Ahoj anonymko, díky za dotaz. Píšeš, že přibližně tři roky řešíš, že tě rodiče srovnávají s mladší sestrou a zdá se ti, že ji hodně upřednostňují. Jsi třetí v pořadí, máš ještě dva starší bratry. Rozumím tomu, že jsi nešťastná, naštvaná i zraněná, asi od všeho trošku, že? Tak zkusíme tu situaci trošku rozebrat, i když, aby to bylo opravdu poctivé a objektivní, bylo by fajn znát i názory mamky,taťky, ségry, bratrů... Proč? Protože, každý z nich na to má asi svůj nějaký názor. Proto také tak často píšu, že je fajn si udělat nějaký čas při čaji, kávě a třeba zákusku nebo koláči a vzájemně se sdílet o tom, co a jak kdo z vás cítí a co a jak kdo z vás vidí. Protože se taky může stát, že když např. mamce neřekneš (samozřejmě slušně a chápu, že se ti do toho moc nechce, protože je mezi vámi zřejmě napjatý vztah) co tě trápí, co cíítíš a jak ti je, tak mamka to možná nikdy nebude vědět, protože to vidí třeba jinak. Rodiče někdy dělají věci, které si ani neuvědomují nebo si myslí, že je to to nejlepší a pak mohou zjistit, že to tak úplně třeba není. Ale bez vzájemné komunikace to půjde fakt  těžko. Tak asi záleží na tobě, co uděláš: buď se  můžeš trápit a sebelitovat a mít pocit neustálé křivky nebo s tím můžeš něco zkusit udělat. Vždy je ale dobré hledat slušné cesty. Můžeš zkusit pomluvit i s tatínkem nebo starším bratrem, jak to vidí oni. Je opravdu dost těžké posoudit situaci, když neznáme obě strany. A teď ta mladší sestra, možná je lepší v učení, jde jí učení snadněji než tobě, to je všechno možné. Ale určitě i ty máš spoustu plusů. Zkus se zamyslet a klidně si to hoď i na papír, v čem jsi dobrá. Víš, byla by škoda, aby sis pokazila vztah s maldší sestrou, jenom proto, že je v něčem lepší než ty. Je dobře, žes nám napsala, mohla jsi totiž "vypustit páru", vypsat se z toho, co tě trápí, a už to se člověku uleví, že?:) Pokud nemáš možnost si o tomto problému s někým popovídat, je fajn se prostě vypwsat na papír, a pak ho spálit, zničit...A taky je fajn si přiznat, že každý člověk dělá chyby. jasně, i maminka i tatínek, dospěláci prostě taky dělají chyby, a asi nikdo není výjimka, ale je dost důležité si přiznat, že nějakou tu chybku, dělám i já.:) Tak to prostě je. A když se z toho pak člověk poučí, tak mu to může paradoxně v životě i dost pomoct. Protože už si na různé věci dává bacha. Ještě mě napadá jedna věc: píšeš, že maminka je učitelka. To je hodně náročné povolání, a dovedu si představit, že už toho má taky ke konci školního roku plné brýle. Zkus zvážit, jestli by jí neudělalo radost, kdyby po takové jedné náročné "šichtě" ve škole, jsi jí neudělala třeba dobré kafe nebo umyla nádobí, vynesla koš, cokoliv, co jí pomůže si více odpočinout...Jenom tak pro radost. Myslíme na celou vaši rodinu. A přejeme i pěkně prožité prázdniny.:) M.

