Ahoj Jano, díky za dotaz i důvěru k nám. Je krásné, že máš takové ideály. Někdo si najde svého životního partnera brzy, někdo později a pro někoho může být připravena úplně jiná a přitom stejně naplněná, životní cesta. A teď aby se v tom člověk vyznal, že?:) Z tvého dotazu je zřejmé, že toužíš po manželství i rodině. Píšeš, že jsi hodně plachá a na různé akce si netroufáš jet sama. Existují víkendy pro nezadané, které pořádají některá diecézní centra mládeže, určitě ti rády podají informace. Víme, že i v Katolickém týdeníku je inzerce, ale vlastní zkušenost s ní v redakci nemáme. Blíží se prázdniny a různé tábory, možná někde ještě potřebují vedoucí nebo někoho do kuchyně, možná se u vás nebo někde poblíž konají nějaké akce, (poutě, výstavy,akce spolča, sportovní akce...) na které se dá zajít s kamarádkou, s někým známým. Chce to hledat různé možnosti. Vím, že teď v době určitých koronavirových omezení je akcí méně, ale určitě nějaké budou. A doporučuji zaměřit se také na sebe. Dělej, co tě baví, naplňuje, přečti si knížku, mrkni na hezký film, běž si zasportovat. Buď prostě svá a za svého budoucího manžela už teď můžeš děkovat a prosit. Myslíme. M.

Milá H.,

díky za tvůj dotaz a důvěru. Je naprosto pochopitelné mít v určité míře strach z přijímacích zkoušek, to k tomu tak nějak patří. Já to znám, taky jsem z každé zkoušky vždycky hrozně vystresovaná. Někdo má strach větší, někdo menší, každý jsme nějaký. I se strachem se dá alespoň trochu bojovat a ovládnout ho.

Už jsi nám jednou psala do poradny, takže vím, že se připravuješ opravdu dlouho a poctivě. Opakuj si tedy, že jsi na přípravu k přijímačkám udělala maximum toho, co jsi mohla a co bylo ve tvých silách. Po takové přípravě určitě nehrozí, že bys tam nic nenapsala. Udělej si plán, kdy si co ještě zopakuješ, abys byla v klidu, že to zvládneš a jsi připravená.

Možná máš pocit, že si z učení vůbec nic nepamatuješ a nic neumíš. To je proto, že si najednou snažíš vybavit všechno naráz. Až budeš psát test, budeš se vždycky soustředit jenom na danou otázku a informace se ti budou vybavovat postupně. Když náhodou přece jen nebudeš vědět, nenech se tím rozhodit, v klidu otázku přeskoč a můžeš se k ní na konci vrátit. Nic se neděje. Když na tebe půjde strach, zhluboka se nadechni, řekni si, že ses připravovala, že tam půjdeš a napíšeš to.

Zkus ty přijímačky taky brát spíš jako takovou větší písemku, kterých už jsi určitě napsala spoustu, a nemysli moc na to, že to jsou právě přijímačky.

Neboj se popovídat si o svých obavách z přijímaček s rodiči, s prarodiči, s kamarády nebo třeba s nějakým učitelem. Popovídejte si o tom, co přesně tě na přijímačkách nejvíc děsí. Hodně pomáhá, když se někomu svěříme a víme, že nejsme sami, že na nás někdo myslí nebo se za nás modlí. Nejspíš tě na přijímačkách nejvíc děsí případný neúspěch. I o tom si s rodiči popovídej. Vím, že je to hozná představa neuspět v něčem, co moc chceš. Pomáhá ale vědět, že kdyby přece jen náhodou k neúspěchu došlo, svět se nezboří, že tu jsou i jiné plány a možnosti.

Pořád je důležitý dostatek spánku, odpočinout si chvíli od učení a načerpat sílu. Nezapomínej na vyváženou stravu a dostatek ovoce a zeleniny. Před přijímačkami už si jen maximálně zlehka opakuj, pořádně si před nimi odpočiň a dostatečně se na ně vyspi.

