Otázka: Miluji kluka a on si mě moc nevšímá. Miluji kluka a on mě ale moc si mě nevšímá. Je to moje chyba? Mám něco udělat? Mám počkat a on něco udělá čas? Prosím pomozte. 5.5.2024 14:46
Mrkvička, 10 let
Odpověď:
Ahoj Mrkvičko, díky za dotaz. Co to pro tebe znamená: miluji kluka? Líbí se mi jeho vlasy, postava, líbí se mi, jak se chová k ostatním spolužáíkům a spolužačkám, že je sebejistý nebo naopak nesmělý? To všechno může být a je to naprosto v pořádku. Rosteš, začínáš pomaličku dospívat ( i když to je ještě běh na dlouhou trať) a taky se může stát, že se ti někdo líbí a za týden třeba zase někdo jiný... Je to špatně? Ale vůbec ne, ale než opravdová láska, řekla bych, že je to možná spíš taková krátkodobá zamilovanost do něčeho, co ti na tom kamarádovi/ spolužákovi imponuje. Víš, život je krásný právě v tom, že se skládá z řady období a každé z nich je hezké něčím jiným. Období přicházejí postupně a každé má svůj čas. A nevyplácí se nějakou etapu překočit, protože pak už se ta doba nikdy nevrátí. Například pro tebe a tvoje spolužáky je teď ve tvém věku důležité hledat si nové kamarády a učit se kamarádství rozvíjet - naslouchat druhým, odpouštět si, ocenit druhého, pomáhat si navzájem, komunikovat spolu, něco hezkého prožít ve skautu, v kroužcích, ve spolču.... Protože když se to člověk nenaučí v kamarádství, nebude to umět ani později během chození. Možná už tušíš, kam tím mířím. Než začneme s někým chodit, měli bychom se naučit vycházet s kamarády a rozvíjet kamarádství (i s klukama). Vždyť právě z přátelství mohou časem vzejít i hezké partnerské vztahy, ale v deseti letech je na to opravdu ještě hodně, hodně brzy.. Nenech se o žádné období života okrást tlakem kolem sebe a dobře a hezky si prožívej každý den, protože už se nikdy nevrátí. Určitě není kam spěchat... Krásné májové dny. M.
redakce IN!
Otázka: Potřebovala bych poradit. Zdravím, potřebovala bych poradit. Téměř před půl rokem si mě všiml jeden věřící kluk, avšak starší než já, a napsal mi, jestli s ním nechci jít někdy ven. Ze začátku mi to přišlo moc rychle, tak jsem normálně odmítla a chtěla jsem všechno nechat normálně být. Později mi znova několikrát psal a zval mě do kina, jít se projít... já jsem hodně váhala zda ano/ne, párkrát už jsme se měli i sejít, ale na poslední chvíli to nevyšlo. Po měsíci a pak dalším se znova ozval, že ho mrzí, že nám to nevyšlo jít ven....Teď mám zase školu a on pracuje, takže domluva složitá hlavně z mojí strany. Myslela jsem, že už budu mít klid po takové době, ale pořád mě uvnitř žere, že jsem ho tolikrát odmítla a je mi ho líto, jak se stále snaží...Jenže prostě nevím, jak jednat. Budu mít potom \"klid\" od všeho, když s ním půjdu, nebo bude všechno horší? :-) Děkuji za vaši radu, hezký den. 23.3.2024 20:00
Julinka, 20 let
Odpověď:
Ahoj Julinko, díky za dotaz. Jeden věřící kluk tě už několikrát pozval do kina, na procházku, atd., ale tobě to přišlo moc rychlé, tak jsi odmítala, ale pozval tě později ještě několikrát a ty nevíš, co máš dělat. Asi je dost důležité, jestli by ses s ním chtěla sejít a jenom tak nezávazně si popovídat nebo vůbec ne. Pokud o žádné setkání nestojíš, tak mu to řekni, abyste mezi sebou měli "jasno", protože podle tvého dotazu se mi to tak jasné nezdá, tak i ten kluk se možná může domnívat, že to zatím jenom nevyšlo, a proto se snaží dál. No a pokud, jak píšeš, se např. domluvíte a někde se spolu sejdete, tak asi už bude záležet jenom na vás, jak to půjde dál. To, že se dva lidé spolu sejdou a popovídají si nebo spolu zajdou do kina ještě vůbec neznamená, že spolu musí začít chodit. To vůbec ne, mohou se stát kamarády, nebo zjistí, že si spolu nerozumí vůbec nebo naopak, že si spolu rozumí hodně, je jim spolu hezky, a chtěljí ve vzájemném poznávání pokračovat. Všechno je možné...:) Co vidíme jako hodně důležité, je nechodit s někým, ale jenom proto, že by ti ho např. bylo líto (nebo by ti bylo hloupé např. kino odmtnout), takže jestli s ním nikam chodit nechceš, nenuť se do toho. Máš právo se rozhodnout s kým se chceš potkat a s kým ne, ale je důležité, abys mu to řekla nebo napsala "narovinu". Přejeme ti z redakce krásný den a klidně se zase ozvi. M.