Ahoj houslistko, díky za dotaz. Píšeš, že když jsi někde jenom sama, bez rodičů, začne se ti stýskat. Na různé akce se třídou nebo kamarády se těšíš, ale na druhé straně máš obavu z toho, že to na tebe zase přijde, to stýskání. Nechceš být, jak píšeš, mamánek, ale v té chvíli si nedokážeš poručit. Co s tím? Zvlášť adorace, o které píšeš, je taková emotivní, člověk tam mlčí, má čas přemýšlet, spoustu věcí si uvědomuje… Na školním výletě to bude něco jiného, to bude spíš spousta akcí a dobrodružných zážitků. Výlet bude mít jiný charakter než adorace. No ale v každém případě je super, že si to umíš přiznat, že se ti někdy prostě po rodičích stýská. Myslím si, že ve 14letech na to máš právo a není na tom vůbec nic špatného. Každý člověk je založený trošku jinak, někdo je extrovert, někdo introvert, někdo je bezstarostný a někdo cokoli, i odloučení od rodičů, prožívá víc. Já si ale stejně myslím, že i ten největší "borec", který je vždycky pro druhé úplně v poho a vypadá to, že nemá žádný problém, přece jenom, když je sám, tak mu třeba taky jenom malinko smutno je. Na tom ale opravdu není vůbec nic špatného, to jenom vypovídá o tom, že máš rodiče ráda, a že ti na nich záleží.. Je dobře, že  o tom víš, že se ti pravděpodobně bude stýskat, ale zároveň se na nová dobrodružství se spolužáky moc těšíš... Každý den ráno hned po probuzení můžeš poprosit P.Boha, stačí krátká střelná modlitba: Pane, prosím pomoz mi, buď se mnou v každé chvíli tohoto dne, abych se nebála, abych si dovedla den užít a prožít. A když mi začne být smutno po rodičích, abych to dokázala zvládnout....A já věřím, že to půjde, třeba ne hned, ale postupně, pomaličkými krůčky se ti to podaří. A budu ráda, když nám o výletě a o tom, jak ses měla napíšeš. Měj se moc hezky. M.

Ahoj čtenářko, díky za dotaz. Píšeš, že máš problém se svou o rok starší sestrou. Víš, sourozenecké vztahy, a zvlášť vztahy mezi sourozenci stejného pohlaví, bývají často napjaté. Je mezi vámi malý věkový rozdíl, a navíc ty i tvá sestra procházíte obdobím dospívání, kdy se hodně měníte. Ráda bys chování své sestry změnila, aby tě nezraňovala tím, co říká, ale to si bohužel nemůžeš vydupat ani vyjednat. Možná na tebe žárlí, možná má nějaké osobní problémy a nebo je to způsobené jednoduše změnami nálad v dospívání, kterým obě dvě, jak už jsem psala, právě procházíte. Tobě se zdá, že je na tebe, jak píšeš hnusná, pomlouvá tě, nadává ti atd. a je docela možné, že podobně to cítí i ona v některých situacích u tebe.Věřím, že se váš vztah postupně může změnit a změní. Záleží to na vás obou, může to trvat týden, měsíc ale i několik let. Co pro to můžeš udělat ty sama? Navrhuji udělat jednu náročnou, ale moc důležitou věc: snažit se starší sestru přijímat takovou, jaká je. Jedině přijetí a láska totiž dokáže druhého proměnit. A když tě občas svým přístupem zraní, neuzavírej se do sebe, ale pokus se to přejít a udělej něco pro zlepšení vlastní nálady - sejdi se s kamarádkou, podívej se na oblíbený film, běž na procházku, poslouchej hudbu,... Nesnaž se sestře její špatné chování oplácet ani žalovat rodičům nebo se chovat povýšeně ("já jsem ti to říkala"), tím se nic nevyřeší. Někdy je lépe mlčet. To ale neznamená, že jí nemůžeš říct slušně, že tě něco zranilo, že se ti něco nelíbí, atd. Ale jak už jem psala výše, jste obě dvě v náročném věku, kdy se postupně začínáte měnit z dívek na ženy, a to dá jednomu pořádně zabrat! Věřím, že to i spolu postupně zvládnete. Hezký den. M.
 

