Milá talker-tazatelko,

v životě na 99 % věcí, které člověku nejdou, platí procvičování. Proto i tobě doporučuji pokoušet se o zapojení se do konverzace/debaty tak často, jak jen to půjde (a jak často samozřejmě budeš mít náladu se s ostatními bavit a sdílet :)). Jde především o to zbavit se strachu z toho, že něco řeknu špatně, nebudu dostatečně vtipná, zábavná, řeknu hloupost a ostatní se mi budou smát... Všem se nám bohužel daří dnes a denně vypouštět z úst hlouposti - uklidňující na tom ovšem je, že jsme všichni pouze nedokonalí lidé, a tak máme na nějaký ten omyl právo. Rada č. 1 tedy zní: Neměj strach!

Rada č. 2 potom: Měj se ráda! Měj se ráda, i když se ti něco nepodaří, měj se ráda, i když máš pocit, že nejsi tak dobrý debatér jako ostatní, věř tomu, že i ty dokážeš do každé diskuze vnést jedinečný a přínosný úhel pohledu, něco obohacujícího pro ostatní. Každý z nás dostal od Boha nejrůznější dary, jen se občas zdráhá je používat, rozvíjet, má obavu z nepřijetí nebo si nemyslí, že právě jeho přednosti jsou ty, o které ostatní stojí. Pokud ale budeš ale sama přesvědčená o tom, že jsi v něčem dobrá a máš k tématu, co říct, bude i tvůj projev zbaven ustrašenosti, roztřesenosti, možná nepřesnosti, budeš moci být ve své kůži. A o to jde.

Přeji ti hodně štěstí a krásný zbytek doby postní! :)

Milá Lociko,

stejně jako ty a tvé kamarádky je paní učitelka "pouze" člověk. Jejím úkolem je udržovat ve třídě pořádek tak, aby žáci dávali pozor, vzájemně se nerušili a mohli se jejím prostřednictvím něco dozvědět o Bohu a víře. Určitě se stane, že vás mnohdy napomene kvůli nevinné věci (dopsala mi propiska - potřebuji si od kamarádky půjčit jinou - šeptem ji o ni poprosím), ovšem faktem je, že paní učitelka často ani nemůže vědět, jestli si skutečně půjčujete potřebné věci nebo třeba posíláte psaníčka. Pokud někdy reaguje nepřiměřeně, může to být způsobeno příkladně tím, že má sama špatný den, aniž by tím nějak chtěla útočit přímo na vás a byť to profesionální není, na "špatný" den má čas od času nárok každý :).

Zkuste se několik následujících hodin vyvarovat zbytečného vyrušování (mít připravenu např. i propisku do zásoby pro všechny případy) a pokud si i přesto paní učitelka najde důvod, proč vás napomenout, nebojte se jí slušně povědět, že vás její časté připomínky vůči vám mrzí (můžete za ní zajít po vyučování a zeptat se, jestli jste jí konkrétně něco neudělaly nebo jestli jí na vás něco nevadí - vzájemná komunikace je klíčem k vyřešení většiny problémů :) ).

Přeji hodně štěstí!

Milá deváťačko,

všude tam, kde jsou alespoň dva lidé, je prostor pro vzájemné ublížení si (často, aniž by bylo přímo chtěné). Tím spíše pak ve třídním kolektivu, kde je dohromady na třicet rozdílných povah, s rozdílnými názory, přístupy, pohledy na věc. Určitě by bylo skvělé, kdyby si mezi sebou všichni rozuměli, vycházeli vstříc, chápali se a byli kamarády, ale myslím, že taková ideální třída asi ani neexistuje. A realita je bohužel taková, že většinou i sebelepší kolektiv se v závěru studia tak trochu rozhádá (právě kvůli organizačním záležitostem - pořizování dárku společného dárku třídnímu učiteli, výběr závěrečných stužek, triček...).

Je ale pravdou, že chodit do školy, jen aby ji člověk "přežil" není příjemná každodenní realita. Být tebou, snažila bych se více oprostit od narážek ostatních a o vzájemnou toleranci. Když ti bude něco vadit, nebát se o tom mluvit s ostatními, povědět, co si myslíš, ale snažit se o to slušně, s klidem a úsměvem. Není možné se zavděčit vždy a všem, proto bych svůj čas a energii raději věnovala budování vztahů s kamarády, s nimiž si rozumím a se kterými se budu vídat ve volném čase, bez ohledu na to, zda spolu chodíme do školy nebo ne.

Za třídní kolektiv se můžeš každé ráno cestou do školy třeba jen krátce pomodlit slovy: "Pane, pomoz mě i mým spolužákům vzájemně spolu vycházet a být si spíše obohacením, než utrpením."

