co myslíš tím, když někdo není v kamarádství spokojený. Kamarádství je druh vztahu mezi lidmi a na všech vztazích je potřeba pracovat. Byla by škoda zahodit přátelství jen z rozmaru nebo kvůli nějaké maličkosti. Když se nám tedy na přátelství něco nezdá, je vhodné si s naší kamarádkou (kamarádem) popovídat a popřemýšlet, co by se dalo zlepšit a jak na kamarádství pracovat.

Někdy to ale nejde a důvodů může být mnoho. Jak dospíváme, mění se naše zájmy a rozchází se naše cesty s některými přáteli. Oslabení přátelství nebo úplný konec přátelství a ztráta kontaktu s některými lidmi patří k životu... Martina

Ahoj Báro,

díky za dotaz a tvou důvěru. Když jsou tři kamarádky, může se snadno stát, že jedna z nich si občas připadá odstrčená a má pocit, že ty dvě zbývající se spolu prostě kamarádí víc. Ve skutečnosti to tak ale vůbec nemusí být a všechno záleží na komunikaci, protože ta je důležitá, aby nedocházelo k různým nedorozuměním.

Píšeš, že bys je chtěla někam pozvat, ale říkáš si, že asi mají důvod, proč tě tam nechtějí. Taky ale píšeš, že některé dny ti přijde ve škole všechno super. Určitě nevidím důvod, proč bys svoje kamarádky nemohla někam pozvat. Kdyby tě mezi sebou nechtěly, tak se s tebou nebaví vůbec. Můžete vyrazit ven, koukat na filmy, něco vyrábět, sportovat... Je spousta možností, co můžete podnikat. Když se budeš svých kamarádek stranit a bát se, že tě mezi sebou nechtějí, budou trávit víc času spolu, protože si naopak budou ony myslet, že ty nechceš být s nimi. Neboj se jim proto dát najevo, že jsi tady a moc ráda s nimi něco podnikneš.

Jak už jsem psala, důležitá je také komunikace. Pokud chceš s kamarádkami probrat svoje pocity a to, jak vaše přátelství vnímáš, vyber si nějakou vhodnou chvíli, kdy budete mít klid, abyste si mohly popovídat. V žádném případě je z ničeho neobviňuj, neříkej, že ony se baví spolu a na tebe zapomínají, nic jim nevyčítej. Dej jim najevo, že je v pohodě, když něco podníkají jenom samy dvě, protože nemusíte být nutně pořád spolu všechny tři. Mluv taky o tom, jak se cítíš ty, že tě mrzí, když nevíš, o čem se ony dvě baví, že bys s nimi ráda trávila víc času a že bys chtěla něco podniknout ve třech...

Myslím na tebe. Určitě se dokážete krásně kamarádit všechny tři a mít pěkné přátelství :) Martina

Ahoj Terko,

díky za důvěru, se kterou se na nás obracíš a taky děkuju za trpělivost. Tvůj dotaz nám tu přistál těsně před zavřením poraden a dovolenou, tak se omlouvám, že jsi musela tak dlouho čekat. Ale už tu pro tebe mám odpověď :)

Každý jsme nějaký - někdo je ukecaný a hned je s každým kamarád, někdo toho moc nenamluví, je introvertní a komunikace s ostatními není jeho silná stránka. Je to tak úplně přirozené, každému jdou jiné věci a kdybychom všichni byli stejní, byla by to docela nuda :)

Hned na začátku bych tě moc ráda uklidnila, že určitě neumřeš hlady a že se postupně naučíš vyřídit s ostatními to, co potřebuješ. Teď pomalu dospíváš a začínáš řešit věci, které jsi dřív neřešila, protože je za tebe dělali rodiči. Teď přichází období, kdy se postupně osamostatňuješ. Důležité je tam to slovíčko POSTUPNĚ. Nikdo po tobě nechce, abys ze dne za den všechno řešila sama, ale máš prostor se to učit a já věřím, že ti to půjde :)

