Milá Viky,

pokud jsi tomu člověku odpustila, je vše v pořádku. Je jasné, že poté, co ti někdo ublížil, už k němu pravděpodobně nikdy nezískáš důvěru, nejspíš nebudete mít úplně vřelý vztah (byť i takové případy jsou možné :)). Pokud spolu musíte vycházet a vídat se, zkus se soustředit na to, že problém, který jste měli, už je za vámi, že jsi mu odpustila a že proto vůči němu v sobě nechceš dál živit jakoukoli zášť. Utvrzování se v nesnášenlivosti k němu by nakonec stejně nejvíce ublížilo tobě, vnitřně by tě pocity hněvu a ublíženosti sžíraly. Zkus se raději zaměřit na nějaké jeho kladné vlastnosti (najdi na něm alespoň 5 pozitivních věcí) a především - svěř tento svůj vztah Bohu. Modli se za pokoj v duši pro sebe a v modlitbě Bohu svěřuj i daného člověka.

Hodně štěstí! :)

Milá Makro,

toto místo bývá vykládáno na základě slov: můj čas, moje hodina. Ježíš věděl, že na Velikonoce, které přijdou, bude vydán a ukřižován. Ale ještě bylo třeba čekat. A hrozilo, že Ježíše lidé vyhlásí za svého politického vůdce a za osvoboditele od Římanů. Tak si mnozí představovali Mesiáše. Viděli jeho úkol moc jednoduše a pozemsky.
Nadšení nechal Ježíš při svém příchodu do Jeruzaléma propuknout až tehdy, když věděl, že bude již ukřižován. A udělal to tak, že lidé ho vítali, ale nebyl ani tehdy vnímám jako vůdce vojenské vzpoury. Tedy, Ježíš ví, že do Jeruzaléma ještě nevejde slavnostně, že je ještě čas. Proto tak mluví. Je to jakási zámlka, kterou Ježíš používá mnohdy.

Milá IO,

sebevražda je proviněním proti pátému přikázání, závažně odporuje správné lásce k sobě samému, je také proti lásce k živému Bohu. Jde tedy o velmi závažný čin a ano - dá se říci - těžký hřích. Pokud je ale sebevražda spáchána příkladně v krajní nouzi, z obrovského strachu z nějakého utrpení, mučení nebo zkoušky nebo zaviněním těžké psychické poruchy, odpovědnost za sebevraždu se zmenšuje. Je-li ale naopak spáchána s úmyslem dát příklad (inspirovat třeba i ostatní - především mladé lidi k něčemu podobnému), je nejen sama o sobě těžkým hříchem, ale také těžkým pohoršením.

Obecně se církev za osoby, které se si sáhly na život, přimlouvá v modlitbě. Sebevražda, byť je věcí závažnou, ale neznamená "přímý lístek k věčnému zatracení". Bůh může dát každému člověku příležitost pro spasitelnou lítost cestami, které zná jen On sám. Nezbývá tedy, než doufat v Boží milosrdenství a modlit se za spásu všech duší :)

Ahoj Lucy,

díky za Tvůj dotaz, myslím, že je důležitý. Vezmu to nejdřív zeširoka - svátosti jsou Božím darem pro nás, jsou místem, kde se velice silně a intimně setkáváme s Ježíšem. A proto jsou to i chvíle, ve kterých dostáváme do našeho života duchovní sílu, Boží moc, energii. Svátost smíření a eucharistie by se daly nazvat svátostmi "denního použití", protože narozdíl od křtu nebo biřmování je absolvuješ opakovaně a často (resp. máš tu možnost :)). Proto, pokud se chceš opravdově a plně setkávat s Ježíšem, rozhodně by ses jich neměla zříkat. Říká se, že Ježíš Kristus je na tomto světě nejhlouběji přítomen právě v eucharistii - pokud k ní však chceš přistoupit, musíš se nacházet v milosti posvěcující. Do té jsme uváděni (stejně jako protestanté) svátostí křtu, ale kterou bohužel ztrácíme těžkým hříchem. Znovu ji získáváme dokonalou
lítostí (litujeme, protože jsme zranili Ježíše), která je z vůle Ježíše spojena se svátostí smíření (Komu hříchy odpustíte,
budou odpuštěny. Jan 20,23). Lze mít naději, že i protestant může po křtu získat odpuštění hříchů, pokud má dokonalou
lítost. Ale mít dokonalou lítost není zdaleka tak samozřejmé. Zpověď je nutná pro odpuštění těžkých hříchů, ale je vhodná a významná i tehdy, když máme jen lehké. A lehké máme vždy, ne? Ono vlastně nejde ve zpovědi ani tak o to všechny lehké hříchy vyjmenovat, ale říci ty hlavní a také si uvědomit: teď mi dá Pán svou pomoc, když se s ním setkávám.

