Milá Kláro, máš v sobě dobrou touhu, aby i tatínek chodil pravidelně do kostela. Co můžeš udělat, aby se to podařilo? Především se za něj modlit, aby mu Bůh vložil touhu více věřit a čerpat z Božích milostí, které jsou nabízeny při mši.  A modlete se za to spolu s mamínkou, taková společná modlitba je Bohu milá.  To víš, že připomínak tatínkovi, že má chodit do kostela, moc nepomůže. Muž často nechce dělat to, do čeho ho někdo nutí.

Ahoj Katarin, díky za otázku. Píšeš, že by sis moc přála psa, ale rodiče s tím nesouhlasí. S tím asi v redakci nic moc neuděláme:). V 11.letech za tebe mají tví rodiče odpovědnost, starrají se o tebe atd. a také rozhodují, co je a co není v rodině možné. Možná je někdo z vás alergik, a srst pejska by nebylo to pravé, možná nemáte dost prostoru v bytě, možná mají rodiče obavu, že by ses o psa nedokázala každý den postarat. Přece jenom pejsek je zvíře, které se dožívá třeba 15 i více let. A není to jenom procházka nebo hraní si se psem, ale také celkové starání se o něj, a to už vyžaduje každý den určitý čas. Někde jsem četla, že kdo si chce pořídit nějaké zvíře, má si nejdřív koupit - kytku v květináči. Je poměrně jednodušší se o ni starat, ale pravidelnou péči potřebuje stejně. A když se jí bude např. i po roce dařit,  zkusit nějaké malé zvířátko - třeba křečka, samozřejmě jenom pokud s tím budou rodiče souhlasit. Měj se moc hezky a užívej prázdnin. Za redakci M.

Ahojky, Neštíku, moc s tebou soucítíme. Je to určitě pro tebe šok a musíš se s tím vyrovnat.

Na druhou stranu je opravdu skvělé, jak můžete s mamkou být spolu a mluvit o všem. Moc si toho ceň, otevřenost a sdílnost ze strany mámy není vždycky automatická. Je to těžké a určitě i náročné přijmout některé okamžiky života rodičů, ale  je fajn o tom mluvit a hlavě se za to modlit. Uzravení zranění a také odpuštění, je velká věc. Možná bys mohla mamce navrhnout, že se za to všechno spolešně budete modli, aby Bůh uzdravil zranění a dal sílu k odpuštění.

Uvidíš, že vás to ještě více sblíží a budete nakonec nerozlučná dvojka.

Moc ti to přeju.

Majka

Ahoj Bětko,

to je úplně v pohodě, jsme tady, i když se někdo potřebuje vypsat. Ono i to vypsání hodně pomůže :)

Dospívání je docela fuška, všechno se mění, i vztahy s rodiči se proměňují a občas je to náročné pro obě strany. Ale neboj, nakonec to všichni zvládli a tvoje mamka už zažila pubertu svých starších dětí, takže určitě bude mít pochopení. Je pravda, že i pro mamku je to teď možná trochu těžší, protože jsi nejmladší. Rozhodně to ale neznamená, že bys byla strašná dcera, a jsem přesvědčená, že něco takového si nemyslí ani mamka.

Jasně, promluvit si s mamkou by byla dobrá cesta, ale moc dobře chápu, že ne vždycky to jde. Ne každý má s rodiči takový ten vztah, kdy si povídají úplně o všem, někdo se pak zase stydí, nebo se mu nechce určité věci rozebírat... Hledej přesto způsoby, jak s maminkou komunikovat a trávit s ní čas, dávej jí najevo, že ji máš ráda... Někdy není potřeba říkat spoustu slov, stačít pomoct třeba s umýváním nádobí nebo úklidem...

Když se bude dít něco, co tě štve, zkus napočítat do tří, než něco řekneš. Tvoje reakce pak bude mnohem klidnější. Zároveň je potřeba umět se omluvit, když dojde k nějakému konflktu, snažit se být trpělivá a řešit věci v klidu... Taky je úplně v pohodě, když se chceš občas zavřít u sebe v pokoji. Každý potřebuje být občas chvíli sám, srovnat si myšlenky a odpočinout si. Neměl by se z toho ale stávat pravidelný útěk a schovávání se před ostatními. A ohledně vděčnosti, zkus si vždycky večer v klidu říct nebo napsat, co ten den bylo skvělé, co se ti povedlo... Stačí pár věci, ze začátku klidně jen jedna a postupně trénuj a zvyšuj počet.

