Ahoj Julinko, díky za dotaz. Jeden věřící kluk tě už několikrát pozval do kina, na procházku, atd., ale tobě to přišlo moc rychlé, tak jsi odmítala, ale pozval tě později ještě několikrát a ty nevíš, co máš dělat. Asi je dost důležité, jestli by ses s ním chtěla sejít a jenom tak nezávazně si popovídat nebo vůbec ne. Pokud o žádné setkání nestojíš, tak mu to řekni, abyste mezi sebou měli "jasno", protože podle tvého dotazu se mi to tak jasné nezdá, tak i ten kluk se možná může domnívat, že to zatím jenom nevyšlo, a proto se snaží dál. No a pokud, jak píšeš, se např. domluvíte a někde se spolu sejdete, tak asi už bude záležet jenom na vás, jak to půjde dál. To, že se dva lidé spolu sejdou a popovídají si nebo spolu zajdou do kina ještě vůbec neznamená, že spolu musí začít chodit. To vůbec ne, mohou se stát kamarády, nebo zjistí, že si spolu nerozumí vůbec nebo naopak, že si spolu rozumí hodně, je jim spolu hezky, a chtěljí ve vzájemném poznávání pokračovat. Všechno je možné...:) Co vidíme jako hodně důležité, je nechodit s někým, ale jenom proto, že by ti ho např. bylo líto (nebo by ti bylo hloupé např. kino odmtnout), takže jestli s ním nikam chodit nechceš, nenuť se do toho. Máš právo se rozhodnout s kým se chceš potkat a s kým ne, ale je důležité, abys mu to řekla nebo napsala "narovinu". Přejeme ti z redakce krásný den a klidně se zase ozvi. M.

Ahoj JN, díky za dotaz. Píšeš, že tví spolužáci se ti posmívají kvůli tvému novému účesu. Zkus je ignorovat, prostě si jich nevšímej. Obyčejně, když není žádná odezva, tak je to brzy přestane bavit. Taky píšeš, že když potřebují pomoc, jdou za tebou. Možná by nebylo od věci, až si zase půjde někdo z těch vtipálků něco půjčit nebo pro radu, říct třeba s úsměvem: A teď ti "buldok" nevadí?? Obyčejně v každé třídě je rádoby vtipálek, který si velmi rád dělá srandu z někoho jiného, ale sám obyčejně takovou "srandu" nesnese, a často svým hloupým vtipkováním zakrývá své vlastní problémy nebo nedostatky. Možná i po té větě by si některý z tvých spolužáků leccos uvědomil, i když by to asi před tebou nedal najevo. A co se týká řešení podobných věcí s učitelem, pokud by se to neustále opakovalo nebo stupňovalo do opravdu nepříjemných rozměrů, tak můžeš např. poprosit vašeho třídního učitele nebo školního psychologa/poradnce (pokud ve škole máte), jestli by s tím něco nemohl udělat. Navíc si myslím, že ve třídě je i spousta spolužáků/žaček, které se jenou vezou, protože se bojí, aby se jim nakonec někdo taky neposmíval, tak jdou raději s posměváčkem, ale v podstatě s takovým chováním ani nesouhlasí. Myslím, že většina spolužáků ve vaší třídě si uvědomuje, že jim hodně pomáháš, když potřebují něco půjčit, pomoct, atd. Moc v redakci oceňujeme, že jsi taková ochotná a kamarádská. Neklesni prosím na úroveň posměváčků a jednej podle svého nejlepšího svědomí. A klidně se zase ozvi. M.

Ahoj Lojzo, díky za dotaz. Píšeš, že tě tvá o rok starší sestra natáčela při tom, jak jste se u babičky dívaly na televizi a pak to posílala dál. Chápu, že tě to štve. Zkusila bych si s ní  o tom promluvit po "dobrém" - že ti není vůbec příjemné, když se něco takového děje, že už to není jenom o tom, že si někoho natáčí, ale i o tom, že to potom posílá dál, a že si to nepřeješ. Možná, že to bude stačit, sestra si uvědomí, že je to vůči tobě nefér, a přestane s tím. Pokud by se to ale opakovalo, asi by bylo dobré ji upozornit, že to budeš to muset říct svým rodičům, protože se ti to fakt nelíbí a nevíš, co jiného bys mohla udělat. Existují určité hranice, které by se prostě překračovat neměly, protože to druhým může ublížit!  Ale jak píšu výše, možná bude stačit si upřímně se sestou promluvi a nic dalšího nebude potřeba. Moc bych vám to oběma přála. Hezký den. M.

Ahoj Any, díky za dotaz. No, je to někdy těžké, že? Tři kamarádky, to bývá často mnohem složitější, než když jsou jenom dvě nebo třeba čtyři.... A jak píšeš, (a toho si ceníme, že si to dokážeš přiznat, protože to znamená, že s tím chceš něco dělat), že někdy, když jsou samy dvě, to u tebe přerůstá až v závist. V první řadě je dobré si uvědomit, že kamarádky nejsou moje osobní vlastnictví (jsou to JENOM moje kamarádky a basta), to je moc důležité, protože i tvoje další dvě kamarádky se někdy mohou rozhodnout trávit čas jenom spolu třeba v nějakém kroužku nebo po cestě ze školy... A možná někdy jsi zase ty jenom s jednou kamarádkou třeba v hudebce, při sportu... Hned na začátku dotazu píšeš, že jste tři hodně dobré kamarádky, tak předpokládám, že většinu společného času asi trávíte ve třech. Pokud se ti ale zdá,  že kamarádky jsou spíše jen spolu, zkus jim poctivě říct, co tě trápí. Řekni jim, jak se cítíš ty, a uvidíš, co ti na to řeknou. A možná, že ve třídě nebo ve škole, v zájmovém koužku... je někdo, kdo by se s tebou taky moc rád bavil, a kamarádil, ale zatím sis ho nevšimla. Zkus se kolem sebe dobře dívat. Myslíme na tebe. M.