Ahoj Vendy, díky za dotaz. Píšeš, že bydlíš u prarodičů, protože s mamkou moc dobře nevycházíš. Ptáš se, jak zlepšit vzájemné vztahy. V každém případě je moc hezké, že chceš vztah s maminkou nějak zlepšit a že ti není jedno, jak to mezi vámi momentálně ne/funguje. Víš, v každém vztahu je důležité naučit se umění komunikace a také upřímnosti a určité citlivosti k tomu druhému. Jak tedy zkusit zlepšit vztah s tvojí  mamkou? Zamysli se nad tím, co má tvoje maminka ráda, co ji potěší - například návštěva cukrárny, nějaká výstava nebo raději procházka v přírodě, sportovní aktivita? Možností je spousta, a potom ji zkus někam pozvat. Udělejte si chvíli nebo odpoledne jenom pro sebe, kdy budete samy, najděte si na sebe čas. Potom jí můžeš v klidu říct to, co jsi napsala nám - že máš spoustu otázek a ráda by ses jí na spoustu věcí zeptala, možná se i za některé věci omluvila... A že je pro tebe důležité slyšet její názor. No a potom nezbývá než respektovat maminčinu reakci. Jak se k tomu postaví, bude jenom na ní. Každý z nás máme nějakou svoji povahu, ty i tvá maminka, a také osobité reakce. A právě teď, v době dospívání se učíš tomu, že lidé nebudou vždy reagovat podle toho, jak si to představuješ. Záleží ale vždycky jenom na tobě, jak se k tomu postavíš. Myslíme v redakci na tebe i na maminku. M.

Ahoj, díky za dotaz. Po jeho přečtení si možná mnohé čtenářky povzdychnou: "Co bych za to dala, kdybych měla krásné dlouhé vlasy." Ale neznáme tvůj důvod, proč si je chceš nechat ostříhat. Možná nový super střih, možná už tě nebaví nebo tě z té velké zátěže bolí hlava nebo... Možností může být fůra. Tak co s tím, zvlášť pokud s tím tvoji rodiče nesouhlasí? Můžeš zkusit si s nimi popovídat o tom, proč se chceš nechat ostříhat. Vysvětlit v klidu své důvody a vyslechnout si ty jejich. Třeba bude možné se společně domluvit na nějakém kompromisu, co se délky  tvých vlasů týká. Je ale možné, že i potom budou rodiče proti... A co si tak udělat ze svých dlouhých vlasů přednost? Na internetu  na youtube je spousta nejrůznějších účesů, které můžeš se svými dlouhými vlasy vyzkoušet. To je deviza, kterou máš, a kterou tvé krátkovlasé kámošky zkoušet nemůžou. Co myslíš, nestálo by to za zvážení? Přeji ti hezký den. M.

Ahoj Dario, díky za důvěru a upřímnost. Poprosila jsem o pomoc kamarádku, ale hlavně výbornou psycholožku Anetu, nabízíme ti náš pohled. Určitě by bylo fajn si o tom s někým promluvit, ano vím, žes psala, že s tím nechceš zatěžovat kamarády nebo někoho dalšího, ale nemáš možnost navštívit třeba školního psychologa? Ono i to vypovídání často pomůže ke srovnání myšlenek. A k tomu co tě tíží nejvíc: Zkus se na to podívat jinak. Kdyby ses nenarodila, neměla bys ani tyto svoje sourozence, co máš, nebyla by spousta dobra, které tví rodiče za tu dobu do vaší rodiny přinesli (sama jsi psala, že jsi měla krásné dětství), a už vůbec by nebylo žádné dobro, které jsi svým životem přinesla ty. Je plno důvodů a má velký smysl, že ses narodila, ale naplno to asi poznáš až postupně, jak dospěješ a půjdeš životem dál a dál. Takže tvůj život má obrovský smysl, tak jako každého z nás, možná jenom teď to tak nedokážeš vnímat, protože máš bolest, máš starosti, bojíš se o své rodiče, o vás všechny. Tomu rozumíme. A taky je normální, a to asi v každé rodině, že rodiče mají někdy ve vztahu krizi. Často je to jenom určité období a přejde to, a někdy může být ta krize i nepřekonatelná, to je pravda, ale rozhodně to není tvoje zodpovědnost!! Píšeš taky o tom, že se ti maminka svěřila, že kdyby mohla, tak si sbalí kufry a odejde. Víš, někdy se může stát, že rodiče řeknou něco v návalu zlosti, smutku, bolesti a ani to tak nemyslí, jenom tím že to řeknou, si uleví nebo se jim uleví a už třeba kolikrát ani nedomyslí, jak to působí na druhé, nejbližší. Maminka ti určitě nechtěla ublížit tím, co řekla, i když to nevědomky asi trošku udělala. A navíc je to maminčin pohled, jaký je tatínkův? V každém případě pochybnosti o tom, jestli ses měla nebo neměla narodit, nejsou na místě. A tím spíš není na místě posuzovat to podle toho, že se rodiče hádají a ty snad můžeš za to, že jsou spolu. Nemůžeš! Rodiče se rozhodli. Je to jejich svobodné a dospělé rozhodnutí. Stejně tak je jejich rozhodnutí, jak naloží se svou manželskou krizí. Sama píšeš, že jste se měli všichni moc hezky, není nikde řečeno, že to tak nemůže zase být. Pěkné vzpomínky... i na tom se dá stavět. Nevíme, jaký máš s rodiči vztah, jestli jim třeba můžeš o svých myšlenkách říct, jestli si s nimi můžeš popovídat. Pokud by to šlo, můžeš jim říct, jak se cítíš, jak to vidíš, možná si tím i rodiče uvědomí něco, co jim předtím uteklo, možná by je to mohlo „popíchnout“ k tomu ,aby svou situaci nějak řešili,...Můžeš jim také doporučit návštěvu manželské a rodinné poradny. A i kdyby to nešlo, můžeš se za ně modlit a svěřovat je P.Bohu, tím určitě nic nepokazíš. Zkus se také zaměřit i na své cíle do budoucna. Kam bys po maturitě chtěla směřovat, jak svůj život naplno a dobře využiješ? I ty jsi jedinečná, jsi důležitá, tak jako každý z nás. A je fajn si to čas od času připomenout. Je moc dobře, že je pro tebe rodina důležitá, ale jsou věci, které si musí vyřešit jenom rodiče. Moc na tebe myslíme a klidně se zase ozvi. A+M.

