Milá Aky,

děkujeme ti za tvůj dotaz. Ptáš se, jestli jsi černá ovce rodiny. Nejsi.

Víš, každý jsme nějaký, každý máme nějaké jiné dary a talent na něco jiného. Někdo je hodně studijní typ, někdo je šikovný na manuální práce, někdo má dar pracovat s lidmi, někdo je umělecky založený, někomu chvilku trvá, než si to svoje najde... Je to tak úplně v pořádku. Kdybychom byli všichni stejní, tak by to byla trochu nuda, ne? Rozhodně to ale neznamená, že je někdo černá ovce rodiny :)

Píšeš, že ti to rodiče nechtějí dát najevo, ale ty prý dobře víš, že jsou z tebe zklamaní. Jak to víš, když ti to nedávají najevo? Není to třeba jen tvůj subjektivní pocit, že si vedle nich nepřipadáš tak chytrá a máš pocit, že ničemu nerozumíš? Úplně logicky, v patnácti letech nemůžeš vědět to, co dospělý člověk, který má spoustu zkušeností, hodně přečetl a ještě navíc dlouho studoval. V patnácti člověk přemýšlí, co bude jednou v životě dělat a teprve se hledá. Určitě se nejde porovnávat s ostatními, protože jak už jsem psala, každý jsme nějaký.

Stejně tak ani známky nejsou to, na čem stojí svět - možná z něčeho občas dostaneš trojku, což může znamenat, že ti úplně nesedlo probírané učivo, že se ti nepovedlo napsat pololetní písemku... To se prostě stává. Neoustřeď se jen na to, z čeho máš trojky, ale podívej se taky, z čeho máš jedničky a dvojky. Nějaké předměty ti jdou líp, jiné tolik ne. Je to tak v pořádku. Důležité je nerezignovat a neříkat si, že na to nemám a že to nezvládnu. Důležité je udělat pro danou věc maximum, připravit se poctivě do školy (nepochybuji o tom, že to děláš) a umět přijmout, když něco nedopadne na jedničku.

Myslím, že důležité je, abys v první řadě přijala sama sebe, to, jaká jsi, to co umíš a to, co ti třeba tolik nejde. Kldině si řekni a pochval se před zrcadlem, co všechno ti jde a co umíš, nebo si to sepiš na papírek a připomínej si to vždycky, když budeš mí pocit, že ti něco nejde, v ničem se nevyznáš apod.

Možná tvoji rodiče někdy řekli něco, co sis vyložila tak, že jsou z tebe zklamaní, i když to tak vlasně ani nemysleli. Tvoji rodiče tě určitě mají rádi. Co takhle si spolu někdy sednout, promluvit si třeba o studiu, o tom, co ti ve škole tolik nejde a co tě tam naopak baví, co plánuješ dál a co bys chtěla dělat? Nakonec se ukáže, že to, jestli budeš nebo nebudeš studovat, není žádný problém. Člověk může být dobrý a skvělý, i když nestudoval na všemožných školách. A kdo ví, než budeš ve věku, kdy si budeš muset podat přihlášku na vysokou, se může ještě spousta věcí změnit a třeba najdeš něco, co bys studovat chtěla. A když ne, tak nevadí, je spousta jiných a krásných věcí, co můžeš v životě dělat :) Martina

Milá Sandro,

děkujeme ti za důvěru, se kterou se na nás obracíš. To, co popisuješ, je poněkud choulostivá situace, a je úplně pochopitelné, že tě to trápí. Píšeš, že tě to zatěžuje a že nevíš, jestli bys to v sobě zvládla držet a mít s tatínkem pořád stejný vztah - tohle bude jádro problému a doporučovala bych se prvně zaměřit na tvůj vztah k tatínkovi a vše si ujasnit co nejdřív. Čím déle to v sobě budeš držet a domýšlet si, jak to asi bylo, tím víc to poznamená tvůj vztah s tatínkem a naruší důvěru, která se zpátky získává těžko. Možná se ukáže, že vlastně ani o nic nešlo.

Samozřejmě je to něco, co ovlivňuje i vztah rodičů mezi sebou navzájem, nicméně si nemyslím, že by bylo úplně vhodné jít nejdřív za maminkou. Záleží jaký mají rodiče spolu vztah, nejspíš by si v klidu romluvili a bylo by to. Pokud by ale došlo třeba k nějaké hádce, bojím se, že bys to odnesla v první řadě ty - už jenom proto, že se mi zdá, že by sis vyčítala, že jsi způsobila nějaký problém, ačkoliv ty ve skutečnosti vůbec za nic nemůžeš.