Pokud jde o zpověď, určitě kněze nebudeš tížit svými problémy. Kněží jsou tu pro lidi (jasně, nekteří lidé toho občas zneužívají a využívají), ale poprosit kněze o zpověď nebo duchovní rozhovor není žádné zatěžování. Především na centrech mládeže jsou na mladé a jejich trápení zvyklí. Vše je o domluvě.

Doufám, že ti odpověď alespoň trochu pomohla. Klidně nám zase napiš, i kdyby ses potřebovala jen vypsat. Nebo kdybys chtěla, můžeš napsat holkám do diskuzí na našem webu a navzájem se pobavit o tom, jak kdo udržuje vztah s maminkou atd. :) Martina

Milá tazatelko,

děkujeme ti za tvůj dotaz. Bratranec z druhého kolene - to jsou hodně vzdálené příbuzenské vztahy, o čemž vypovídá i to, že se vaše rodiny navzájem moc nestýkají. Vypadá to, že tě mrzí, že ti řekl, ať si odsedneš, a teď čekáš, že se ti bude omlouvat. Zkus to ale brát tak, že pro něj jsi vlastně cizí člověk, který za ním přišel a vychrlil na něj zničehonic poněkud důvěrnou informaci. Jestli je tvůj bratránek stydlivý, tak si dovedu představit, že ho ta informace pořádně vyvedla z míry.

Myslím, že neuškodí, když se pokusíš s ním znovu navázat kontakt, ale je potřeba to dělat citlivě a ohleduplně a do ničeho ho nenutit. Asi by byla na místě i nějaká omluva z tvé strany, že jsi ho nechtěla vyděsit, že sis jen říkala, že by bylo fajn se poznat, když chodíte na stejnou školu... Ujasni si, proč se s ním chceš skamarádit. Nesmíš očekávat, že když jste příbuzní, že se spolu automaticky musíte a budete s bratránkem za každou cenu kamarádit. Možná se ukáže, že nemáte nic společného a nerozumíte si. Taky se můžeš pobavit s rodiči, že byste třeba v létě zorganizovai nějaké setkání širší rodiny, upevnili vztahy, atd., pokud bys ráda poznala svoji širší rodinu. Martina

Milá Arianno,

děkujeme ti za tvůj dotaz a za důvěru, se kterou se na nás obracíš. Teď jsi v období dospívání, je to takové to období, kdy už nejsi dítě, ale ještě nejsi úplně dospělá. Podle toho, co píšeš ve svém dotazu, to tak vypadá, že i tvoje rodina z mamčiny strany tě občas bere jako malou holku, jindy po tobě zase očekává, že se budeš chovat stoprocentně dospěle... Chápu, že tohle období je pro tebe nesmírně obtížné, dospíváš, měníš se v mladou slečnu, hledáš sama sebe a místo pochopení narážíš na chování, které ti ubližuje a vykládáš si ho tak, že tě nemají rádi. Myslím, že to ale vůbec neznamená, že tě nemají rádi, spíš je tam vzájemné nepochopení, protože nedokáží správně odhadnout, jak se k tobě v dané chvíli chovat.

Je super, že máš oporu ve svém tatínkovi a máte spolu hezký vztah. Co takhle si ještě sednout s maminkou a v klidu si promluvit o tom, jak se cítíš, a že se nemusí bát svěřit ti nějaké povinnosti, protože zvládneš třeba sourozencům s ledasčím pomoct? Ukaž jí, že spoustu věcí zvládneš, i když ještě nejsi dospělá, a dokážeš si zodpovědně plnit svoje povinnosti. Zároveň se ale musíš ty sama umět zodpovědně rozhodovat, kdy něco zvládneš sama a kdy opravdu bude lepší zavolat někoho formálně dospělého.