redakce IN!
Otázka: Měla bych na vás otázku ohledně vztahu s přítelem Dobrý den, měla bych na vás otázku ohledně vztahu s přítelem. Jsme spolu už půl roku, ale maminka nechce abych u něj ani přespala. Jde o jednorázové přespání když jsme třeba v divadle nebo na večeři. Já bydlim totiž na vesnici a ve večerních hodinách už nejezdí autobusy. Je mi už 21, ale i přesto se mamce nelíbí abych spala u přítele. Ted se na mě naoplátku zlobí že mi rodiče nic nedovolí a pořád hlídají. Jak si mám promluvit s mamkou aby dovolila přespání? Nechci přijít ani k mamku ani o přítele ale nevím si s tím rady. 16.3.2024 15:49
Locika, 20 let
Odpověď:
Ahoj Lociko, díky za dotaz.Oceňujeme tvou upřímnost a snahu, dělat věci správným způsobem. Píšeš, že půl roku jste s přítelem, ale mamka nechce, abys u něj přespala, i když se jedná jenom o jednorázové přespání, když ti nejede večer už žádný autobus. Přítel se na tebe zlobí, že ti rodiče nic nedovolí a pořád tě hlídají. A teď, co s tím? Zkus se na to mrknout jako nezávislý pozorovatel.:) Rodiče obecně (taky jsem maminka.)) své děti opravdu milují a opečovávají, a tak na ně od malička dávají pozor, protože o ně mají starost, nechtějí,aby se jim stalo něco zlého atd. Pak najednou děti dospějí a měly by se za sebe rozhodovat a nést odpovědnost samy, úplně za všechno. Ale ono to není tak jednoduché - máš 17 a probudíš se a najednou jsi dospělá... Je to proces, kterému se každý člověk musí učit a není to úplně hned. A tak chápu i tvou maminku (rodiče), že je i ve tvém věku opatrná a nelíbí se jí tvé přespávání u přítele. Vidí totiž i to, co člověk, který je hodně zamilovaný (a to je po půl roce každý) asi nevidí. Nabízím jenom pár otázek: Je půl rok doba, kdy vím, že s tím druhým chci strávit zbytek života? Máme spolu vyjasněno, že chceme žít v čistotě, a tak budu přespávat např. na gauči v jiné místnosti? Je můj přítel věřící - nevěřící a toto vůbec neřeší? Jak se na to dívám já? Ještě je taky možnost domluvit se s maminkou na zajištění odvozu večer domů, to by možná bylo taky řešení, co říkáš? Vzpomínám si na jedno svědectví holky, která chtěla jet pod stan se svým klukem. Měla 19, chodili spolu asi rok, oba byli věřící a přišla za maminkou, s tím, že to není přece nic špatného, že budou jenom v jednom stanu, ale každý ve svém spacáku, protože do svatby chtějí žít čistě. Maminka ji prý tehdy řekla jenom toto: Víš. chápu, že máš xy moc ráda, chápu, že spolu chcete být i o prázdninách a vím, že je to bezva kluk. Věřím i tomu, že každý z vás je silný a opravdu chce žít v čistotě až do svatby, ale víš až budete spolu sami, tak to bude pro vás dohromady moc těžké tu velkou přitažlivost ustát. Někdy je možná lepší a moudřejší takovým situacím předcházet. Ale jsi dospělá a já věřím, že se rozhodnete správně.Teď už jsme 5 let manželé, a jsme oba moc rádi, že jsme tenkrát spolu pod stan nakonec nejeli, popovídali jsme si o tom, a zjistili jsme, že by to pro nás oba bylo opravdu velké a zbytečné pokušení... Existuje takové fajn přísloví nebo spíš pořekadlo: Co nic nestojí, za nic nestojí. Obyčejně je to tak, že když člověk něco překoná, dokáže nebo dva mladí lidé společně, tak to ten jejich vztah upevní a zocelí. Je pravda, že jsi nedostala žádnou radu, musíš to udělat tak a tak. Nabízíme jenom pohled, možná k zamyšlení a popovídání si jak s přítelem, tak možná i s rodiči. Dospělý člověk má totiž spoustu možností, jak co udělat, ale taky odpovědnost za svá jednotlivá rozhodování. Přejeme ti, ať se v životě dokážeš rozhodovat co nejlíp. Krásné dny. M.