Vypadá to, že máš i s tatínkem pěkný vztah a záleží ti na něm. Zkus s ním proto najít společnou řeč a ujasnit si, jak to bylo. Počkej na vhodnou chvíli, kdy budete sami. Správná slova se asi budou hledat těžko, tak začni třeba tím, jeslti byste si mohli popovídat, že nevíš, jak začít, ale chtěla bys s ním o něčem mluvit, protože tě to trápí a potřebovala by sis to ujasnit... V klidu mu vysvětli, co jsi nedopatřením viděla a že nevíš, co si o tom myslet... Vím, že mluvit o něčem takovém je obtížné, pokud by ses opravdu bála takového rozhovoru, můžeš tatínkovi napsat dopis (Jen se ujisti, že ho nenajde někdo jiný a přečte si ho opravdu jen on sám.) a tam mu napiš o celé situaci a svých pocitech a popros ho o ujasnění.

Podle toho, co se dozvíš od tatínka, bych se až pak rozhodovala, jestli jít za maminkou. Klidně nám zase napiš, držíme palce a myslíme na tebe i celou rodinu :) Martina

Ahoj Miko,

děkujeme ti za tvou důvěru, se kterou se na nás obracíš. Hlavně období dospívání se dost často liší náš názor a názor rodičů na to, co je pro nás nejlepší. Zkus se na to nejdřív podívat z pohledu svých rodičů - hlavně v situaci, kdy jsou oba učitelé, si uvědomují, že vzdělání je k nezaplacení a chtějí, aby z tebe takříkajíc "něco bylo", a mají o tebe strach. Na druhou stranu je ale úplně pochopitelné, že ve svém věku tenhle systém, který popisuješ, považuješ za ne úplně vhodný. (Ten spací režim v případě špatné známky je dost problematický, protože to pro tebe znamená, že máš prokazatelně málo spánku, a pak se sotva můžeš ještě soustředit a mít energii na učení. Zkus argumentovat tím, že se potřebuješ vyspat, abys mohla podávat dobré výkony ve škole a opravit si známky.)

Píšeš, že už jsi s rodiči mluvila a nic nepomohlo. Určitě bych ale nerezignovala na rozumnou domluvu s nimi, jen je potřeba být trpělivá, protože rodiče nezmění svoje pravidla ze dne na den. Začni po malých krůčcích, abyste mohli postupně dělat různé kompromisy - že tě rodiče nemusí vyzvedávat, protože zvládneš dojet sama, že si taky potřebuješ občas odpočinout a odreagovat se od učení. Zároveň rodičům ukaž, že už jsi skoro dospělá a tím pádem i zodpovědná: že se cestou ze školy nebudeš nikde toulat, že jim řekneš, kam a s kým jdeš, že si dokážeš sama opravit známky i bez toho, aby tě k tomu rodiče nutili...

Dál pak, nemohla by ses třeba nějak nenápadně obrátit na prarodiče, tetu, strejdu, nějakého učitele, kteří by rodičům třeba naznačili, že opravdu není nutné, aby tě vozili na školní výlet tam a zase zpátky, že přece můžeš jet s ostatními?

Pokud jde o tvoje budoucí povolání, psychologie je pěkná volba (navíc to není zase takový rozdíl oproti medicíně, je to jen jiná forma pomoci druhým), takže se jí nemusíš hned vzdávat. Hlásit na vysokou školu se budeš až za dva (možná tři) roky, takže teď máš čas zjistit si, co všechno studium obou oborů obnáší, abys pak rodičům mohla v klidu vysvětlit a obhájit svoji volbu. Za ty dva roky to zase budou rodiče asi brát jinak, teď možná mají pocit, že je to jen nějaké tvoje "dětské" přání. Ohledně volby budoucího povolání je možné poradit se i s poradcem ve škole, od toho tam je a určitě už se setkal s tím, že představa rodičů se lišila od představy studenta. (Medicína je navíc opravdu náročné studium a mám pocit, že během studia je potřeba účastnit se pitev a operací, což chápu, že rozhodně není pro každého.)