Pokud jde o vtípky a takové věci - každý máme jiný smysl pro humor, takže někdy někdo prostě nepochopí to, co přijde vtipné tobě a naopak. Nevím, jestli jsou ve vaší rodinné konverzaci i nějací dvoji bratránci nebo sestřenice v podobném věku, ale třeba sourozenci tvojí mamky jsou už jiná generace, takže je pochopitelné, že se zasmějí jiným věcem než ty, a to, co přijde vtipné tobě, jim nic neříká, protože je to pro ně úplně jiný svět. A vysvětlovaný vtip už pak není tak vtipný. Víš, ale ani v nejmenším to neznamená, že by na tobě bylo něco špatně a už vůbec to není důvod k tomu, aby ti někdo nadával. Jen se vždycky zamysli nad tím, jestli jim ten vtípek něco řekne, nebo by spíš bylo lepší podělit se o něj s kamarády a spolužáky :) Měj se krásně a kdybys ještě potřebovala, tak se nám klidně zase ozvi. Martina

Ahoj Káťo, díky za tvou důvěru k nám, a také starost o sestru. Je moc dobře, že pro ni hledáš pomoc a není ti to jedno. Nevím, jaké máte se sestrou vztahy, ale jedno je z tvého dotazu patrné, tvá sestra má moc prima sestru:). Chápeme, že se o svou starší sestru bojíš. Asi nejlepší by bylo svěřit se rodičům. Možná ti to připadá jako „bonzování“, ale v tomto případě, kdy si sestra nějakým způsobem ubližuje (i když si to možná zatím neuvědomuje, ale svému budoucímu já, tímhle rozhodně škodí, zvlášť pokud se to, jak píšeš, stupňuje), to žádné bonzování není, je to snaha nějak pomoci, a to je něco ale úplně jiného. Zkus se např. zeptat rodičů, jestli se jim nezdá sestra nějaká jiná, zkus jim říct, že se o sestru bojíš, zkus je navést, aby si s ní popovídali o jejich kresbách, co kreslí a s jakým záměrem, co jí běží hlavou, … Neznáme vaši rodinu, jsou to jenom takové nápady, postřehy, tipy. Ty své rodiče dobře znáš a asi víš, komu bude nejlepší se svěřit jako první (mamince, tatínkovi nebo oběma?) a rodiče zase znají nejlíp ze všech vás, svoje děti, tak je asi napadne způsob, jak se sestrou promluvit. Možná poprosí někoho, kdo je tvé sestře hodně blízký – teta, sestřenice…Pokud by sis netroufala promluvit s rodiči, obrať se na někoho tobě hodně blízkého, ale je  podstatné si o tom s někým důvěryhodným promluvit. Samozřejmě můžeš i ty své starší sestře říct svůj názor, že se o ni bojíš nebo se s ní zkusit pobavit, ale vzhledem k tomu, že jsi mladší, se domníváme, že se s tebou asi chtít moc bavit nebude, protože je to dost citlivé a osobní téma. V každém případě, ty jsi pro svou sestru udělala už teď velkou věc. Chceš jí nějak pomoci. A to je strašně moc. Díky za tebe! Kdybys cokoli potřebovala, klidně zase napiš.

O pomoc jsem poprosila naši bývalou redaktorku Mgr. et Mgr. Anetu Hrabovskou. Má totiž nejen v práci, ale i ve volném čase spoustu zkušeností s dětmi i mládeží. Moc za její rady a postřehy děkuji! Věřím, že pomůžou i vám doma.

Z redakce na vás moc myslíme. M.

Milá Aky,

děkujeme ti za tvůj dotaz. Ptáš se, jestli jsi černá ovce rodiny. Nejsi.