redakce IN!
Otázka: Mám otázku... Milá redakce, mám otázku, leží mi v hlavě a ne a ne pryč. V naší farnosti funguje spolčo a já tam chodím už dosti dlouho. Před cca rokem a půl se k nám přidalo pár lidí z vedlejší farnosti, mezi nimi i jeden kluk. No a o toho tu jde. Dost dobře si rozumíme, nemám problém před ním říct svůj názor nebo celkově být sama sebou, jako se mi stává u jiných kluků či možná lidí obecně. Vždycky jsem ho brala jako dobrého kamaráda, se kterým je sranda. Tečka. Na konci léta (po spolčovém táboře) mě ale dotyčný pozval na kafe, k té schůzce nakonec nedošlo, jelikož přecházel do cizího města na vysokou a já měla taky spoustu aktivit. Moc jsme se tedy nevídali ani nebyli jinak v kontaktu a já došla k názoru, že to vše vyšumělo, pozvání bylo kamarádské a teď už se ,nic´ neděje. Jenže po adventní duchovní obnově se pozvání opakovalo. Musím na tomto místě trochu objasnit svou situaci. Už asi od 15 let se mi při modlitbě, četbě Písma, Eucharistii, adoraci, ale i v ,normálním životě´ stávají různé věci, skrze které vnímám tichý Boží hlas, který mě volá. Několikrát jsem o tom pochybovala, párkrát mluvila s kněžími, moc se za správné rozlišování stále modlím. Ale pořád, někdy více, někdy méně, je v mém srdci touha odevzdat život Bohu, žít klášterním způsobem života. Proto jsem onomu klukovi setkání odmítla s přáním, abychom nadále zůstali kamarádi. Cítila jsem pak v duši pokoj, klid, že to bylo dobré rozhodnutí. Jenže na dalších spolčech a o Vánocích, když jsme hráli divadlo, je to divné. Nevím najednou, co si s ním říct. On je zamlklý, viditelně smutný, na mě téměř nemluví. Nechtěla jsem tohle způsobit, jen předejít pozdějšímu a horšímu trápení či nedorozumění... Co teď s tím? Jak ze své strany můžu přispět k obnovení dobrého vztahu? Nebo už nikdy nebude dobrý? A co mě trápí nejvíc, nebyla to z mé strany pouze pohodlnost, lenost jít do vztahu? Ale žiju v domnění, že pokud spolu chtějí lidé chodit, míní vztah vážně a ne jen tak ,zkusit´... Je těžké to vše psát, okolností je spousta, bylo by to na dlooouhý pokec. Kamarádka, které se s tím svěřuji, mi řekla, že teď je to na něm, já ať mám trpělivost a dám mu čas, že se z toho dostane. Přesto se ptám ještě vás, protože ani můj pohled na něj teď není stejný a nechci mu víc ubližovat. 15.1.2024 20:47
Edith, 18 let
Odpověď:
Ahoj Edith, díky za tvůj dotaz i důvěru k nám. Na to asi není žádná jednoduchá odpověď. Pochopila jsem, že zatím pořádně nevíš, jestli bys chtěla žít zasvěceným životem nebo ne. A to je pochopitelné, protože to není jako jít si koupit rohlík nebo něco hezkého na sebe. Je to rozhodnutí na celý život. Oceňuji, že se nad svým životem zamýšlíš a přemýšlíš o něm. To je moc dobře. A určitě je dobré a správné se za správné rozhodnutí modlit a prosit. Píšeš, že když jsi odmítla pozvání kluka na kafe, že jsi cítila pokoj, klid, že to bylo dobré rozhodnutí. Jenže na dalším spolču jsi viděla, jak je smutný, zamlklý, nebaví se s tebou a tebe to taky trápí. Přemýšlíš, jestli to ze tvé strany není jenom pohodlnost, lenost jít do vztahu...Také píšeš, že ani tvůj pohled na něj teď není stejný a nechceš mu více ubližovat. Co to znamená? Že je ti ho líto? Nebo že pro