Zkus chodit ke zpovědi s tím, že jde o setkání s Ježíšem a uvidíš, že postupně pochopíš. Mnozí svatí doporučovali, abychom chodili ke zpovědi třeba i velice často, když máme obtížné chvíle v životě. Proč? No protože setkání s Ježíšem přináší pomoc,
podporu, milost. A před zpovědníkem se taky zaručeně stydět nemusíš - průpovídky o tom, že stejně všechny hříchy zapomenou, nejsou průpovídkami, ale fakty. Hřích je neuvěřitelně nudný a ač se ti to možná nezdá, hříchy, které ve zpovědnici vyznáváš ty, slýchává kněz od desítek dalších lidí.

Hodně sil! :)

Milá Májo Agáto,

zda byla v případě tvého příbuzného marže vyšší než 30 % úměrná nebo ne, by si měl především zvážit on sám. Tak, aby obchodoval poctivě a své zákazníky neokrádal. Takový církevní příkaz máš hned v desateru u sedmého "nepokradeš". Pokud je někdo lidově řečeno "vydřiduch" a snaží se co nejvíce zbohatnout na úkor ostatních, pak hřích velmi pravděpodobně má.

Měj se krásně :)

Milá M.,

ve zpovědi vyznáš hříchy od poslední svátosti smíření. Odpuštění trestu je další dar Božího milosrdeství, který se vztahuje na všechny tresty za již odpuštěné hříchy, ať byly odpuštěny kdykoliv. Podstatná je upřímná zpověd a lítost.

Milá tázající se,

původní odpověď redakce je platná. To, že si myslíš, že je tvůj hřích lehký, nemění nic na tom, že jsi jej provedla dobrovolně a vědomě. Sice si myslíš, že jsi provedla hřích lehký, ale samotný fakt, že máš ve skutečnosti na svědomí hřích těžký to - opět - nemění.

Pokud se rozhodneš přistoupit ke svátosti eucharistie, aniž by sis byla vědoma toho, že máš těžký hřích, je toto přijímání bohužel svatokrádežné. Tvá vina spočívá v tom, že jsi nedostatečně zpytovala své svědomí a ve chvíli přijímání ses nenacházela v milosti posvěcující. Proto, pokud si nejsi jistá závažností svého hříchu, běž raději nejdříve ke zpovědi a ve svátosti smíření vyznej, co tě trápí.

Milá zpěvule,

hudební doprovod při mši svaté má sloužit především k oslavě Boha a posvěcení a vzdělání věřících. Liturgická hudba pak naplňuje tento cíl tím více, čím těsněji je spjata s liturgickým děním, tzn. odpovídá liturgické době, biblickým čtením liturgie daného dne a části mešní liturgie. Proto se příkladně před evangeliem hodí spíše píseň, která nabádá ke slyšení a soustředěnosti ("Otevřme Písmo a poslouchejme, promluví Bůh, Mistr a Pán..."), než nějaká mariánská hitovka typu Rozžíhá :)

Milá Míšo,

odpověď na první otázku zní: ne, pravda to není. V kostele mohou mít svatbu jacíkoli dva lidé - pokřtěný muž a pokřtěná žena, svobodní k uzavření manželství, kteří dobrovolně vyjádří svůj souhlas k vytvoření manželství (KKC 1625). Manželé, kterým Bůh nedopřál, aby měli děti, přesto mohou vést smysluplný manželský život po stránce lidské i křesťanské. Jejich manželství může vyzařovat plodnost lásky, vstřícnosti a oběti. (KKC 1654)

Odpověď na otázku druhou je složitější. Veskrze to ale pravdou je - manželé musí dávat vzájemný, dobrovolný souhlas ke vstupu do manželství. Souhlas je "lidský úkon, jímž se manželé vzájemně sobě dávají a přijímají". "Přijímám tě za manželku/manžela" - je souhlas, který svazuje oba manžele a nachází své naplnění ve skutečnosti, kdy se stávají "jedním tělem". (KKC 1627) Chybí-li tedy souhlas nebo svoboda souhlasu (např. kdyby nás do sňatku někdo nutil), pak je možné prohlásit takové manželství za neplatné. Ne tedy manželství rozvést (to možné není), ale anulovat jej - prohlásit, že manželství fakticky vlastně nikdy neexistovalo. Tyto záležitosti prověřuje a pečlivě šetří církevní soud.

(Pokud by ses o tématu chtěla dozvědět více, je svátost manželství podrobně rozebrána a vysvětlena v Katechismu katolické církve na str. 405 - 420.)

Milá Katy,

o masturbaci se v tomto případě nejedná, je jasné, že když se ti chce na záchod, těšíš se na to, až se ti uleví ;)