Ahoj Mono, díky za důvěru. Začnu od konce tvého dotazu. Modlitba je moc důležitá, a to v každé situaci. Můžeš si přečíst svědectví holky, která zažívala něco podobného: Milé čtenářky IN! Já měla děsný problém, že s nikým nechodím. A protože jsem dívka činu, rozhodla jsem se, že do sedmnácti to zvládnu a pak budu jednat. A když jsem i měsíc po sedmnáctinách byla stále sama, víceméně náhodně jsem odpověděla na inzerát se seznamky. Můj požadavek na druhou polovičku byl po dlouhém čekání jasný: bude to pěknej kluk a bude bydlet blízko... Ozval se kluk, co bydlel blízko. Bylo to úžasné. Celý týden vždycky večer volal a mě strašně bavilo poslouchat jeho životní příběhy a smát se jim, protože byly od mého života úplně odlišné. Ano, týden jsem se smála, jak se můj drahý po večerech opíjí, padá opilý ze schodů, jezdí jak šílenec na motorce, nechodí do školy, nechal se vylít ze střední školy na učňák. Po týdnu se smál on mně, že chodím do kostela, občas se doma učím a nechodím v postní době na diskotéky. Za dva týdny jsme měli první vážnou neshodu: nějak neuměl pochopit, že teď, po dvou týdnech chození s ním opravdu nebudu spát. Pak jsem se s ním rozešla... Došlo mi, že mi nejde o to mít kluka, ale mít někoho, kdo mě bude mít rád. A že si radši počkám do osmdesáti než ztrácet čas s někým takovým. Najednou mi bylo strašně dobře. A bylo mi dobře - mně samotné. Bavilo mě chodit na diskotéky s holkama, se třídou chodit do kina nebo jen tak sama jezdit na výlety na kole... A když mi bylo nejlíp, tak se to stalo. Potkala jsem se s NÍM. Byl hezký, milý, věřící a zažila jsem s ním nejkrásnější prázdniny. Sice jsem si na tu první opravdovou lásku musela počkat, ale stálo to za to...

Nikdo nepřijde, když člověk sedí doma a užírá se, že je sám. Nejdůležitější je začít být šťastná sama se sebou, učit se radosti ze života a pak jde všechno.

Na webu si můžeš např. ještě přečíst: http://www.in.cz/clanky/kluci-a-holky/jak-najit-toho-praveho-npk.htm

Přejeme ti z redakce  krásný, naplněný život. M.

Ahoj Eve,

rozhodně se nemusíš malovat, oblékat vyzývavě ani s někým chodit, abys zapadla do kolektivu a měla kamarády. Tvoje spolužačky a vrstevnice ve tvém okolí mají sice trochu jiné zájmy než ty, ale to vůbec neznamená, že nemůžete mít nic společného. Zkus tomu dát šanci a hledat něco, co byste měly společného. Možná si některá z tvých spolužaček po večerech ráda něco přečte nebo si pustí stejný seriál jako ty... To ale nezjistíš, pokud se s nimi nezkusíš bavit, takže se jich nestraň, neříkej si už dopředu, že nezapadáš, a zkus se s nimi bavit třeba o škole a postupně přejít k dalším tématům.

Víš, jak jsem se já seznámila se svojí nejlepší kamarádkou? Byla to dlouhovlasá, blonďatá, výrazně namalovaná slečna, co vždycky nosila sukně, zatímco já jsem byla jako ty - knihomol, kterého absolutně nezajímala móda a nakupování, a jednou jsme takhle společně skončily na praxi. Tam jsme zjistily, že vlastně máme hodně společného a ona taky ráda čte, a už to bylo. Dokonce jsem jí šla za svědka na svatbu. Tím chci říct, že i když to tak někdy nevypadá, můžeme si rozumět i s někým, s kým na první pohled nemáme nic společného. I když třeba nebudete hned nejlepší kamarádky, můžete být aspoň kamarádky, co si popovídají, někam zajdou a i to je fajn :)