Měj se pěkně, a kdybys potřebovala, klidně zase napiš :) Martina

Ahoj Terr,

píšeš, že ti je sedmnáct, takže by neměl být problém, aby sis na gynekologii zašla sama. Navíc i kdybys šla s maminkou, tak pochybuju, že půjde maminka s tebou až do ordinace (kdyby chtěla, stačí říct, že se stydíš), kde si v klidu a v soukromí můžeš promluvit s lékařem/lékařkou. Sice ještě nejsi plnoletá, ale občanku už máš, tudíž pravděpodobně nebude nutné, aby u všeho byli tvoji rodiče. Ovšem nepovažuji za moudré takové věci před rodiči skrývat, doporučuju spíš mít váš vztah postavený na vzájemné důvěře. Jak si ale s maminkou o takových věcech promluvit, na to už musíš přijít sama, protože svoji maminku znáš lépe než já.

Když říkáš, že na sexu, masturbaci a antikoncepci nevidíš nic špatného, ale zároveň se bojíš svěřit mamince, tak se za to asi stydíš a tím pádem i tušíš, že to není úplně ok, že? Milá Terr, asi to moc nechceš slyšet, ale protože jsme křesťanský časopis, musím připomenout, že stanovisko církve k těmto věcem se poněkud liší od tvého názoru. Zkus se o tyto věci víc zajímat, pak zjistíš, že tu nejsou pro legraci, ale jsou opodstatněné - třeba aby neotěhotněly nezletilé svobodné dívky. (Prolistuj třeba tady v poradně sekci víru, otázky ohledně předmanželské čistoty a antikoncepce se tam probírají poměrně často.)

Co se týče tvých obav ohledně těhotenství: V drogerii nebo v lékárně seženeš těhotenské testy. Řiď se návodem, ale ty testy jsou pouze orientační, definitivně ti zprávu potvrdí nebo vyvrátí gynekolog, takže si tam určitě zajdi, ať víš, na čem jsi. A co dál, pokud by se náhodou ukázalo, že opravdu těhotná jsi? Svěř se mamince, promluv si s přítelem (pak i s jeho rodinou) a zajdi si na gynekologii. Tohle není něco, co se vyřeší samo. I když možná chvílemi situace bude vypjatá a rodiče budou v první chvíli naštvaní (Sama určitě chápeš, že se jim nemůžeš divit.), všechno se dá vyřešit rozumně a v klidu. Ať už je situace jakákoliv, nebo se jakkoliv vyvine, stalo se to a musíš se k tomu postavit čelem jako dospělá (to stejné platí i pro tvého přítele, jeho se to týká taky), přijmout zodpovědnost za svoje činy a řešit věci v klidu, abys neudělala zbrklé rozhodnutí (třeba potrat), kterého po čase budeš litovat. Kdybys potřebovala, ještě se ozvi. Doufám, že to nebude potřeba, ale pro jistotu, další pomoc ohledně nečekaného těhotenství najdeš tu: https://hnutiprozivot.cz/nesoudime-pomahame Martina

Milá tazatelko,

děkujeme ti za důvěru, se kterou se na nás obracíš. Takhle na dálku těžko říct, co je příčinou tvých pocitů a co přesně v takové situaci dělat. Rozhodně bys na to ale neměla zůstávat sama. Někdy si člověk prochází těžkým obdobím, ať už je to vlivem dospívání, které právě prožíváš nebo jsou důvody jiné. Je dobře, že si uvědomuješ, že potřebuješ pomoc, teď je potřeba o ni požádat. Není to nic, za co by ses musela stydět. Je to jako když má člověk angínu, taky si zajde k lékaři/odborníkovi. Tvoje trápení jen není tolik vidět a hůře se pojmenovává.

Máš ve svém okolí někoho, komu důvěřuješ a mohla by ses mu svěřit? Třeba rodiče, prarodiče, tetu nebo strýce? Popřípadě je pak možné obrátit se na kněze, pastoračního asistenta, ve škole pak na třídního učitele nebo výchovného poradce, na některých školách bývá dokonce i přímo školní psycholog, možná je i u vás. Blízký člověk tě bude moci vyslechnout (už jenom to, že tě někdo vyslechne a ty víš, že na svoje trápení nejsi sama, hodně pomáhá.) a společně se případně budete moct poohlédnout po nějaké odborné pomoci přímo ve tvém okolí. Zároveň tak budeš mít nějakého důvěrníka, na kterého se budeš moct obrátit, když na tebe přijdou pocity, které tě trápí.

