Ahoj Báro, díky za dotaz i za velkou důvěru k nám. Úplně na začátku bych chtěla ocenit to, jak jste k sobě otevření, upřímní a jak spolu o všem komunikujete. To je pro vztah moc a moc důležité. Píšeš, že oba už jste jeden asi roční vztah prožili, takže nějaké zkušenosti s chozením máte. Uvědomujete si, že teď prožíváte období poblouznění, zamilovanosti, a tak to nebude pořád. A to je moc dobře, protože potom nastává další fáze vztahu. Spousta lidí si myslí, že svůj vztah musí postavit na zamilovanosti a když potom euforie vyprchá, je něco špatně. Ale to je velký omyl! Skutečná láska nastupuje až po období zamilovanosti. A skutečná láska znamená ROZHODNUTÍ SE pro toho druhého, každodenní rozhodování se mít ho ráda takového, jaký opravdu je - i s jeho chybami a nedostatky, které najednou začínám vidět. Je to tom, že se spolu naučíme komunikovat a řešit konflikty a problémy, které se dřív nebo později objeví. Ale neznamená to, že láska není krásná! Právě naopak!  Možná bych to přirovnala k tomu, když k sobě ladíš dva různé nástroje - třeba kytaru a housle. Postupné utahování kolíčků není příjemné, ale když potom zahrajeme společnou skladbu, (kteoru musíme ale nejdřív pořádně nacvičit), která nádherně ladí, je to radost a zážitek! Občas se některý z nástrojů trochu rozladí, takže je potřeba znovu pootočit kolíčky a tak je to celý život. Ale důležité je právě chtít. Kde není vůle, nebývá ani láska a vztahy se rozpadají. Dva lidé, kteří spolu chodí, potřebují čas, na komunikaci, na poznávání jeden druhého, právě i na poznání těch vlastností, které nejsou zrovna IN.:) Nevadí mi to? Dokážu žít s člověkem, který je např. nedochvilný, pomalý nebo naopak na mě moc rychlý?... Takže, nenechte se vyděsit svým okolí, ale zároveň buďte upřímní a poctiví v tom, co si domlouváte a žijete mezi sebou, zvažujte ta pozitiva a negativa, která vám různá rozhodnutí mohou přinést v reálném životě. A někomu může opravdu stačit 1,5-až dva roky, jak píšeš, a je jim to jasné. Jsou rozhodnuti, že jdou do toho! Se všemi radostmi, ale také úskalími, které společný život přináší. Protože svatba, jak ji chápu já, je opravdu na celý život. V dobrém i ve zlém, spolu s P.Bohem, když jste věřící. Což je super, protože je to ON, který je neustále s vámi, pomáhá vám, nejste na nic sami. Nemáte u vás nebo někde poblíž spolčo mladých? Je totiž fajn nebýt pořád jenom spolu, ale zažívat také společenství, partu lidí, kde taky dost poznáme v nejrůznějších situacích toho druhého i sebe sama... Nabídli jsem vám  svůj pohled a moc vám fandíme ve správném rozhodnutí. Protože to bude nakonec stejně jenom na vás. Krásné dny. M.

Ahoj K, díky za dotaz. No, může to být třeba tak, že se ti líbí nějaký kluk, protože má hezkou postavu, u druhého se ti může líbit jeho účes, u třetího třeba nějaký povahový rys, u čtvrtého jeho smysl pro humor, u pátého jeho kamarádská povaha... Ale pokud se do někoho zamiluješ, tak je to jenom o tom jednom klukovi a líbí se ti na něm vlastně úplně všechno. Vidíš jenom samé klady, je pro tebe prostě ten nej. Říká se tomu také, že má člověk "růžové brýle", vidí všechno jen růžově, žádný mráček. Tak to bych řekla, že je asi ten největší rozdíl mezi líbit se a zamilovat. Krásný den z redakce. M.

Ahoj, díky za dotaz. Tak si to zkusíme shrnout::) Lbí se ti kluk, ale víš, že je to prostě jenom tvůj dobrý kamarád. Jenže se to dozvěděla jeho mladší sestra a řekla mu to. A tobě se zdá, že od té doby se k tobě tvůj kamarád chová jinak, odtažitěji. A ty ho hlavně nechceš ztratit jako dobrého kámoše. Co s tím? Nevíme, jak se to jeho mladší sestra dozvěděla, od tebe nebo nějak jinak přes někoho dalšího? V každém případě je to pro tebe trošku poučení, že ne vše se musí někomu říkat. Člověk si to ani třeba neuvědomí, něco řekne, a pak se to může i takhle zvrtnout... Sama píšeš, že je to tvůj dobrý kamarád, asi bych byla pro upřímnost a zkusila bych si s ním promluvit. Říct mu to, co cítítš - že je to tvůj dobrý kamarád, že bys o to kamarádství nechtěla přijít a že je pravda, že se ti líb.:) Ale co to znamená, že se ti někdo líbí? Nemusí to být přece nutně to, že jsi do něho zamilovaná. Může se ti líbit jeho postava, jeho humor, jeho vztah k ostatním kamarádům, jeho veselá povaha nebo upřímnost... .Jestli jste opravdu blízcí kámoši, tak si myslím, že by bylo fajn si o tom promluvit, a možná si i přiznat, že nemusím všechno povídat všem, že je dobré si některá svá tajemství uchovat. Komunikace je moc důležitá v každém vztahu, a je jedno, jestli spolu dva lidé chodí, nebo jsou to kamarádi, nebo manželé nebo kamarádky. Díky povídání si můžeme spoustu věcí osvětlovat, ujasnit, pochopit. Moc ti z redakce přejeme, aby se vám to podařilo a dobrý kamarád tvým dobrým kamarádem i zůstal. Hezké dny. M.