Ptáš se, jak se zlepšit v komunikaci s ostatními lidmi. Doporučovala bych právě trénovat a postupovat po malých krůčcích. Nemusíš hned řešit velké a komplikované věci. Úplně bude pro začátek stačit, když skočíš na nějaký malý nákup někam, kde to znáš, poprosíš o konzultaci učitele, kterého máš ráda, zvedneš v hodině ruku, aby ses zeptala na to, co ti není jasné... Zjistíš, že jsi tyto situace zvládla a postupně se budeš moct učit další a další věci.

Víš, třeba taková paní prodavačka (nebo pan prodavač) ve stánku se zmrzlinou je tam od toho, aby prodávala zmrzlinu, a dělá svoji práci. Zkus si tedy v takovém případě říct, že o nic nejde a nemusíš se bát, protože ta paní (pán) čeká, že tam někdo přijde a bude chtít zmrzlinu.

Chápu, že to pro tebe není snadné a možná tě to děsí. Můžeš se předtím zhluboka nadechnout a říct si, že si jdeš jenom koupit zmrzlinu a za dvě minutky to budeš mít vyřízené. Soustřeď se na základní strukturu takové konverzace (a ideálně aspoň s malým úsměvem):

- pozdravit, protože je to slušnost;

- poprosit, když něco chceš;

- poděkovat, když něco dostaneš;

- rozloučit se.

Mohlo by být fajn, kdyby šel třeba na nákup někdo s tebou a podpořil tě v situacích, které ti nejdou - ty by sis sama vyřídila, co potřebuješ, ale byl by tam někdo s tebou, kdo by ti v případě potřeby pomohl. Občas se stává, že rodiče za své děti často všechno řeší, přičemž to samozřejmě myslí dobře, ale děti a hlavně dospívající se potřebují naučit věci dělat sami. Jestli je to třeba i tvůj případ, je hrozně fajn poděkovat rodičům, jak se o tebe starají a se vším ti pomáhají, protože o tebe mají starost, a domluvit se s nimi právě na tom, že některé věci si vyřídíš sama.

Máš ve svém okolí někoho, s kým si o tomhle můžeš popovídat? Rodiče, sourozenci? Zkoušela jsi přemýšlet o tom, proč máš takový problém něco vyřídit? Máš nějakou ošklivou zkušenost? Nebo máš strach z cizích lidí? Když zkusiš popřemýšlet, co za tím je, bude se ti snáz s touhle věcí pracovat. Přijít na to ti můžou pomoct třeba rodiče, nebo klidně i školní psycholog. Uvidíš, jak se budeš cítit, ale je úplně v pořádku za školním psychologem zajít a popovídat si s ním.

Moc na tebe myslím a kdybys potřebovala, klidně zase napiš a můžeme si o tom spolu popovídat :) Užij si prázdniny! Martina

Ahoj Mončo,

jsi skvělá kamarádka, že máš o svoji kamarádku starosti. Každý někdy prožívá nějaké období, kdy se mu moc nechce mluvit s ostatními a je radší sám. Co se s tím dá dělat a jak kamarádku v takové situaci podpořit?

Určitě jí dej najevo, že kdykoliv se může přidat k tobě a tvým spolužákům, aby věděla, že ji neodstrkujete a pořád patří mezi vás. Můžeš jí třeba nabídnout, že si jdeš popovídat s tou a s tou spolužačkou, tak jestli se k tobě kamarádka nepřidá. Když ale nechce, nenuť ji a dej jí prostor.

Otázky, jestli jí něco není nebo jestli není smutná už tak nějak podsouvají odpověď, že jí něco je. Zkus spíš nějakou neutrální otázku: "Jak se máš? Jaký jsi měla víkend? Co je u tebe nového?" Atd.