Ahoj Anežko, díky za dotaz. Píšeš, že studuješ VŠ a strašně moc lpíš na známkách, zvlášť teď ve druhém ročníku, kdy tě čeká bakalářka a přála by sis ji obhájit s červeným diplomem a chceš pro to udělat maximum. Na tom bych neviděla nic špatného, že se snažíš. ALE nemělo by to být za každou cenu. Vysvětlím.:) Učíš se, jsi pečlivá, snažíš se mít v pořádku a v termínu nejrůznější seminární práce, chystáš se na bakalářškou práci. To je super. A myslím si, že když to všechno děláš podle svého nejlepšího svědomí a vědomí, že to stačí. A může se stát, že ti např. některá otázka při zkoušení nebo psaní nesedne, to je normální, žádný člověk není robot, aby se naučil slovo od slova a myslím si, že někdy může být C daleko poctivější než A, pokud se člověk připravuje opravdu poctivě a dělá pro to podle sebe maximum. Kdysi šel v televizi zábavný pořad Nikdo není dokonalý, a ono je to tak i v životě, nikdo z nás nejsme dokonalí, a to je dobře! Proč? Protože, když člověk udělá nějakou chybu, něco se mu nepodaří, nepovede, tak ho to zastaví, ale může se z té chyby poučit, a jít dál, o tu chybu "obohacený", prostě udělala jsem nějakou botu, a teď už si na ni dám příště větší pozor. Jenom jsem tím chtěla napsat, že i cesta je cíl. A možná ta cesta je i mnohem důležitější, jakákoliv, kterou jdeme, protože nás něčemu v životě učí - radosti, ale i pády, prohry, všechno nás může nějak posunout, když o to budeme stát. Neznáme se, ale podle tvého dotazu se mi zdá, že jsi pečlivá, starostlivá, a chceš být ve studiu poctivá. A to je moc super, opravdu. Jenom si můžeš určitě také dovolit někdy zvolnit - zajít do kina, něco hezkého si přečíst nebo poslechnout, zaplavat si teď v létě, cokoliv, co ti udělá radost a odpočineš si u toho, protože i to je část cesty, odpočinek, kde člověk zase nabere síly do dalšího učení (práce...). Zdá se mi, že jsi moc hezky vystihla to, že si možná tím studiem pokud možno "bez chybičky" nahrazuješ i lásku, která ti chybí nebo ji nevnímáš, že máš strach, že se ztratíš v davu, že jsi neviditelná... Nechci, aby to znělo jako nějaké klišé, ale každý člověk má svoji hodnotu, ty také, to mi věř! I když se ti to teď možná tak nezdá. A něco ti prozradím, je fůra lidí, která okolo sebe pokřikuje a ukazuje, jak jsou super, ale mnohdy to tak vůbec není, jsou jenom možná taky nějak zranění, a zakrývají to tím, jak se chovají. Buď sama sebou, opravdovým a poctivým člověkem a zkus se sem tam mrknout okolo sebe, na někoho se ve škole usmát, prohodit s ním pár slov, jenom tak, a možná poznáš, že je tam spousta super lidí, kterých sis zatím nevšimla. A pokud jsi věřící, moc doporučuju každý den svěřovat Pánu Bohu, protože pak už najednou nejsi vůbec sama, a o svůj život, radosti i starosti  se můžeš podělit s Tím, který nás všechny nejlíp zná a nejlíp pomůže, moc se ti uleví, najednou na to nebudeš sama.. Přeju ti krásný, opravdový a naplněný život. M.