Chápu, že někdy je těžké obrátit se přímo na lidi okolo sebe a mluvit o tom, jak se cítíš, proto ještě existuje možnost obrátit se přímo na odborníky na linkách důvěry. Existuje klasicky Linka bezpečí (www.linkabezpeci.cz) nebo Modrá linka (www.modralinka.cz). Obě služby jsou anonymní a zdarma. (Akorát u Modré linky se platí za volání podle tarifu, jako kdybys volala komukoliv jinému.) Kromě volání je možné jim taky napsat, záleží na tobě, co si vybereš podle toho, jaká forma kontaktu pro tebe bude příjemnější. Na druhé straně linky důvěry sedí odborníci vyškolení pro takové případy, můžeš se jim svěřit, probrat s nimi svoji situaci podrobněji a budou schopni ti poradit, jak konkrétně postupovat ve tvém případě.

Doufám, že ti taková odpověď alespoň trochu pomohla, a kdybys ještě potřebovala, neboj se nám zase napsat. Myslím na tebe! :) Martina

Milá Bety,

to je úplně v pořádku, ono někdy úplně stačí se někomu svěřit a vypsat se z trápení. I od toho tady tu poradnu máme :) Rozhodně nemusíš mít pocit, že hřešíš, když nám to píšeš do poradny. Z tvého psaní je vidět, že máš svoji rodinu moc ráda a právě proto tě mrzí, že spolu třeba netrávíte tolik času a s tatínkem se od sebe oddalujete, takže bys to chtěla napravit.

A pokud bys přece jen chtěla nějakou radu, nebo něco k zamyšlení, tak tu: Každý člověk je nějaký, tvoji rodiče mají jinou povahu než rodiče tvých kamarádek, takže to máš prostě doma trochu jinak. Hlavně vztahy dcera - tatínek bývají komplikované, především v období dospívání. Tatínek asi neví, jak k tobě přistupovat, tak se možná radši postupně stahuje... To ale neznamená, že bys na to měla jen tak rezignovat a nechat to být. Neboj se vyvíjet aktivitu ze své strany, hledej maličkosti, které můžete s rodiči dělat společně, jen tak si k nim sedni a zkuste si povídat, jak jste se ten den měli... S muži je to někdy těžké, neumí tolik dávat najevo emoce a občas potřebují postrčit, tak se neboj tatínkovi ukázat, že stojíš o jeho přítomnost, že ho máš ráda, i on bude rád, když bude vědět jak na tom je a že ho chceš mít ve svém životě.

Měj se pěkně, Bety, a kdyby ses ještě potřebovala vypsat, tak se klidně zase ozvi :) Martina

Ahoj Hanko, díky za otevřenost a důvěru. Je nám líto, že to máš těžké a s tatínkem není domluva. Mohla by ses o tom pobavit s maminkou, jak situaci vnímá ona, říci jí o tom, jak se v tom cítíš ty sama. A využila bych ty chvíle, kdy má tatínek dobrou náladu a zkusila mu říci, jak se cítím, když křičí, když je škaredý na maminku, na bratra....Požádat ho, jestli by s vámi nemohl mluvit jinak. Když bude vědět, že tě to trápí, třeba nad tím začne přemýšlet. Možná se nic nezmění a tatínek to k sobě "nepustí", ale za pokus to stojí. Asi by bylo fajn si o tom promluvit s nějakým psychologem, nemáte třeba nějakého ve škole? Nebo se dá zdarma zavolat nebo napsat email na Linku bezpečí - http://www.linkabezpeci.cz/
Moc ti držíme palce!

Milá Hanko,

děkujeme ti za důvěru, se kterou se na nás obracíš. V období dospívání je velmi časté, že si člověk moc nerozumí s rodiči, protože každý má na určitou věc jiný názor. Tvoji rodiče mají mnohem víc životních zkušeností než ty a nějakou představu, jak by se věci měly dělat, takže pro ně je pak těžké pochopit, že ty to děláš jinak, že ti věci nejsou hned... K tomu navíc možná rodiče nebyli zvyklí, aby je někdo chválil, tak to teď tolik neumí.