Další možností je si s kamarádkou o tom všem popovídat. Počkej na nějakou klidnou a vhodnou příležitost, až budete samy dvě. Můžeš začít třeba tím, že sis všimla, že se kamarádka o přestávkách skoro s nikým nebaví, tak tě napadlo, jestli se něco neděje. Nenuť ji k tomu, aby ti hned řekla, o co jde, ale nabídni jí, že kdyby si o tom potřebovala popovídat, že tu jsi pro ni, že ji máš ráda a záleží ti na ní.

A klidně jí jen tak kdykoliv jindy připomeň, že jsi ráda, že je tvoje kamarádka a že pro tebe vaše přátelství moc znamená a že ji máš ráda :) A teď si samozřejmě moc krásně užívejte prázdniny! Martina

Ahoj,

díky za dotaz. Chápu, že pro někoho je těžké začlenit se do kolektivu. Každý jsme nějaký a pro někoho je to mluvení s ostatními trochu náročnější. Navíc teď v době koronaviru není vůbec lehké navazovat nějaké vztahy. Ale je moc super, že se chceš se spolužáky spřátelit :)

Když se chceš začlenit do kolektivu, určitě se neboj se spolužáky mluvit. Stačí jen nějaká maličkost ohledně školy a tak. Třeba se jich na něco zeptej, když potřebuješ poradit. Taky se neboj ozvat, když víš, že někdo potřebuje pomoct a mohla bys mu pomoct ty. Může pro tebe být snazší, když se začneš bavit nejdřív s někým, kdo má podobnou povahu jako ty a není středem pozornosti a dění ve třídě.

Dobrý začátek je také pozdravit své spolužáky a usmát se na ně. Už to je navázání nějakého kontaktu. Doteď jsi byla zvyklá bavit se jen s jednou kamarádkou, ale teď je fajn dát najevo, že se chceš bavit i s ostatními. Pár tipů, jak s ostatními komunikovat, najdeš v tomhle článku: https://www.in.cz/clanky/pratelstvi/jak-byt-holkou-do-nepohody-ddv.htm

Při online výuce je to navozování komunikace trochu horší, ale jestli máte nějakou skupinu, kde spolu komunikujete, tak se neboj vyjádřit, když se řeší něco, k čemu máš co říct apod. Až se zase vrátíte do školy po té dlouhé době, můžeš to brát jako takový další začátek, kdy se pomalu krok za krokem začneš sbližovat se svými spolužáky.  Po té době strávené doma to pro všechny bude takové nové seznamování :)

Myslím na tebe a kdybys potřebovala, klidně ještě napiš. Ať se daří ve škole! Martina

Ahoj Verčo,

díky za opravdu zajímavý dotaz. Pokud to vezmeme nějakou obecnou definicí, tak můžeme říct, že třeba podle Wikipedie je odpuštění "vědomé, dobrovolné a jednostranné zrušení závazku či povinnosti. Ten, kdo odpouští, zbavuje toho, kdo je mu dlužen nebo kdo mu ublížil, závazků, které tím vznikly."

V praxi to asi přece jen bude trochu složitější a náročnější. Jak píšeš, odpuštění by se dalo vyložit tak, že už člověku nevadí, co mu někdo jiný udělal. Úplně zapomenout na to asi nejde, rozhodně ne hned, ale určitě je to tak, že ta událost, kterou člověk odpouští, už nehraje v jeho životě významnou roli. Je to něco, co se stalo, ale člověk se k tomu nevrací, netrápí se tím, nevyžaduje žádnou odplatu ani urovnání.

Odpuštění je "jednostranné", to znamená, že po tom, kdo nám ublížil, nechceme nic, aby si odpuštění zasloužil. Neříkáme, že když nám ten daný člověk ublížil, musí udělat to a to a teprve pak mu odpustíme.

