Ahoj "já", díky za dotaz. Chození je právě fajn v tom, že se dva lidé postupně poznávají, hodně si spolu povídají, poznávají svět toho druhého. A někdy se stane (a není to vůbec nic špatného), že jeden z nich zjistí, že ten druhý je sice moc bezva kamarád, ale tam to "končí". A co se týká líbání: víš myslím si, že touha po líbání musí být vzájemná, nestačí, že to chce jenom jeden z vás. Jednoduše nechej iniciativu i na něm. Víš, vztah dvou lidí, kteří se mají rádi, není jen o tom, co chci já. To je potom sobectví. Pokud tvůj kluk zatím nemá potřebu se líbat, respektuj to a hlavně jej do ničeho netlač. Polož si otázku: Jak dobře svého kluka znám? A s ní související: Co o něm vlastně vím? Jaké má záliby, jak vychází se svou rodinou? Jak se chová k ostatním lidem kolem sebe - k vrstevníkům, ke starším,... Je věřící? A dokáže respektovat mou víru? Jaké má schopnosti, povahové vlastnosti? Je něco, co mi na něm vadí? Proč bys měla znát odpovědi na tyto otázky? Protože chození není jenom o fyzických projevech - držení se za ruce, pohlazení a líbání, ale je hlavně o poznávání toho druhého. Začínat příliš brzo s poznáváním těla toho druhého, přináší často bolest a zklamání po případném rozchodu. Takže platí, že se vyplatí si počkat. Všechny projevy tělesné intimity (což může být i stisk ruky či pohlazení) mají být vždy vyjádřením hloubky a opravdovosti partnerského vztahu. Pokud tomu tak není, vztahy se vyvíjí nerovnoměrně nejen v oblasti citové, ale i fyzické. Čekat není jednoduché, zvlášť ne v dnešní době, kdy jsme zvyklí mít všechno hned. Ale stojí to za to, věř mi. Ale jestli se máte rozejít nebo ne, na to ti stejně nikdo odpovědět nemůže, to budeš muset zvážit sama. Myslíme na tebe. M.

Ahoj Bety,

díky za zajímavou otázku a tvoji důvěru, se kterou se na nás obracíš. Hodně záleží na tom, do kterého řádu bys chtěla vstoupit a co bys chtěla studovat. Kromě kontemplativních řádů jsou tady řády, které se věnují službě druhým třeba ve zdravotnictví nebo ve školství. Tam by se ti vysoká škola mohla hodit.

Vysokou školu bych nevnímala jako něco "zbytečného." Může ti hodně dát, i kdyby ses třeba v budoucnu už svému oboru tolik nevěnovala. Stejně tak někdy bývá i možnost jít na vysokou už jako řádová sestra. Někdo zase dospěje k názoru, že vysoká škola opravdu není pro něj a uplatní se jinak. Taky znám sestřičku, která šla na vysokou, něco si takzvaně odžila, ale už při tom byla v kontaktu se sestrami, ke kterým po státnicích nastoupí. Je ovšem opravdu potřeba řešit každý případ individuálně, protože univerzální návod neexistuje

Máš ve svém okolí nějakého kněze nebo ideálně sestru z řádu, do kterého bys chtěla vstoupit, se kterými by ses mohla o těchto věcech pobavit, popř. dál řešit svoje případné povolání? Martina

Milá Mio,

moc děkujeme za tvůj dotaz. Je hezké, že máš strach o sestřenici a chtěla bys jí pomoct. Bohužel neexistuje žádný univerzální návod, jak si v takovém případě přesně promluvit. Rozhodně je třeba postupovat citlivě.

Pokud je to sestřenka, tedy někdo z rodiny, možná bych si nějdřív zkusila promluvit s mamkou. Zkus přivést řeč na to, že se ti zdá, že je sestřenka dost hubená a moc nejí, že máš o ni trochu obavy. Zeptej se mamky, jestli třeba teta se strejdou něco neříkali a jestli mamka neví, co se děje. Při takové výšce a váze, kterou píšeš, je dost zvláštní, že by nikdo jiný neměl nějaké podezření. Je proto dost možné, že už rodina něco řeší, jenom to neříká všem. Když zjistíš, že se zřejmě opravdu nic neřeší, stálo by za to navrhnout mamce, jestli by si nechtěla (samozřejmě citlivě) promluvit s tetou. Při tak nízké váze vzhledem k výšce se totiž většinou doporučuje navštívit praktického lékaře a poradit se s ním.