 

Milá Kláro, lítost nad hříchy, která je třeba u odpuštění hříchů, je vnímání, že jsem svým špatným činem zranil Boží lásku a že jen on mi může odpustit. Stačí, když vědomě vyslovíme: Bože, prosím, odpusť mi mé hříchy, smiluj se nade mnou nebo jinou modlitbu. Může pomoci i četba Písma. Třeba Žalm 51 nebo stať z evangelia, kde Ježíš někomu odpouští. Můžeš na sebe nechat text chvíli působit a pak vlastními slovy pohovořit s Ježíšem a prosit o odpuštění. Pokud se někdy přidá pocit lítosti, slzy lítosti....to je vše jen možný důsledek, ale ne nutný. Takže lítost je ve své podstatě přesvědčení, že jsem zranil Boží lásku a tuto svou vinu vyznávám, uznávám a prosím o očištění.

Ahoj Odpojená. Díky za zajímavý dotaz. Píšeš, že máš pocit, jako bys byla od sebe "odpojená". Nedokážeš ovládat to kdo jsi, co řekneš, co uděláš, jak se zachováš, co děláš za pohyby... Chtěla bys mít pod kontrolou sama sebe, ale zároveň nechceš ztrati své opravdové já, sebe samu. Každý člověk je jedinečný, otisk palce každého člověka je jiný, dokonce i u identických dvojčat jsou otisky palců jiné. Každý z nás je originál. A to si myslím, že je moc fajn, protože představ si, že bychom byli stejní, to by asi za chvíli byla pořádná nuda. Na druhé straně, má ale každý člověk svůj rozum a svobodnou vůli, díky které se sám za sebe rozhoduje, jak dál ( u dětí pomáhají rodiče, učitelé atd.). Věřím tomu, že P.Bůh to tak zařídil proto, abychom mohli být svobodní a rozhodovat se podle svého nejlepšího svědomí sami za sebe. Když člověk dospívá, mění se nejen po fyzické, tělesné stránce (z dítěte v ženu, muže), ale dospívá také po stránce psychické a duchovní. A tak jako postupně od malého prcka začíná chodit, ovládat své základní potřeby, poslouchá, co mu kdo říká, učí se atd., a i když se mu to ze začátku zdá těžké, tak třeba v šesti letech už si ani nevzpomene, jaké byly jeho začátky, když se pomaličky učil s rodiči chodit. A tak je dobré trénovat i svoji psychiku, ovládání pevné vůle atd. Určitě i okolo tebe jsou lidé, na které se můžeš spolehnout, a v různých věcech ti mohou a rádi poradí, taky existuje spousta kvalitních knih na nejrůznější témata. Např. píšeš, že nevíš, jak se v některé situaci zachováš - asi nejlepší by bylo udělat to podle toho, co ti říká svědomí. I svědomí se dá trénovat, myslím to, abys ho slyšela, protože v dnešní době se dá lehce "překřičet" - někdo ti  např. nabídne cigaretu, a ty víš, že to není úplně OK: na jedné straně, ten kdo ti ji nabízí, na druhé straně ty a tvé svědomí. Je to správné? Proč to chci udělat? Chci se zavděčit tomu, kdo mi ji nabízí? Chci to zkusit? Nechci, ale nechci se ztrapnit? Můžu ale také s úsměvem odmítnout... A takových situací je denodenně fůra, a zažívá je asi každý z nás. A jak se dá potrénovat silná vůle? Třeba tím, že se člověk naučí ovládat v něčem "malém". Například moc ráda mlsám, tak si řeknu, že tento týden to zkusím omezit na jednu maličkost denně, ale ne víc! Nebo je moje závislost neustálé vysedávání na mobilu, tak ho zkusím třeba na týden omezit na hodinu denně. Takové výzvy pomalu, ale jistě zocelují i naši pevnou vůli. A když člověk ovládne něco menšího, může zkusit i větší věci, které ho zrovna trápí. Říká se, že když něco opakuješ 21 dnů, třeba každý den ráno vstaneš na první zazvonění budíku, stává se z toho dobrý návyk. Nemusí to být asi přesně těch 21 dnů, ale je to už doba, kdy si na něco zvykneš a dodržování je pro tebe jednodušší. Můžeš si taky zkusit psát deník. Co se ti honí hlavou, co se ten den stalo, co jsi prožila, co se ti líbilo atd. A když si pak večer nebo za nějaký čas své zápisky pročteš, uvidíš, co se ti daří, a v čem bys mohla udělat něco jinak. Takové sebepoznávání je taky bezva věc.:)  a hezky si člověk utřídí myšlenky. To je jen taková nabídka, vyber si z ní podle svého uvážení... V každém případě, to, že se snaží žít člověk správně a být sám sebou je moc důležité, to s tebou naprosto souhlasíme. Ale taky je pravda, že by si naše tělo s náma nemělo dělat, co se mu zlíbí:), jak píšeš výše. Proto krůček po krůčku můžeš na svém já pracovat, nakonec jako my všichni. A modlitba za to určitě pomůže. Moc držíme palce. M.