Víš, každý jsme nějaký, každý máme nějaké jiné dary a talent na něco jiného. Někdo je hodně studijní typ, někdo je šikovný na manuální práce, někdo má dar pracovat s lidmi, někdo je umělecky založený, někomu chvilku trvá, než si to svoje najde... Je to tak úplně v pořádku. Kdybychom byli všichni stejní, tak by to byla trochu nuda, ne? Rozhodně to ale neznamená, že je někdo černá ovce rodiny :)

Píšeš, že ti to rodiče nechtějí dát najevo, ale ty prý dobře víš, že jsou z tebe zklamaní. Jak to víš, když ti to nedávají najevo? Není to třeba jen tvůj subjektivní pocit, že si vedle nich nepřipadáš tak chytrá a máš pocit, že ničemu nerozumíš? Úplně logicky, v patnácti letech nemůžeš vědět to, co dospělý člověk, který má spoustu zkušeností, hodně přečetl a ještě navíc dlouho studoval. V patnácti člověk přemýšlí, co bude jednou v životě dělat a teprve se hledá. Určitě se nejde porovnávat s ostatními, protože jak už jsem psala, každý jsme nějaký.

Stejně tak ani známky nejsou to, na čem stojí svět - možná z něčeho občas dostaneš trojku, což může znamenat, že ti úplně nesedlo probírané učivo, že se ti nepovedlo napsat pololetní písemku... To se prostě stává. Neoustřeď se jen na to, z čeho máš trojky, ale podívej se taky, z čeho máš jedničky a dvojky. Nějaké předměty ti jdou líp, jiné tolik ne. Je to tak v pořádku. Důležité je nerezignovat a neříkat si, že na to nemám a že to nezvládnu. Důležité je udělat pro danou věc maximum, připravit se poctivě do školy (nepochybuji o tom, že to děláš) a umět přijmout, když něco nedopadne na jedničku.

Myslím, že důležité je, abys v první řadě přijala sama sebe, to, jaká jsi, to co umíš a to, co ti třeba tolik nejde. Kldině si řekni a pochval se před zrcadlem, co všechno ti jde a co umíš, nebo si to sepiš na papírek a připomínej si to vždycky, když budeš mí pocit, že ti něco nejde, v ničem se nevyznáš apod.

Možná tvoji rodiče někdy řekli něco, co sis vyložila tak, že jsou z tebe zklamaní, i když to tak vlasně ani nemysleli. Tvoji rodiče tě určitě mají rádi. Co takhle si spolu někdy sednout, promluvit si třeba o studiu, o tom, co ti ve škole tolik nejde a co tě tam naopak baví, co plánuješ dál a co bys chtěla dělat? Nakonec se ukáže, že to, jestli budeš nebo nebudeš studovat, není žádný problém. Člověk může být dobrý a skvělý, i když nestudoval na všemožných školách. A kdo ví, než budeš ve věku, kdy si budeš muset podat přihlášku na vysokou, se může ještě spousta věcí změnit a třeba najdeš něco, co bys studovat chtěla. A když ne, tak nevadí, je spousta jiných a krásných věcí, co můžeš v životě dělat :) Martina

Milá Sandro,

děkujeme ti za důvěru, se kterou se na nás obracíš. To, co popisuješ, je poněkud choulostivá situace, a je úplně pochopitelné, že tě to trápí. Píšeš, že tě to zatěžuje a že nevíš, jestli bys to v sobě zvládla držet a mít s tatínkem pořád stejný vztah - tohle bude jádro problému a doporučovala bych se prvně zaměřit na tvůj vztah k tatínkovi a vše si ujasnit co nejdřív. Čím déle to v sobě budeš držet a domýšlet si, jak to asi bylo, tím víc to poznamená tvůj vztah s tatínkem a naruší důvěru, která se zpátky získává těžko. Možná se ukáže, že vlastně ani o nic nešlo.

Samozřejmě je to něco, co ovlivňuje i vztah rodičů mezi sebou navzájem, nicméně si nemyslím, že by bylo úplně vhodné jít nejdřív za maminkou. Záleží jaký mají rodiče spolu vztah, nejspíš by si v klidu romluvili a bylo by to. Pokud by ale došlo třeba k nějaké hádce, bojím se, že bys to odnesla v první řadě ty - už jenom proto, že se mi zdá, že by sis vyčítala, že jsi způsobila nějaký problém, ačkoliv ty ve skutečnosti vůbec za nic nemůžeš.