Je potřeba říct, že ty osobně nejsi úplně v pozici, kdybys dokázala sama něco vyřešit. Můžeš ovšem být sestřence oporou, vyslechnout ji, co ji trápí, popovídat si s ní a nabídnout případné možnosti řešení, především ji povzbudit, aby se nebála promluvit si s rodiči. Nejspíš nemá cenu, aby ses snažila sestřence říkat, že by měla víc jíst a měla dělat tohle a tamto. Stejně tak nebude moc efektivní za každou cenu ji nutit, aby se najedla, tak se jí akorát jídlo ještě víc zprotiví. Lepší by bylo zkusit se spíš zaměřit na to, co je příčinou, proč sestřenka nejí - něco ji trápí, je ve stresu, připadá si tlustá? Možností by pak mohlo být pobavit o tom, jestli sestřenku něco netrápí, jak jí to jde ve škole (gymnázia bývají obtížná), jak vychází se spolužáky, s kamarády a s rodiči... Pokud by ses s ní chtěla opravdu bavit přímo o jídle, můžeš třeba vyjádřit obavy, že se ti zdá, že jedla málo, tak jestli nebude mít hlad a nebude unavená...

A jak si promluvit? Nejlepší je nějaké klidné a příjemné místo, kde vás nebude nikdo rušit nebo poslouchat. Důležité je věnovat se jen kamarádce, nekoukat u toho do telefonu nebo na hodinky, ale opravdu ji poslouchat. Ideální je dopracovat se k tomu postupně a nevytahovat vážná témata hned na začátku vašeho setkání. Martina

Ahoj,

chápu, že tě hodně mrzí, když zrovna od kamarádky slyšíš nějaký nepěkný komentář. Od kamarádky zřejmě jako všichni ostatní čekáš pochvalu, popřípadě radu.

První cestou by bylo si s kamarádkou o všem promluvit a upozornit ji na to, jak ti její poznámky ubližují. Vím, že je to někdy těžké takové věci říkat. Pokud je ti nepříjemné řešit to s kamarádkou zvlášť, můžeš ji alespoň upozornit v reakci na její poznámku. Když ti zase něco takového řekne, zkus se zeptat, proč si to myslí a proč ti to pořád říká. Při tom ji můžeš upozornit, že tě to mrzí, když od ní v jednom kuse něco takového slyšíš.

Další věc pak je naučit se tyto poznámky nebrat vážně. Každý totiž máme úplně jiný styl a vkus. Důležité je, jestli se tvoje oblečení líbí tobě? Cítíš se v něm dobře? Byla by škoda, kdybys něco přestala nosit jen proto, že někomu se nelíbí. Chápu, že od kamarádky to mrzí víc než od někoho cizího. Občas ale v životě uslyšíš různé ne úplně hezké věci, takže zkus tohle brát jako takový trénink, jak se postavit za svůj názor.

Drž se a klidně se nám zase ozvi! Martina

Milá En,

děkuji za důvěru, se kterou se na nás obracíš. Gratuluji, že s Boží pomocí dokážeš s hřícehm bojovat. Super.

Určitě nešlo o hřích ani těžký ani lehký. Hřích musí být vědomé jednání. Proto vše, co se děle ve snu či v polospánku nemůže být hříchem.

Naše tělo někdy bez našeho vědomí nějak reaguje. Takto můžeme prožít i sexuální vzrušení, ale to není též hříchem. Je to něvědomá reakce našeho těla.

Jak se s tím vypořádat? Jak reagovat na takové věci, co popisuješ? Nijak. Vzít to prostě jako běžný fakt a dál se s tím nezabývat. Ono vzrušení postupně opadne.

Naopak, když se člověk začně moc trápit a přemýšlet, zbytečně ho to do prožívaného vzrušení vtáhne, až z toho nakonec může být skutečně hřích.

To, co Ti radím, se dá nazvat určitou hygienou duše. Prostě netrápit se tím, co k trápení není, a co je spíše k okamžitému odmítnutí jako zbytečně otravnému hmyzu.

Ahoj anonymko, díky za dotaz. Je moc fajn, že nad sebou přemýšlíš, a některé věci ti na sobě vadí. Proč?!? Protože to znamená, že ti na sobě záleží, a chceš ze sebou také něco dělat. A to je vždycky dobře! Víš, ve tvém věku je úplně normální, že v jednu chvíli jsi se sebou spokojená, ale už za chvilku to může být úplně opačně. Jsi protivná, naštvaná, kolikrát i sama na sebe a nevíš co s tím. V době dospívání to tak prostě je. Měníš se pomaličky v ženu, a to dá člověku zabrat:)... Zkus si na papír napsat 10 vlastností, které se ti na tobě líbí, a když se ti bude zase někdy zdát, že nestojíš "za nic" a vůbec nic se ti nedaří, tak si je pomaličku přečti:). Pro povzbuzení posílám článek z našeho webu. http://www.in.cz/clanky/pratelstvi/jak-byt-holkou-do-nepohody-ddv.htm

Ať se ti daří. M.