Ahoj eli, díky moc za dotaz i důvěru k nám. V redakci chápeme, že to, co popisuješ je moc smutné a trápí tě to. Bylo by samozřejmě lepší, kdybychom znali i pohled maminky a tatínka, protože každý to asi taky vidí z té své strany. Manželství je důležité, dobré a krásné, ale někdy jsou v něm hodně náročné a těžké chvíle a zřejmě je zrovna rodiče prožívají, a samozřejmě se to odráží i na vás dětech. Co poradit? Asi by bylo moc fajn, kdyby si o tom společně mohli promluvit rodiče, probrat situaci, ale to je jejich "věc", do toho se jim nemůže nikdo z nás plést. Možná se ti někdy stalo, že se s nepohodla s kamarádkou, a trápila ses kvůli tomu, a možná i ona, i když to tak na první pohled  třeba nevypadalo. Co můžeš udělat ty? Asi být s nimi, modlit se za rodiče i za vás všechny navzájem. Možná se taky naskytne chvíle, kdy poznáš, že by ses mohla o této situaci pobavit s tatínkem, zeptat se ho, co ho trápí, že bys mu ráda pomohla, že jsi s ním, a to stejné i s maminkou, takové sdílení pro vás může být dost úlevné. Nevím, jestli je to ve vaší rodině reálné, ale kdyby to bylo možné, tak někdy při vhodné chvíli třeba odpoledne u buchty a čaje nebo kávy si popovídat o tom, co kdo z vás cítí, říct si čeho si na druhém vážíte, ale také to, co vás trápí... Ale je mi jasné, že to pokaždé nejde, někdy to chce čas, a někdy se to třeba nepodaří vůbec. Ale modlitbou rozhodně nic nepokazíš. Ode dneška se za vás budeme s kolegyní modlit, i když vás vlastně neznáme, ale to není důležité, P.Bůh si to určitě správně přebere.

Eli, poslala jsem tvůj dotaz také své kamarádce, psycholožce Anetě, a ta ještě přidala něco praktického: Zkusit dělat drobné i větší skutky lásky, protože takový osobní příklad má často pro změnu druhých velký význam. Konkrétní příklad: pohlídat sourozence večer nebo odpoledne, a rodiče poslat do kina, na večeři, na společnou procházku, na večeři ve dvou… i takový společný čas ve dvou může některé věci ve vztahu hodně posunout. Pokud víš, co by ti konkrétně udělalo radost, jak by ti měl tatínek dát najevo, že tě má rád, můžeš si o to přímo říct. Je totiž možné, že táta třeba sám neví, jak to udělat a i když vás má rád, z jeho chování to tak nemusí vyznívat. Není nic špatného na tom, když mu dáš jasné návody, např. že bys potřebovala společně strávit čas nebo slyšet pochvalu nebo cokoliv jiného.