Naplánuj si něco hezkého, co budeš dělat, až napíšeš přijímačky, aby ses měla na co těšit, až to bude za tebou. Třeba nějaký sraz s kamarádkou, zmrzlinu s rodinou... Nebo si kup nějakou drobnost jako odměnu jenom za to, že jsi k přijímačkám šla a psala je.

Nevím, jak si zvyklá se modlit, ale věřícím lidem pomáhá, když svoje obavy svěří do Božích rukou. Nebo se můžeš pomodlit k Panně Marii nebo třeba ke svému patronovi...

Myslím na tebe a moc ti držím palce! Klidně nám zase napiš a můžeš dát i vědět, jak jsi dopadla :) Martina

Milá Pájo,

díky za tvůj dotaz. Vztahy mezi sourozenci bývají někdy složité, hlavně v pubertě. To je celkově obtížné období. Je dobře, že hledáš cesty, jak s bráchou vycházet a chtěla bys zlepšit vaši komunikaci.

Jednou z cest, jak zlepšit komunikaci, je snaha o co nejlepší pochopení toho druhého. Podle toho, co píšeš, se mi zdá, že tvůj brácha není v úplně jednoduché pozici. Má samé sestry, takže k sobě možná nemá v rodině žádného parťáka. Navíc má starší sourozence, takže nejspíš vnímá, že je v tuhle chvíli slabší. Zároveň máte ještě nejmladší sestru, takže brácha není ani v pozici benjamínka, kterému by se dostávalo největší pozornosti. Brácha se možná snaží najít svoje místo v rodině a prosadit, což tak nějak k pubertě patří.

Je super, že ses popisovaný konflikt rozhodla řešit v klidu. To je dobrá cesta. Je úplně v pořádku být naštvaná, když brácha udělá něco, co se ti nelíbí. Nauč se tyto svoje pocity pojmenovat. Ale to, jak na danou situaci zareaguješ, je pak tvoje volba. Klidně vždycky počítej do pěti a zhluboka se nadechni, abys předešla neúváženým reakcím, kterých pak budeš litovat. Důležité je snažit se zůstat v klidu. Někdy pomůže na chvíli odejít do jiné místnosti. Možná bude třeba dát bráchovi čas, aby se trochu vyvztekal a dalo se s ním mluvit. Vyjádři pochopení nad tím, že ho něco naštvalo, zároveňo ho ale zkus nasměrovat k nějakému rozumnému řešení. Můžeš to zkusit třeba nějak takhle: "Mrzí mě, že jsi naštvaný, ale nevím proč. Když mi řekneš, co tě štve, můžeme to spolu vyřešit, aby se to už příště nestalo. Křičením a kopáním to nevyřešíme. Je mi líto, že se hádáme, chtěla bych, abychom spolu vycházeli dobře." Zároveň je třeba umět se omluvit, když to ujede mně a udělám třeba v rozčilení něco, co druhému ublíží.

Nevím, jak moc trávíte čas společně, jestli spolu něco podnikáte a jak spolu vycházíte v ostatních chvílích. Máte nějaké společné koníčky nebo něco, co můžete dělat dohromady? Mělo by to být něco, co baví bráchu, třeba nějaký sport, výlet na kole nebo deskové hry. Můžete třeba vzít se starší ségrou někdy bráchu na zmrzlinu nebo do zoo. Kluci nejsou moc na povídání, ale nějaká společná aktivita by vás mohla sblížit a rozproudit debatu. U toho by se vám třeba mohlo podařit popovídat si o tom, co vás štve, co byste si přáli zlepšit. Rozhodně by to ale nemělo být obviňování, že "Ty děláš tohle a tohle špatně, protože křičíš..." Spíš něco ve stylu: "Mrzí mě, že spolu občas nevycházíme, chtěla bych najít způsob, jak to zlepšit."