Pokud si myslíš, že promluvit s rodiči nemá smysl, zkus se spíš zaměřit na to, že je začneš postupně pomalu upozorňovat na svoje úspěchy apod. Takže když se jim nebude líbit organizace vašeho výletu, můžeš je upozornit na to, že jste si výlet i tak užili, líbil se vám, byla legrace a co všechno jste viděli... Samozřejmě v klidu, bez hádek a výčitek. Směřuj tak rodiče k tomu, aby viděli i pozitivní věci, a ne jenom ty negativní. Martina

Ahoj Miko,

nejlepší bude, když si ty a mamka s taťkou sednete a promluvíte si tom pořádně, že už jsi starší, dospíváš a tím pádem bys chtěla, aby se začal proměňovat tvůj denní režim a přístup rodičů k tobě, protože už nejsi malá holka. Ono je na jednu stranu pochopitelné, že chce mít taťka pod kontrolou, co děláš na internetu, protože tam číhá opravdu hodně nebezpečí - zkus proto chápat, proč to taťka dělá. Na druhou stranu píšeš, že je ti patnáct, a to už je věk, kdy bys chtěla mít nějaké soukromí a máš dost rozumu a rodiče, především tatínek, by ti mohli důvěřovat. Popovídejte si o tom, že víš, jak se bezpečně pohybovat na internetu; čemu věřit; že se nemáš seznamovat s cizími lidmi; že internet a telefon používáš pro komunikaci s kamarádkami, protože se ne vždycky můžete vidět osobně; že víš, že telefonování stojí peníze, takže si nemůžete s kamarádkou telefonovat hodinu; že na youtube sleduješ jen slušné youtubery a videa... atd. Ukaž prostě taťkovi, že ti doopravdy může věřit a nemusí tě každý den kontrolovat.

Stejně tak proberte i chození do postele. Zase je důležité pochopit, že tatínek nechce, abys ponocovala, protože to není zdravé, ale chce, abys měla nějaký režim. To je v pořádku. Záleží na tom, v kolik ráno vstáváš. Ve svém věku bys měla spát zhruba 8-10 hodin, ale je to opravdu individuální, někdo spí víc, někdo míň. Vysvětli tatínkovi, že už jsi starší a tudíž nepotřebuješ tolik spánku, jako když jsi byla menší. Zkuste se domluvit na nějakém postupném posunutí hranice, nejdřív třeba jen o půl hodiny. Stejně tak proberte i "sankce" za opoždění. Je jasné, že několikahodinové zpoždění tatínka nepotěší, ale předpokládám, že v tvém případě je to spíš otázka nějakých minut, takže si domluvte nějakou časovou toleranci, kterou ale nebudeš zneužívat každý den.

Při rozhovoru s taťkou zůstaň klidná, nehádej se s ním, ale ukaž mu, že už jsi skoro dospělá a zodpovědná a může ti důvěřovat. Nezapomínej se také snažit taťku chápat. Vím, že slyšet to v tomhle věku je otrava, ale on to s tebou myslí dobře. Podle toho, co píšeš, to vypadá, že o tebe má taťka strach a chce tě chránit. I pro něj je nejspíš těžké pochopit, že dospíváš a nejsi už jeho malá holčička, ale chceš se trochu osamostatnit. Věřím, že se dokážete domluvit a taťka uvidí, že si zodpovědná a může ti bez obav dopřát trochu víc volnosti :) Martina

Milá Ellis,

děkujeme ti za tvůj dotaz a za důvěrou, se kterou se na nás obracíš. Píšeš, že jste dlouho měli s bráchou pěkný vztah, ale pak se něco pokazilo. Podle věku, kdy k tomu došlo, to vypadá, že jste zrovna s bráchou začali dospívat. Když člověk dospívá, tak se mění, a puberta s ním a s jeho okolím občas pořádně zamává. Myslím, že to se stalo i ve vašem případě.

V první řadě se zkus zamyslet nad tím, co přesně se mezi tebou a bráchou stalo. Možná nešlo jen o obyčejné sourozenecké hádky a neshody, ale třeba jste si ublížili něčím, co je opravdu těžké odpustit. Abys mohla s bráchou znovu navázat hezký vztah, je potřeba si všechny tyhle věci opravdu upřímně odpustit, popřípadě si o nich promluvit a vyjasnit si je, a hodit je za hlavu.

Dále je potřeba postupovat trpělivě. Nevím, kolik je tvému bráchovi, ale ty píšeš, že je ti šestnáct. To je ještě pořád věk dospívání a možná bude ještě nějakou dobu trvat, než spolu k sobě s bráchou opět najdete cestu. Zkus to po malých krůčcích, protože šrámy se nezahojí jen tak ze dne na den. Začni se s bráchou bavit o úplně běžných věcech a hledat společná témata a uvidíš, že časem se to bude zlepšovat a zase k sobě najdete cestu. Martina