Ve vztahu (jakémkoliv) je vždycky potřeba, aby se zapojily obě strany, teprve potom bude opravdu dobře fungovat, proto je moc důležitá i tvá vlastní aktivita a snaha. (např. pohlídání sourozenců, nabídnutí nedělního výletu, kde budete moci jet celá rodina, povídání si atd...). A co je hodně důležité, je také forma, jak to tatínkovi (nebo mamince) říct. Ty svoje rodiče znáš a víš nebo tušíš, co je pro ně příjemné: říct to naplno? Nebo raději ve dvou při nějaké procházce nebo u zákusku či buchtě doma? Nebo třeba napsat dopis? V každém případě fandíme celé rodině a myslíme na vás. M.

Ahoj F, díky za dotaz. Píšeš, že se ti nelíbí tvé jméno, které jsi dostala po babičce, a ráda by sis ho změnila. Na druhé straně  nechceš ublížit mamince ani rodině, a tak vlastně moc nevíš, co  s tím, ale tvé jméno se ti zdá zastaralé a tvrdé. Na internetu je spousta info, jak si jméno změnit, co k tomu potřebuješ atd. Podmínkou je tvá plnoletost, a dokonce si ke svému stávajícímu jménu můžeš přidat  druhé, a je jenom na tobě, které budeš používat, takže teoreticky tu možnost, až budeš plnoletá, mít budeš. Já bych ti ale zkusila nabídnout ještě jiný pohled. Zkus dát svému jménu šanci. Proč to píšu? Sama jsem podobný problém měla na základce. Moje jméno se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo. Marie, Majka, Maruška, a já chtěla být Hankou, no nebylo by to o 100% lepší?? To několik let trvalo. Pak jsme si o jménech povídali na střední škole, a měli jsme o něm zjistit co nejvíc informací. A já jsem zjistila, že moje jméno vybral tatínek, taky si moc přál, abych se jmenovala po své mamince. Uvědomila jsem si, že to jméno vzniklo z velké lásky, a že ho mám taky trošku po P.Marii, a že znamená mmj. i milovaná, krásná... Od té doby jsem se na své jméno začala dívat jinak, to jméno se vlastně vůbec nezměnilo, ale můj pohled na něj ano. A teď jsem naopak na své jméno hrdá a nikdy bych ho nevyměnila.:) Uvědomila jsem si taky, že to jméno jde se mnou od miminka a je mou neoddělitelnou součástí. Zažilo se mnou všechno to krásné, dobré i to horší, že prostě patříme k sobě. Nabízím svůj pohled, třeba ti pomůže. Klidně se zase ozvi. Požehnané Velikonoce. M.

Ahoj Elicech,

chápu, že taková situace je ti nepříjemná. Extrovertní lidé se na první pohled můžou zdát oblíbenější, protože se zkrátka více projevují na veřejnosti, často sami začínají konverzace a působí dojmem, že si vždycky mají s každým o čem povídat – a že se jim můžeme se vším svěřit, jak píšeš o své mamce. To ale nutně nemusí znamenat, že je mají lidé doopravdy radši než introvertnější typy. Není možné, že si to, že je brácha oblíbenější, taky ve skutečnosti jen namlouváš? Zkus si v duchu (nebo na papír) sepsat, co má tvá rodina ráda na tobě, v čem jim děláš radost, jaké hezké chvíle jsi s každým z rodiny strávila. Píšeš, že toho moc nenamluvíš. To vůbec nevadí, protože své rodině můžeš nabídnout možná ještě cennější věc – ucho k naslouchání. Nemusíš se projevovat jako tvůj brácha, někdy stačí jen ukázat zájem o to, že si chceš s mamkou nebo dědou popovídat a vyslechnout si jejich radosti i starosti. Zkrátka za nimi přijít a zeptat se, co je nového. Pokud budou tvé pocity trvat i nadále, zkus se mamce a dědovi svěřit se svým trápením a zeptat se, proč se víc svěřují bráchovi než tobě. Mnohdy si totiž sami neuvědomujeme, že naše chování může někomu ubližovat, dokud nás na to sám neupozorní. Určitě to spolu zdárně vyřešíte a bude dobře 😊 Verča