Píšeš, že teď dokonce máte období rvaček v uvozovkách. To mě trošku zaráží. Pokud dochází k nějakým fyzickým útokům, je potřeba to řešit intenzivněji. Nikdo nemá právo ti takhle ubližovat a brácha už je dost velký na to, aby se dokázal alespoň přiměřeně ovládnout a aby věděl, že takhle by svůj vztek řešit neměl a rozhodně by si neměl zvykat, že mu to prochází. Je sice potřeba k druhému přistupovat s pochopením a respektem, ale jsou věci, které bychom si líbit neměli nechat. Co na bráchovo chování říkají rodiče? Nejen na případné rvačky, ale vztekání, kopání a pláč celkově? Rozhodně si s nimi promluv o tom, jak tuto situaci vnímáš ty. Zeptej se jich, co si o tom myslí oni a co by se s tím podle nich dalo dělat. Zkuste se zamyslet, jestli to, co popisuješ, jsou u bráchy jen nějaké výjimečné stavy, které by se daly připsat k projevům puberty, nebo jestli jeho chování nemůže signalizovat nějaký jiný problém. V takovém případě by stálo zvážit nějakou konzultaci u psychologa nebo výchovného poradce ve škole.

Také by mohlo být dobrým řešením, kdyby si s bráchou mohl promluvit tatínek takzvaně jako chlap s chlapem. Jemu by se mohlo podařit zjistit, co bráchu rozčílilo, co ho trápí a proč se tak chová. Mohl by mu vysvětlit, že se problémy dají řešit i jinak než vztekáním. Kluci moc o svých pocitech nemluví, brácha tak má možná problém svoje emoce pojmenovat a reaguje poněkud nepřiměřeně. Možná má brácha nějaké trápení, se kterým si neumí poradit, bojí se svěřit a svůj vztek si vybíjí takhle.

Ať se ti daří, Pájo. Klidně zase napiš, jak to vypadá :) Martina

Milá Julčo,

díky za tvůj dotaz a důvěru. Já jsem taky introvert, tak moc dobře chápu, jak těžké někdy může být, když je člověk s lidmi, které moc nezná, nebo si s nimi nesedl. Pro někoho jsou pak letní tábory skvělý zážitek a pro někoho právě moc ne. Je to v pořádku, každý jsme nějaký a a máme jinou povahu.

Pokud bys radši šla na táboře do kuchyně, nestálo by za to zkusit ještě s rodiči promluvit o změně? I když už tatínek tábor zaplatil, někdy se s tím dá ještě něco dělat, změnit, domluvit... Co kdyby ses alespoň zkusila rodičů zeptat, jaké jsou možnosti, co by se s tím dalo dělat? Nevím, jak moc jsi s rodiči o táboře a o svých pocitech z něj mluvila. Rozhodně se neboj s rodiči  mluvit o svých pocitech a co nejpřesněji pojmenovat, co tě trápí, proč se ti tam nechce a co se ti nelíbí a co bys radši dělala místo toho. Pokud druhým neřekneme, jak se cítíme, tak na to většinou nepřijdou. Pro introverty je někdy těžké mluvit s ostatními, hlavně o svým pocitech. Rodiče by přesto měli vědět, s jakými pocity na tábor jedeš.

Ptala ses především, jak to tam vydržet, když už pojedeš. Nevím, jak přesně to funguje na vašich táborech, ale tady je pár tipů:

- Zkus najít způsob, jak na táboře trávit čas se sestrou. I když bude ve vedení, určitě se spolu uvidíte a budete si moct popovídat a budeš jít moct říct, jaké to tam je a svěřit se jí.

- Co mladší brácha, který také jede? Můžeš tam být někdy i s ním?

- Popros sourozence, především starší sestru, když je ve vedení, aby ti pomohli se s někým seznámit. Tady dávám ještě odkaz na náš článek na webu, který by ti třeba mohl pomoct při hledání kamarádů, se kterými by tábor nemusel být tak hrozný zážitek: https://www.in.cz/clanky/pratelstvi/jak-byt-holkou-do-nepohody-ddv.htm

- I když tvoje kamarádka, kterou sis tam našla, pojede s jinou kamarádkou, ničemu to nebrání, abyste čas na táboře trávily ve třech a poznala jsi tam někoho dalšího. Pokud nepojede vůbec, vezmi to jako příležitost se s někým novým seznámit.