tebe začíná znamenat něco víc než kamarád? To my v redakci nevíme.:) V každém případě věřím, že P.Bůh tě má rád takovou jaká jsi, ale to důležité životní rozhodnutí za žádného z nás nikdo neudělá. Dal nám svobodnou vůli, právě protože nás má tak rád, a je na nás, jak a pro co, se každý z ná rozhodne. Je moc hezká a pravdivá tato jednoduchá modlitba: Ježíši důvěřuji Ti, do Tvých rukou svěřuji svůj život. A prosím o Tvé vedení, i když někdy sejdu z cesty a když se mi nedaří... Píšeš, že máte spolčo? Je tam zřejmě i kněz, který vás, tebe zná. Co třeba se mu zkusit svěřit? Je pravda, že to není asi nic, co se změní lusknutím prstu, že ti bude hned vše jasné, tvůj kamarád hned vše pochopí atd... ale chce to čas, trpělivost, nepřestávat v modlibě a naslouchání, co je a co není správné pro tvůj život. A jak sama píšeš, okolností je spousta a bylo by to na dlouhý pokec... Takže i my v redakci vidíme jenom tu malou část. Slibuji ti modlitbu za správná rozhodnutí. A klidně se za se ozvi. Měj se hezky. M.
redakce IN!
Otázka: Delší dobu přemýšlím nad tématem homosexuality. Dobrý den, už opravdu nevím co dál. Už hodně delší dobu přemýšlím nad tématem homosexuality. Jsem křesťánka a jsem si plně vědomá toho, že jsem v období, ve kterém se v těle děje mnoho hormonálních změn, takže vůbec lesba nakonec být nemusím. Ale moje otázka se týká spíš toho, proč se pohled víry na homosexualitu právě takový, jaký je. PROČ si páry stejného pohlaví nemohou projevovat svou vzájemnou lásku? PROČ je homosexuální sex těžký hřích? PROČ jsou považovány za, cituji, vnitřně nezřízené, nebo nepovažovány za plod ryzího citového a pohlavního doplňování se? Je to proto, že spolu biologicky nemohou mít dítě? Kdybych někoho milovala, lásku bych mu chtěla projevovat i intimně. Dost se mi zdá, že to je vnímáno jako nějaká porucha nebo dysfunkce, které by se člověk měl zbavit, a že \"ta čistá\" forma lásky je jen ta heterosexuální. A je mi to líto. Myslím, že projevovat si vzájemnou lásku by nemělo být zakázané.
Předem moc děkuju za odpověď. 7.1.2024 14:44
srdíčko, 15 let
Odpověď:
Milá tazatelko, je to náročné téma, o kterém přemýšlíš. Doporučuji ti ke studiu http://homosexualita.cz/, kterou sestavili věřící odborníci.
Bůh je Trojice a stvořil člověka ke své podobě - tedy jako muže a ženu, kteří jsou schopni počít ve spolupráci s Bohem (ten tvoří duši) nového člověka, své dítě. To je Boží záměr. Proto je sexualita v Božím plánu schopnost posvátného spojení muže a ženy s otevřeností novému životu. Je to nejhlubší sjednocení, zpodobnění jednoty Boha samého. Sexualita mimo manželství je tedy nepravdivá, nenapodobuje Boha, jen si chce užívat. A sexuální spojení dvou lidí stejného pohlaví je zcela mimo Boží plán - proto Bible jasně označuje, že se protiví Bohu.
Člověk může vstoupit do manželství nebo zůstat sám. Může se realizovat v lásce ve své rodině nebo jako svobodný se rozdává v lásce ve službě druhým (třeba jako odborník, lékař, pedagog...). Láska je především darovat svůj život pro dobro druhých. Sexualita patří do manželství, je projevem muže a ženy, kteří v běžném životě žijí jeden pro druhého a pro své děti a sexualita je nejniternějším znamením jejich lásky.