Přeji ti mnoho sil a úspěšný závěr studia! :)

Milá Leňo,

předně ti chci poblahopřát k úspěšně zvládnutým zkouškám. Ne každému se podaří první semestr proplout tak hladce a splnit všechny zkoušky na první pokus.

Věřím, že "strašení" prváků, kteří právě ne VŠ nebo VOŠ nastoupili je tak trochu součástí jakéhosi sebepotvrzování. Starší spolužáci si tím mnohdy sami dokazují, že oni těžké předměty a zkoušky zvládli a rozšiřováním příběhů o tom, jaké hrůzy tě během studia čekají, si vlastně tak trochu sami poklépávají na rameno. Tím nechci říct, že je studium hračka. Určitě se nevyplatí jej podceňovat, ale stejně tak nejde ani o nezdolatelný cíl.

Tvé malé sebevědomí pravděpodobně souvisí s tím, že nevěříš pravdě o sobě samé. Ani dobré známky na střední škole ani úspěšně zvládnuté zkoušky tě nepřesvědčily o tom, že jsi dobrá studentka a "máš na to" a místo toho, abys se sebou byla spokojená, žiješ ve strachu z toho, co přijde a co určitě nezvládneš.

Sebevědomí vychází především z dobré znalosti sebe sama a vědomí toho, co jsi za člověka, jaké jsou tvé slabosti, ale také jaké máš přednosti a obdarování. Zkus si na papír sepsat alespoň 5 věcí, díky nimž jsi na sebe hrdá, kterých si sama na sobě vážíš. Potom k nim zkus přidat dalších 5 věcí, které se ti daří ve vztahu ke škole a studiu (např. jsem pečlivá, dochvilná, zvládám logické uvažování, mám dobrou slovní zásobu apod.). Tento krátký seznam si potom čti několikrát za sebou a zkoušej v sobě probudit radost z toho, jaká jsi. Za sebepřijetí se také můžeš modlit - prosit, aby Bůh uzdravil tvou malou sebedůvěru.

Z vlastní zkušenosti také vím, že pokud uvěříš, že ti něco skutečně jde, objektivně se ti v dané věci začne dařit ještě více. Budu držet palce, ať se věřit sobě samé a svým schopnostem daří i tobě.

Hodně štěstí!

Milá tazatelko,

vztahy ve třídě bývají často těžké. A zvlášť ve věku, kdy máte každý co dělat sám se sebou, protože procházíte obdobím dospívání. Často se to spraví až s postupem času, kdy si většina třídy uvědomí, že existují i spolužáci a nejen oni sami. 

Napadá mě třeba zkusit se domluvit s třídním učitelem/učitelkou na nějaké třídnické hodině, kdy byste měli možnost zahrát si nějakou hru, která stmeluje kolektiv. Ale ani tak není zaručené, že to pomůže. K tomu, aby vznikl dobrý kolektiv, toitž musí být snaha každého člena třídy. 

Protože chování jiných nezměníš, snaž se zaměřit více na to svoje. Pokus se jednat vždycky tak, aby ses na svoje chodání nemusela stydět. Buď ke spolužákům upřímná, milá, ochotná pomoci, prostě se k nim chovej tak, jak bys chtěla, aby se oni chovali k tobě. Možná svým přístupem ve druhých probudíš snahu jednat podobně. A kdo ví? Třeba právě ty jako kapka v moři, nakonec pomůžeš moře změnit. Myslíme na Tebe! P.

Ahoj Lucko,

v první řadě by bylo dobré, kdybys zašla za učitelkou matematiky a řekla jí o svém problému. Věřím, že by mohlo pomoci, kdyby učitelka před příští písemkou všechny důrazně upozornila, že po odevzdání testu má být ve třídě klid a nebo aby sbírala všechny písemky najednou. Uvidíš, zda se vám podaří najít řešení.

Proti nervozitě a trémě se dá bojovat i za pomoci dechových cvičení. Když ucítíš, jak se v tobě začíná všechno stahovat, několikrát se zhluboka nadechni a pomalu vydechni. Při nádechu je dobré si třeba představit, že máš nahoře na hlavě háček a něco tě v průběhu nádechu jakoby táhne vzhůru. Opravdu to funguje a nádech je tak hlubší. Uklidnění může přinést i to, že se napiješ čisté vody. A samozřejmě nic nepokazíš ani "střelnou modlitbou", např. "Pane, prosím tě o pokoj do srdce."

Tak ať se Ti boj s nervozitou daří! Moc Ti fandíme!