Zároveň si můžeš zkusit začít hledat kamarády někde jinde. Neseď jen doma (i když čtení je fajn, já vím ;)), vyraz občas ven někam, kde by mohli být lidé s podobnými zájmy - nějaký čtenářský kroužek, akce pořádaná knihovnou nebo knihkupectvím, autogramáda oblíbeného spisovatele... Nebo třeba i spolčo a schola. Začni tím, že zavedeš řeč na oblíbené knížky, spisovatele, co říká na tu a tu knížku, to ti půjde, to je přece tvoje parketa :) Hlavně zůstaň taková, jaká jsi, nemá cenu si hrát na někoho, kdo nejsi, a přetvařovat se způsobem, jaký ti jde proti srsti. Martina

Ahoj Miko,

děkujeme ti za tvou důvěru, se kterou se na nás obracíš. Hlavně období dospívání se dost často liší náš názor a názor rodičů na to, co je pro nás nejlepší. Zkus se na to nejdřív podívat z pohledu svých rodičů - hlavně v situaci, kdy jsou oba učitelé, si uvědomují, že vzdělání je k nezaplacení a chtějí, aby z tebe takříkajíc "něco bylo", a mají o tebe strach. Na druhou stranu je ale úplně pochopitelné, že ve svém věku tenhle systém, který popisuješ, považuješ za ne úplně vhodný. (Ten spací režim v případě špatné známky je dost problematický, protože to pro tebe znamená, že máš prokazatelně málo spánku, a pak se sotva můžeš ještě soustředit a mít energii na učení. Zkus argumentovat tím, že se potřebuješ vyspat, abys mohla podávat dobré výkony ve škole a opravit si známky.)

Píšeš, že už jsi s rodiči mluvila a nic nepomohlo. Určitě bych ale nerezignovala na rozumnou domluvu s nimi, jen je potřeba být trpělivá, protože rodiče nezmění svoje pravidla ze dne na den. Začni po malých krůčcích, abyste mohli postupně dělat různé kompromisy - že tě rodiče nemusí vyzvedávat, protože zvládneš dojet sama, že si taky potřebuješ občas odpočinout a odreagovat se od učení. Zároveň rodičům ukaž, že už jsi skoro dospělá a tím pádem i zodpovědná: že se cestou ze školy nebudeš nikde toulat, že jim řekneš, kam a s kým jdeš, že si dokážeš sama opravit známky i bez toho, aby tě k tomu rodiče nutili...

Dál pak, nemohla by ses třeba nějak nenápadně obrátit na prarodiče, tetu, strejdu, nějakého učitele, kteří by rodičům třeba naznačili, že opravdu není nutné, aby tě vozili na školní výlet tam a zase zpátky, že přece můžeš jet s ostatními?

Pokud jde o tvoje budoucí povolání, psychologie je pěkná volba (navíc to není zase takový rozdíl oproti medicíně, je to jen jiná forma pomoci druhým), takže se jí nemusíš hned vzdávat. Hlásit na vysokou školu se budeš až za dva (možná tři) roky, takže teď máš čas zjistit si, co všechno studium obou oborů obnáší, abys pak rodičům mohla v klidu vysvětlit a obhájit svoji volbu. Za ty dva roky to zase budou rodiče asi brát jinak, teď možná mají pocit, že je to jen nějaké tvoje "dětské" přání. Ohledně volby budoucího povolání je možné poradit se i s poradcem ve škole, od toho tam je a určitě už se setkal s tím, že představa rodičů se lišila od představy studenta. (Medicína je navíc opravdu náročné studium a mám pocit, že během studia je potřeba účastnit se pitev a operací, což chápu, že rozhodně není pro každého.)

Měj se pěkně, a kdybys potřebovala, klidně zase napiš :) Martina

Milá M.,

píšeš, že se ti kabát, který jsi dostala, celkem líbí, ale asi hodně podléháš tomu, co si myslí okolí. Chápu, že tě mrzí, když místo pochvaly nové věci přijdou ne úplně pěkná slova. Zamysli se nad tím, jestli ti vůbec názor lidí, kteří ti něco takového řekli, stojí za to. Možná to byli jenom nějací spolužáci, třeba i z jiných ročníků, se kterými se v podstatě skoro vůbec nebavíš a mají akorát hloupé řeči... Navíc si úplně nedovedu představit, jak někdo přišel na to, že nový kabát vypadá staře a ošuntěle. Důležité je, by se kabát líbil tobě (Zkus se odprostit od toho, co říkají ostatní.), cítila ses v něm dobře a v tuhle chvíli taky aby ti v něm bylo přes zimu teplo :)