Pokud se dnes bere láska jen jako užívání si v sexu (jakéhokoliv), jen jako dobrý pocit, pak nejde o lásku, ale jen o zoufalý běh za naplněním, ale falešnou cestou. Jen tak se naplňuje život člověka, pokud sloužím druhým, pokud se rozhoduji jako Ježíš, obětovat se pro dobro druhých.
Jan Balík
Otázka: Je hřích nebýt jen na kluky? Dobrý den, mám jen jednu otázku- je hřích nebýt jen na kluky? co když tomu prostě nejde zabránit a už to tak je.. je to proti víře? a kdyby ano- co by měl někdo takový dělat, protože je také křesťan..ale prostě je takový..?
Předem moc prosím a děkuji!! 28.11.2023 21:03
hrošík, 16 let
Odpověď:
Milá tazatelko, jsi ve věku, kdy nad svou identitou mladý člověk přemýšlí. Je to hodně psychologická záležitost s je třeba najít někoho, ke komu máš důvěru, povídat si s ním a on ti pomůže upevnit se v identitě ženy. Že jsou i lidé, kteří mají citovou přitažlivost ke stejnému pohlaví je fakt, ale je jich celkem málo. V mládí se člověk ptá, má mnoho nejasností sám o sobě atd. Proto potřebujeme, zvláště v mládí, solidní průvodce.
Písmo svaté říká jasně, že homosexuální sex jako každý mimomanželský sex je těžkým hříchem. Orientace na stejné pohlaví hříchem není, pochopitelně. Pro lidi, kteří takoví jsou, to je dost náročný kříž.
Na koho se můžeš obrátit? Třeba na Křesťansko pedagogickou poradnu v Praze (tam je například terapeutka paní Imlaufová) nebo na kněze z nějakého centra života mládeže (např. Příchovice, Vesmír). A pak doporučuji knihy od Daniel Ange - vyšly u Karmelitánů.
Jan Balík
Otázka: Měla bych dotaz ohledně vztahů. Ahoj, měla bych jeden dotaz ohledně vztahů. Doposud jsem žádnou známost neměla, ani jsem s nikým nechodila (a stále nechodím). Před více než měsícem mi napsal jeden kluk, kterého jsem jednou zahlédla v sousední farnosti v kostele, jestli nechci s ním zajít ven, (napsal, že jsem mu \"padla do oka\"-což mě potěšilo). Sám mi napsal, že ho mrzí, že mě neoslovil hned, ale mě to nevadilo, protože se mnou byli i rodiče :) Souhlasila jsem, že se můžeme třeba někdy potkat. Jenže on s naším společným \"setkáním\" příliš spěchal, chtěl se sejít ještě ten týden. Nakonec jsem mu napsala, že toho mám hodně, (což byla pravda), že není dobré věci příliš uspěchat a že bych vztahy nechala \"při starém\". A byla jsem celkem ráda, že jsem to tak \"klidně vyřešila\". Jenže teď si říkám, jestli jsem neměla jednat lépe/ příp. jak jinak, navíc jsem od začátku měla předsudek vůči němu, že je starší o šest let, a tudíž je v hodně odlišné životní situaci než já, která studuji a on dávno pracuje. Navíc pokud by mi znova napsal teďka a chtěl se sejít, nevím, jak bych zareagovala. Přece jenom se vztahy budují na něčem pevnějším než je náš vzhled a nějaký dojem. Jsem člověk, který všechno bere vážně, s rozvahou i citem, proto nevím, jak bych snesla vztah, který by nebyl upřímný, opravdový, stály, proto se taky bojím vyjít ze své komfortní zóny. Děkuji za jakoukoli reakci. Krásný den všem! 27.11.2023 17:29
Bety, 19 let
Odpověď:
Ahoj Bety díky za otázku i důvěru k nám. Píšeš, že jsi zatím s nikým nechodila a před nějakou dobou ti napsal kluk, kterého jsi zahlédla v sousední farnosti v kostele, že byste spolu mohli jít ven. Souhlasilas, ale pak tě polekalo, že by to mělo být tak brzy, a napsala jsi mu, že toho máš hodně, a že bys to nechala tak jak to je. Na druhé straně ale přemýšlíš o tom, jestli jsi udělala správně. Je o šest let starší, pracuje, ty zatím studuješ. Chceš budovat vztahy na něčem větším než je jenom vzhled a nějaký dojem, snažíš se vše dělat s