V křesťanství hraje odpuštění velmi důležitou roli. Při modlitbě Otčenáš říkáme: "A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim vinikům." Bůh nám odpouští naše hříchy, když za ním přicházíme a litujeme toho, čím jsme se proti němu provinili. Bůh nám dává možnost začít znovu, "maže" nám hříchy, nepočítá nám je. Aby bylo odpuštěno i nám, chce po nás Ježíš, abychom taky odpouštěli. (Mt 6,15)

Nejsme dokonalí tak, jak je dokonalý Bůh, tak pro nás lidi to odpuštění není vždycky tak snadné. Někdy to trvá, hlavně když nám někdo opravdu hodně ublíží. Je těžké dostat to z hlavy a nemít vztek. Odpuštění je ale dobré i pro toho člověka, který odpouští. Když totiž člověk někomu odpustí, přestane s sebou vláčet všechny ty negativní pocity, kdy je na někoho naštvaný a rozzlobený, možná i plánuje pomstu a má vztek. Odpustit znamená, že už si člověk nechce kazit život událostmi z minulosti, která jsou leckdy bolestivá. Odpustit znamená povznést se a nebýt otrokem vzteku a nenávisti. Odpustit znamená nevyžívat se v nenávisti a ve zlobě, ale znamená to dát prostor těm hezčím věcem: lásce, přátelství, klidu...

Někdy se ale stane, že narazíme na člověka, který je zlý, manipulativní, ani mu není líto, když někomu ublíží... Máme v takovém případě odpouštět? Nebude to vypadat, že křesťané se sebou nechají zametat a jsou naivní? Ano, i takovému člověku máme odpouštět, máme dávat šanci. Pokud je to ale někdo, kdo nám ubližuje opakovaně a opravdu hodně, ani toho nelituje atd., tak mu sice odpustíme, abychom za sebou nevláčeli staré křivdy, ale jsme opatrní ohledně toho, jakou důvěru mu dáváme příště a jak moc s ním udržujeme kontakt.

Martina

Milá Báro,

díky za dotaz. Chápu, že máš v téhle situaci obavy, že by ti tvoje sestra mohla přebrat kamarádku.

Ze strany tvé sestry tam zřejmě není žádný špatný úmysl přebrat ti kamarádku. Prostě poznala někoho, s kým si rozumí. I kamarádka si zřejmě s tvou sestrou rozumí. To ale automaticky neznamená, že tvoje kamarádka najednou přestane být tvoje kamarádka. Člověk může mít víc kamarádů, můžete se vídat a kamarádit všechny tři. Zkus se proto nesoustředit na svůj strach, ale normálně se bav se svou kamarádkou, neboj se jí napsat, zavolat, navrhnout videohovor, zajímej se, jak se má, jak se jí v téhle době daří, naplánujte si něco, co podniknete, až se budete moct zase vidět.

Někdy je fajn si o svých pocitech s druhými promluvit. Možná si tvoje sestra ani neuvědomuje, že bys celou situaci mohla vnímat takto. Neobviňuj ji ale z toho, že ti přebírá kamarádku a dělá něco špatně. Mluv o tom, jak se cítíš ty, co prožíváš a co tě trápí. Určitě můžeš také zdůraznit, že máš radost, že si spolu ony dvě rozumí a že ti na nich záleží a chtěla bys s nimi mít pěkný vztah.

Na druhou stranu ale nemůžeme nikoho nutit k tomu, aby se s námi kamarádil. Musíme respektovat svobodu a rozhodnutí druhého. Můžeme se snažit pro přátelství udělat, co můžeme, abychom měli čisté svědomí. Někdy se ovšem stane, že se cesty kamarádek začnou rozcházet, jak dospívají, mění se jejich zájmy, potkávají nové lidi. I když je to smutné, nedá se s tím nic moc dělat. Na druhou stranu nám to ale otevírá možnosti potkat jiné kamarády.

Moc na tebe myslím a držím palce, abys o svou kamarádku nepřišla a pořád jste spolu skvěle vycházely. Kdybys potřebovala, klidně ještě napiš. Měj se pěkně a užij si víkend :) Martina