Černý kabát je takový univerzální kousek, dá se zkombinovat v podstatě s čímkoliv, a to jaké zvolíš doplňky a ostatní oblečení taky může ovlivňovat celkový dojem z kabátu. Ideálně se vyhni tomu, abys byla celá oblečená v černé nebo jiných tmavých barvách. Můžeš si na kabát pořídit nějakou pěknou brož (klidně i víc a střídat je), k tomu nějaký hezký šátek, nebo šálu (teď letí takové obrovské, co trochu vypadají jako deka, ale hřejí a jsou skvělým doplňkem), čepici a rukavice, které barevně sladíš... Myslím, že by pěkně a nadčasově mohly vypadat nějaké světlejší barvy, třeba béžová nebo nějaké pastelové. Pokud tvůj kabát nemá pásek, zkus si ho pořídit a stáhnout kabát v pase, trochu to pozmění jeho střih. Pokud kabát pásek má, zkus, jak to bude vypadat, když ho sundáš, nikde není psáno, že ho musíš nosit. Zapátrej na internetu po outftech z černým kabátem, najdi si co nejpodobnější střih toho tvého a podívej se, s čím a jak by se dal zkombinovat. (Pro větší výběr inspirace zkus hledat i v angličtině "black coat outfit"). Martina

Milá Zuzko,

Tvoje otázka míří na to, co je známost. Je to doba, kdy se muž a žena sbližují. To znamená, že si spolu mají také o nejrůznějších oblastech života povídat. Vztah má mnoho rovin - jako cibule obalů. A jde o to, aby "dvě cibule" postupně prohovořily veškeré roviny. K tomu patří například: kolik dětí bychom chtěli, jak se stavíme k přirozenému plánování rodičovství, jsme zajedno, že nebudeme používat antikoncepci, jak vnímáme sex, jak budeme děti vychovávat, jak vnímáme náboženskou výchovu dětí, jak se budeme spolu modlit atd. V době známosti je nebezpečí, že spolu ti dva jen tráví čas a na hlubší otázky nedojde. Pak samozřejmě může v manželství docházet k mnoha konfliktům. Mladým lidem může být pomocí absolvovat tzv. kurz partnerství. Je o tom, jak se poznávat.

A nyní k sexualitě, která je velikým Božím darem, ale zároveň dost křehkým. Zvlášť pro ženu je důležité, aby se muž naučil vnímat, že ona sex vnímá jako součást vztahu, kdežto on více jako biologickou potřebu. Snad to zní hloupě, ale muž sex chápe více jak potřebu pudovou, kdežto žena jako projev lásky. Pokud mají manžel a manželka obtíže v sexu, většinou za to může kvalita jejich vztahu. Muž se musí naučit hodně ovládat a pak i v manželství vnímat lásku jako sebedarování. A tomu mimo jiné prospívá prožívat známist ve zdrženlivosti.

A že by mladí lidé, kteří se vezmou po známosti, kterou prožívali ve zdrženlivosti, zjistili, že spolu sex mít nemohou? Pokud je muž mužem a žena ženou, tak se to stát snad ani nemůže. Ale nezapomeňme, že se člověk učí všemu. I manželé se sexu učí. Ti, kteří žili ve zdrženlivosti, se tedy po svatbě budou postupně učit i tělesné lásce. A kvalitní lásce se člověk nějakou dobu učí. Takže to chce pak trpělivost a třeba si pročíst i nějakou knihu, která může pomoci.

Ahoj Moniko, díky za dotaz. Píšeš, že jsi dost zhubla, a poté přestala menstruovat a nerostou ti prsa. Myslím si, že tak velké zhubnutí ve tvém věku (kdy rosteš, vyvíjíš se) může s tím, že jsi ztratila menstuaci dost souviset. Asi úplně nejlepší by bylo svěřit se mamince a společně navštívit tvou dětskou lékařku. Svěř se jí a věřím, že najdete řešení. Je to přece jenom odborník. Měj se hezky. M.