rozvahou a citem, bojíš se vyjít ze své konfortní zóny. Pochopila jsem to správně? Tak nejdřív trošku všeobecně o vztazích mezi dvěma lidmi. Myslím, že každá dívka si přeje toho svého prince na bílém koni, který bude statečný, vnímavý, pozorný, veselý, ... a samozřejmě sympatický a aspoň trošku hezký. Ale aby na to člověk přišel, jaký ten druhý bude, a jestli nám to spolu bude "pasovat", spolu dva lidé nejdřív potřebují chodit, potřebují se vzájemně poznat, hodně spolu mluvit, řešit nejrůznější situace, a tak vlastně postupně zjišťují, jestli je to ten pravý/pravá. A není nic špatného na tom, když se dva lidé, kteří spolu upřímě hledají společnou "notu", ale zjistí, že to nepůjde, tak se rozejdou. Ve slušnosti a s úctou jeden ke druhému. A může je to i posunout dál, protože už ví, co se jim na tom druhém líbí, ale co už nemohou respektovat atd. Protože se to může stát a není to ničí chyba, jenom to prostě nejsou dvě půlku jednoho jablíčka nebo dva puzzle, které do sebe hezky zapadají. Vzpomínám si, že jsem přibližně ve tvém věku přemýšlela dost podobně, přála jsem si mít první vztah, který by byl zároveň i poslední, až do konce života. Ale to člověk opravdu zjistí až tím, že s tím druhým tráví nějaký čas.To ale neznamená, že musíš hned chodit s tímto klukem, to vůbec ne, je to jenom takové obecné přemýšlení o tom, jak mohou vztahy fungovat. A když se vrátíme teď k tobě samotné? Když s ním např. jednou (i víckrát) půjdeš na procházku, tak se nic nestane, protože spolu nemusíte hned chodit. Je potřeba si to vyjasnit, aby jste oba věděli, na čem jste. Když mu např. jasně řekneš, že s ním jdeš ven proto, abyste se lépe poznali. (Protože se znáte jen od vidění a jste si navzájem sympatičtí, tak se můžete víc poznat a pak se uvidí). Můžete skončit jako kamarádi, nebo jako víc a nebo jako nic a nebo se můžeš rozhodnout, že raději žádná procházka ani nic jiného s tímto klukem nebude. Je to jenom na tobě, jak to vidíš a cítíš. Přeji ti taky krásný den a klidně se zase ozvi. M.
redakce IN!
Otázka: Potřebuji poradit... Zdravím, potřebuji poradit. Připadám si strašně divná. Líbí se mi kluci ale oni si mě vůbec nevšímají. Mám na obličeji akné, mám velký nos, hodně se mi mastí vlasy, pleť mám hodně světlou... prostě nejsem dokonalá. Nejhorší je když mám mluvit před velkou skupinou (třeba před třídou) strašně znervózním abych prostě něco nepokazila. Jsem taková stydlivá a proto se s klukama ani nebavím. Chtěla bych se s nimi bavit ale nejde to. Když jako ani moc nemluvím a najednou bych prostě přišla za nějakým klukem a jakože \"nazdar\". Jsem prostě v koncích. Poradíte mi prosím. 26.11.2023 18:17
Holka, 13 let
Odpověď:
Ahoj, díky za dotaz. Píšeš, že se ti líbí kluci, ale oni si tě nevšímají. Dáváš to za vinu tomu, že nejsi dokonalá, chápu to správně? Dobrá zpráva na začátek: NIkdo není dokonalý a každý/á z nás je originál, a to je moc dobře. Představ si, jaká by to byla nuda, kdybychom byli všichni ale úplně stejní.! Na druhé straně je pravda, že s mnoha "nedokonalostmi" se dá pracovat. Tak např. akné, to je problém snad každé holky i kluka v dospívání. Někdo na akné trpí více, někdo méně, ale asi ho zažil každý. Co s tím? Nezapomínej na pravidelné čištění obličeje - vždy ráno a večer si umýj obličej jemným čisticím prostředkem. Nevyplácí se vymačkávat si pupínky ani si příliš sahat rukama na obličej, roznáší se tím nejrůznější infekce po tváři. Důležitá je také správná životospráva - dostatek spánku, strava bohatá na vitamíny, pitný režim, pobyt na čerstvém vzduchu, netrávit spoustu