- Nezaměřuj se na to, co se ti tam nelíbí, ale zkus se soustředit na pozitivní věci, které ti to může přinést: třeba zase potkáš někoho, s kým se skamarádíš, třeba budeš mít i letos fajn rádkyni a bude to super, zažiješ něco nového... Vím, že je to těžké, hlavně po nepěkných zážitcích z minulých let. Zkus si sepsat, co bylo na minulých táborech super, na co se můžeš těšit teď. Počítá se každá maličkost :)

- Zůstaň ve spojení s ostatními kamarády a s rodiči přes mobil, pokud ho tam můžeš mít s sebou. Ale zase pozor, ať nejsi na telefonu moc a máš čas věnovat se táboru.

Milá Julčo, myslím na tebe a klidně nám ještě napiš. I kdyby ses jenom potřebovala vypovídat :) Martina

Milá Marino,

ptáš se na to, co je nactiutrhání. Jde o pravdu, kterou šíříme bez potřeby.

Ale jde vždy o pravdu? Nejde jen o můj dojem? Často to bývá jen zdání.

Máme se snažit o zachování dobrého jména druhého člověka.

Jsou ale okamžiky, kdy je třeba říci své mínění: jsme dotazováni na svědectví o druhém třeba před kněžským svěcením, před svatbou...

Ty se ptáš na různá hodnocení druhého - ano, šlo by většinou o nactiutrhání, pokud by se to říkalo bez potřeby.

A okolnosti?

To je vždy třeba posuzovat.

Ano, můžeme si s tím, o kterém předpokládáme, že to nebude roznášet, popovídat o druhém, ujasnit si svůj pohled a názor.

Jak tedy postupovat v běžném životě?

Snažit se o druhých hovořit dobře nebo mlčet.

Když jsem tázán, nemusím každému říkat o druhém, co vím. Také mně by bylo nemilé, kdyby druzí roznášeli o mně moje nedobré stránky.

Když je vážný dotaz, což bývá jen ojediněle, mám říci, své mínění.

Není to jednoduché, že?

Ale mluvit o druhých na veřejnosti dobře je velice moudré.

Ahoj, díky za dotaz. Jak já ti rozumím. Ve 14. letech jsem to měla hodně podobně, vlastně ještě dřív. V 5. třídě jsem se hodně "vytáhla" a moje spolužačky a spolužáci byli všichni tak o hlavu menší. Myslela jsem si, že když se budu "hrbit", tak se tím i zmenším a nebudu tak vyčnívat. Mně hodně pomohlo cvičení, to víš, že se mi do něj taky vůbec nechtělo a brala jsem to jako otravu. Byla jsem dokonce na letním táboře, který byl zaměřený na děti se skoliozou, a tam jsem se cvičit naučila. Byla to jednak součást programu, a taky cvičili všichni:). Každý den jsme se tak protahovali a zpevňovali páteř a po třech týdnech jsem pak pokračovala i doma. Zjistila jsem totiž, že mi to pomáhá. Nebolela mě záda, nikdo za mnou doma pořád nevolal:"narovnej se"!!! a já jsem si zvykla, že každý den 15-20 min cvičím. Obyčejně jsem si u toho pustila nějaké hezké písničky, takže nakonec mi to i uteklo. Taky mi dost pomohlo, že jedna moje kamarádka později cvičila se mnou, a to nám ta dvacetiminutovka potom opravdu uběhla jako nic.:) . Takže z vlastní zkušenosti radím: odhodlat se, překonat se, začít a vytrvat. Budeš se cítit fajn, uvidíš. A motivace? No kromě toho, že budeš krásně rovná si můžeš slíbit taky nějakou odměnu:). Např. za každý týden, kdy budeš pravidelně cvičit. Na odměnu, která pro tebe bude ta nej, určitě přijdeš už sama. Moc ti z redakce fandíme. Napiš nám, jak to jde, budeme se těšit. M.