Milá Bariky,

myslím, že důležitý krok jsi už udělala - vypsala ses ze svých pocitů, dostala jsi je ze sebe ven. Zkus si do budoucna zavést třeba sešit, kam si budeš psát, když tě začnou přepadat zlé myšlenky a pocity.

Jinak jsou tvé pocity normální, buď klidná. Není se čemu divit, že ti ten kluk tolik vadí, když tě takto šikanuje. Spíše by bylo divné, kdyby tě takové chování nechávalo lhostejnou. Naštěstí už to nebude trvat dlouho, a navíc pro tebe teď budou chodit ke škole rodiče, tak věříme, že to zvládneš.

Pokud jsi věřící, zkus se za toho kluka třeba vždycky večer pomodlit, i když je to hodně těžké, a prosit za sílu, abys mu dokázala odpustit a nepřát mu nic zlého. Je to osvobozující - učit se přát dobro někomu, kdo nám ubližuje. Jinak si totiž toho člověka "nosíme" pořád s sebou. Tím ale, že na něho nebudeš pamatovat ve zlém, ale začneš za něho prosit, se od něj odpoutáš.

Myslíme na Tebe a držíme palce, ať to všechno dobře dopadne!

Milá Zizi,

matematika je předmět, se kterým bojuje spousta z vás. Nejspíš i proto, že se nedá "nadrtit", ale musí se pochopit. Důležité je nenechat si "ujet vlak". Zkus se vrátit k učivu, které ti dělalo problémy a popros staršího sourozence nebo některého z rodičů, případně spolužačku či spolužáka, kterým matematika problémy nedělá, aby ti vysvětlili, co ti není jasné. Nebo aby se s tebou učili, sledovali, jak postupuješ, a případně tě opravili. To, že někoho poprosíš o doučování, není ostuda, ale naopak znak vnitřní síly. Nevzdávej se, když to nepůjde hned. Snaž se být v klidu, protože člověku ve stresu se hůř přemýšlí.

Kdyby se tvé výsledky nezlepšovaly, zajdi za učitelkou, jestli by ti konkrétní věci nevysvětlila ona. Uvidí aspoň tvou snahu něco dělat a možná to i ocení.

Neboj se, všechno se dá zvládnout, i matematika. Jen je k tomu potřeba trpělivost, snaha a odhodlání nezabalit to při prvním neúspěchu. Myslíme na Tebe, ať se ti daří v matematice zase zlepšovat.   

Milá Klalixo,

řešení celé situace je poměrně jednoduché. Pokud tvoje kamarádka o tom, co se bývalé spolužačky chystají provést, ještě neví, měla bys jí to říct. No a potom už je na ní, aby si o tom otevřeně promluvila se svým klukem. Bude to zkouška jejich vztahu, díky které může poznat jeho charakter. Jestli uvěří spíš pomluvám než tvé kamarádce, bude to také o něčem vypovídat.

Mějte se obě moc pěkně.  

Milá Terko,
je dobře, že jsi nám napsala a děkujeme za důvěru. Každý den chodit do školy, kde cítíš nepochopení a možná i nějaké nepřátelství, jistě není příjemné a snadné. Máš mezi spolužáky alespoň jednu kamarádku, která by Ti mohla pomoct a podpořit Tě mezi ostatními dětmi? Máš ve škole nějakého dospěláka, třeba jiného učitele, kterému důvěřuješ, můžeš se mu svěřit?

V situaci, kterou prožíváš, by bylo nejlepší, kdyby Ti pomohli rodiče, protože Ty ještě nejsi plnoletá a řadu věcí sama zařídit nemůžeš. Zkus tedy nejprve promluvit s rodiči (nebo aspoň s jedním z nich), řekni jim, co prožíváš, jak se cítíš, jaké máš obavy apod. Rodiče pak mohou, jako Tvoji zákonní zástupci, promluvit s paní učitelkou, aby se i ona dozvěděla, co Ti
způsobuje. Možná to nedělá schválně... Pokud by to nepomohlo, mohou mluvit s ředitelem školy. Také v každém větším městě existuje psychologicko-pedagogická poradna, která tyto situace často řeší a umí si s tím poradit. Takže je možné, aby se rodiče obrátili i tam.

Pokud bys chtěla pracovat na sobě a třeba i něco změnit, tak je také možné o to požádat v poradně. Bývají tam odborníci (psychologové a speciální pedagogové), kteří pracují s mladými lidmi. V některých městech působí i nejrůznější neziskové organizace, které se zabývají problematikou školních tříd a vztahů mezi spolužáky a učiteli. Takže pomoc jistě existuje, jen záleží na tom, kde bydlíš. Ale neboj se říct si o pomoc, člověk nemůže všechno zvládnout sám :)
Držím Ti palce! Veronika