času na pc nebo mobilu atd.... Ale to všechno asi znáš, jenom je potřeba si to sem tam připomenout a hlavně dodržovat!:) Vlasy si můžeš mýt podle potřeby, i tady se často stává, že v dospívání se více mastí. A větší nos? Osvědčená rada vizážistů zní: naučit se neřešit nedostatky, ale vyzdvihnout přednosti. Když bude např. tvou dominantou milý a nakažlivý úsměv ( a usmívat se může každý z nás), nikdo zřejmě (podle tebe velký) nos, řešit nebude. Úplně chápu, že když máš mluvit před větší skupinou, tak jsi nervózní a věř mi, že i s tímto se potýká spousta i dospělých lidí,. Ale i toho se dá postupnými kroky zbavit. Jak? Můžeš doma nacvičovat před zrcadlem, o čem budeš např. další den mluvit před tabulí, můžeš danou látku vysvětlit mladší sestře nebo mamince nebo jenom tak do prostoru:)... Tím, že to budeš procvičovatt nanečisto, budeš pak v reálu klidnější. Můžeš to vyzkoušet.:) A chápu, že jenom tak přijít za nějakým klukem a říct mu nazdar, jak píšeš, není úplně jednoduché, ale hledej příležitosti. Můžou se naskytnout např. na školním obědě, v šatně nebo o přestávce, vždy se totiž můžeš mile usmát, pozdravit, nebo se na něco zeptat, něco poradit. Nemusí to být hned, a chce to taky určitě trpělivost. Buď holkou do nepohody. Moc hezky se o tom píše např. v tomto článku:https://www.in.cz/clanky/pratelstvi/jak-byt-holkou-do-nepohody-ddv.htm Ať se ti daří. M.
redakce IN!
Otázka: Jde o jednoho kluka od nás ze školy.... Moc zdravím! Potřebovala bych nutně poradit, protože už fakt nevím co mám dělat. Jde o jednoho kluka od nás ze školy. Líbí se mi a klidně bych s ním začala chodit, ale je tady problém, že se na to necítím dost připravená. Mám problém přijmout jaká jsem a mám strach, že by to narušovalo vztah, kdybych s ním chodila. Myslím že i já se líbím jemu, tím si ale nejsem stoprocentně jistá. Možná že ne já fakt nevím. Příjde mi že je to u něho hrozně těžké určit, u kluků obecně. Ale vím že ho nechci ztratit a že bych s ním vážně ráda v budoucnu byla. Snažím se mu vyhýbat, ale vím že to nikam nevede a že hot in asi ztratím. A to fakt nechci. Máte nějakou radu co s tím? Jak se v takové situaci zachovat? Co mám dělat? Ještě jsem zapomněla u mého dotazu zmínit dost důležitou věc, že jsme se spolu nikdy nebavili. 20.11.2023 11:37
Holka, 16 let
Odpověď:
Ahoj, díky za dotaz. Líbí se ti kluk od vás ze školy, ráda bys s ním chodila, na druhé straně z toho máš strach. Myslíš si, že i ty se líbíš jemu, ale jistá si nejsi a nikdy jste se spolu ani nebavili. Někde jsem četla, a myslím si, že to tak nějak i je,:) že my ženy obecně jsme mistryně v náznacích, úsměvech, vysílání signálů, že je možné nás "ulovit", ale roli lovce bychom měly nechat opačnému pohlaví. Co to znamená v praxi? Když se potkáte nebo když se naskytně nějaká příležitost, můžeš se na něho usmát, můžeš mu říct ahoj, prohodit pár slov, jste přece z jedné školy, můžeš si přisednou ve školní jídelně ke stolu. Není nutné se ho snažit hned sbalit, ale spíš se trochu poznat a nechat tomu volný průběh. Pokud ten kluk o tebe opravdu stojí, tak ti to nějak dá najevo, a myslím si, že to poznáš.... A nemusí to být také hned, my jsme v dnešní době zvyklí na to, že všechno musíme mít rychle, nejlépe ihned, ale takto např. vztahy opravdu nefungují. Chce to čas a trpělivost. Je ale možné, že tě bere jako jakoukoliv jinou holku ze školy, i na to se musíš připravit, protože i tak to může být. Ale tím, že se k němu budeš chovat mile (pozdrav, úsměv,..) určitě nic nepokazíš a uvidíš. Přejeme zi z redakce krásný den. M.
redakce IN!