Vypadá to, že máš i s tatínkem pěkný vztah a záleží ti na něm. Zkus s ním proto najít společnou řeč a ujasnit si, jak to bylo. Počkej na vhodnou chvíli, kdy budete sami. Správná slova se asi budou hledat těžko, tak začni třeba tím, jeslti byste si mohli popovídat, že nevíš, jak začít, ale chtěla bys s ním o něčem mluvit, protože tě to trápí a potřebovala by sis to ujasnit... V klidu mu vysvětli, co jsi nedopatřením viděla a že nevíš, co si o tom myslet... Vím, že mluvit o něčem takovém je obtížné, pokud by ses opravdu bála takového rozhovoru, můžeš tatínkovi napsat dopis (Jen se ujisti, že ho nenajde někdo jiný a přečte si ho opravdu jen on sám.) a tam mu napiš o celé situaci a svých pocitech a popros ho o ujasnění.

Podle toho, co se dozvíš od tatínka, bych se až pak rozhodovala, jestli jít za maminkou. Klidně nám zase napiš, držíme palce a myslíme na tebe i celou rodinu :) Martina

Ahoj Miko,

děkujeme ti za tvou důvěru, se kterou se na nás obracíš. Hlavně období dospívání se dost často liší náš názor a názor rodičů na to, co je pro nás nejlepší. Zkus se na to nejdřív podívat z pohledu svých rodičů - hlavně v situaci, kdy jsou oba učitelé, si uvědomují, že vzdělání je k nezaplacení a chtějí, aby z tebe takříkajíc "něco bylo", a mají o tebe strach. Na druhou stranu je ale úplně pochopitelné, že ve svém věku tenhle systém, který popisuješ, považuješ za ne úplně vhodný. (Ten spací režim v případě špatné známky je dost problematický, protože to pro tebe znamená, že máš prokazatelně málo spánku, a pak se sotva můžeš ještě soustředit a mít energii na učení. Zkus argumentovat tím, že se potřebuješ vyspat, abys mohla podávat dobré výkony ve škole a opravit si známky.)

Píšeš, že už jsi s rodiči mluvila a nic nepomohlo. Určitě bych ale nerezignovala na rozumnou domluvu s nimi, jen je potřeba být trpělivá, protože rodiče nezmění svoje pravidla ze dne na den. Začni po malých krůčcích, abyste mohli postupně dělat různé kompromisy - že tě rodiče nemusí vyzvedávat, protože zvládneš dojet sama, že si taky potřebuješ občas odpočinout a odreagovat se od učení. Zároveň rodičům ukaž, že už jsi skoro dospělá a tím pádem i zodpovědná: že se cestou ze školy nebudeš nikde toulat, že jim řekneš, kam a s kým jdeš, že si dokážeš sama opravit známky i bez toho, aby tě k tomu rodiče nutili...

Dál pak, nemohla by ses třeba nějak nenápadně obrátit na prarodiče, tetu, strejdu, nějakého učitele, kteří by rodičům třeba naznačili, že opravdu není nutné, aby tě vozili na školní výlet tam a zase zpátky, že přece můžeš jet s ostatními?

Pokud jde o tvoje budoucí povolání, psychologie je pěkná volba (navíc to není zase takový rozdíl oproti medicíně, je to jen jiná forma pomoci druhým), takže se jí nemusíš hned vzdávat. Hlásit na vysokou školu se budeš až za dva (možná tři) roky, takže teď máš čas zjistit si, co všechno studium obou oborů obnáší, abys pak rodičům mohla v klidu vysvětlit a obhájit svoji volbu. Za ty dva roky to zase budou rodiče asi brát jinak, teď možná mají pocit, že je to jen nějaké tvoje "dětské" přání. Ohledně volby budoucího povolání je možné poradit se i s poradcem ve škole, od toho tam je a určitě už se setkal s tím, že představa rodičů se lišila od představy studenta. (Medicína je navíc opravdu náročné studium a mám pocit, že během studia je potřeba účastnit se pitev a operací, což chápu, že rozhodně není pro každého.)

Měj se pěkně, a kdybys potřebovala, klidně zase napiš :) Martina