Otázka: Ještě jsem neměla kluka, a jsem z toho nešťastná Zdravím, ještě jsem kluka neměla a pokaždé, když to vypadalo, že se nějakému líbím, za chvíli skončil s jinou. Jsem z toho nešťastná, protože bych k sobě chtěla člověka, který se mnou bude sdílet radosti i starosti, kterého si jednou vezmu a budu s ním mít děti.
Nedávno jsem byla na hodech. Stárkovala jsem s klukem, který se ke mně choval opravdu hezky a dokážu si představit, že bych s takovým člověkem chtěla být. Nicméně má holku, takže já mám smůlu. Na těch stejných hodech jsem se dozvěděla od kluka, který se mi spoustu let líbil a asi pořád i líbí (ale taky má pochopitelně holku), že kdyby se s tou holkou někdy rozešel, tak jsem jeho první volba. Tím otevřel starou ránu a já jsem dva večery probrečela. Jak jim mám přát štěstí, když vím, že kdyby spolu nebyli, tak to štěstí můžu prožívat já?
Jak si mám vážit sama sebe, když mám pocit, že všechny kluky odpuzuji?
Jak mám poznat, kdy kluk čeká nějakou aktivitu od mně a kdy mám jen čekat, co udělá on?
Jak se mám přestat bát se klukům otevřít, když mám zkušenosti jen s bolestí z toho, že nakonec nejsou se mnou?
A jak se mám přestat bát, že nezůstanu sama?
Moje kamarádky jsou už vdané nebo zasnoubené a pro mě je stále těžší chodit na nějaké zábavy, když vím, že tam zase skončím sama a jen budu míjet do sebe zahleděné páry. Ale kde mám najít kluka, který by se mě nelekl? 24.10.2023 11:30
Nešťastná, 22 let
Odpověď:
Ahoj, díky za dotaz i za důvěru k nám. Přidám svědectví holky, která zažívala něco podobného, a když si myslela, že teď je ten čas, vzala věci do svých rukou:
Milé čtenářky IN! Já měla děsný problém, že s nikým nechodím. A protože jsem dívka činu, rozhodla jsem se, že do sedmnácti to zvládnu a pak budu jednat. A když jsem i měsíc po sedmnáctinách byla stále sama, víceméně náhodně jsem odpověděla na inzerát se seznamky. Můj požadavek na druhou polovičku byl po dlouhém čekání jasný: bude to pěknej kluk a bude bydlet blízko... Ozval se kluk, co bydlel blízko. Bylo to úžasné. Celý týden vždycky večer volal a mě strašně bavilo poslouchat jeho životní příběhy a smát se jim, protože byly od mého života úplně odlišné. Ano, týden jsem se smála, jak se můj drahý po večerech opíjí, padá opilý ze schodů, jezdí jak šílenec na motorce, nechodí do školy, nechal se vylít ze střední školy na učňák. Po týdnu se smál on mně, že chodím do kostela, občas se doma učím a nechodím v postní době na diskotéky. Za dva týdny jsme měli první vážnou neshodu: nějak neuměl pochopit, že teď, po dvou týdnech chození s ním opravdu nebudu spát. Pak jsem se s ním rozešla... Došlo mi, že mi nejde o to mít kluka, ale mít někoho, kdo mě bude mít rád. A že si radši počkám do osmdesáti než ztrácet čas s někým takovým. Najednou mi bylo strašně dobře. A bylo mi dobře - mně
samotné. Bavilo mě chodit na diskotéky s holkama, se třídou chodit do kina nebo jen tak sama jezdit na výlety na kole... A když mi bylo nejlíp, tak se to stalo. Potkala jsem se s NÍM. Byl hezký, milý, věřící a zažila jsem s ním nejkrásnější prázdniny. Sice jsem si na tu první opravdovou lásku musela počkat, ale stálo to za to...