Ahoj Kiki, díky za dotaz a důvěru k nám. Zamilovanost, kdy se červenáme, buší nám srdce, jsme v sedmém nebi, když se ten druhý na nás podívá nebo nás vezme za ruku, vždycky po nějakém čase vyprchá. A potom nastává další fáze vztahu. Spousta lidí si myslí, že svůj vztah musí postavit na zamilovanosti a že, když potom euforie vyprchá, je něco špatně. Ale to je velký omyl! Zamilovanost je sice důležitá, protože kdybychom druhého člověka viděli hned reálnýma očima a nepřeskočila mezi námi jiskra, možná bychom se nikdy s nikým neseznámili.:) Ale skutečná láska nastupuje až po období zamilovanosti. A skutečná láska znamená ROZHODNUTÍ SE pro toho druhého, každodenním rozhodování se se mít ho ráda takový, jaký opravdu je - i s jeho chybami a nedostatky, které najednou začínáme vidět. Je o tom, že se spolu naučíme komunikovat a řešit konflikty a problémy, které se dřív nebo později objeví. Ale neznamená to, že láska není krásná! Právě naopak!  Možná bych to přirovnala k tomu, když k sobě ladíš dva různé nástroje - třeba kytaru a housle. Postupné utahování kolíčků není příjemné, ale když potom zahrajeme společnou skladbu, která nádherně ladí, je to radost! Občas se některý z nástrojů trochu rozladí, takže je potřeba znovu potočit kolíčky, a tak je to celý život. Ale důležité je právě chtít. Kde není vůle, nebývá ani láska a vztahy se rozpadají. Takže to, že najednou přestaneš cítit slepou zamilovanost a nemáš už tak zamotanou hlavu, není žádná tragédie. Dříve či
později to čeká i tvého kluka. Potom záleží na tom, jak se k tomu oba postavíte. Jestli poznáte, že si natolik rozumíte, že se pustíte do společného překonávání překážek a upevňování vztahu a nebo jestli začnete hledat svůj protějšek každý jinde. Z redakce přejeme hezký den. M.

Ahoj Leňo, díky za dotaz. Asi bych to nechala na tom klukovi, aby tě pozval on. Ale nemusíš být v žádném případě pasivní! Někde jsem četla, a myslím, že na tom je hodně pravdy, že my, ženy, jsme mistryně v náznacích, úsměvech, vysílání signálů, že je možné nás "ulovit", ale roli lovce bychom měly nechat asi spíš opačnému pohlaví.:)
A ještě jedna úvaha k přemýšlení: Kdo dostane všechno zadarmo na zlatém podnose, většinou si toho moc neváží. A tak to bohužel bývá často i v dnešních vztazích, kde je iniciativní holka a pasivní kluk, kterému to tak vyhovuje. Jenomže později se není schopný "rozhýbat" ani k žádosti o ruku, protože se doteď nemusel o nic snažit. A potom spousta děvčat pozdě lituje, že svým přístupem udělala z Prince na bílém koni Líného Honzu.

Ale to jsou jenom taková zamyšlení, to finální rozhodnutí je stejně jenom na tobě. Z redakce ti přejeme hezký den. M.

Ahoj Zdeni, díky za dotaz. Píšeš, že se už skoro 3/4 roku bavíš s chlapcem ze skautu. Máš ho moc ráda, a zdá se ti, že i on tebe. Když si píšete, je to super, ale když si máte povídat v "reálu", tak to drhne. Co s tím? Znám jeden "případ", kdy si psala holka s klukem vtipné a dlouhé dopisy, ale když se potkali, taky to drhlo. Proč? Sama mi pak říkala,že v těch dopisech, to pro ni bylo daleko jednodušší, měla svůj čas, byla v klidu, a psalo se jí jedna báseň,:)... Ale když se potkala s klukem, na kterém jí záleželo, tak najednou začala být nejistá, nechtěla nic pokazit,...a ten kluk to měl dost podobně. Těm dvěma pomohlo si o tom popovídat. Komunikace je vůbec dobrá a hlavně hodně potřebná kdykoliv a s kýmkoliv. Možná by ses mohla zmínit, až si zase budete psát, že se ti s ním tak hezky píše, že ti to jde vlastně skoro samo, ale že se ti zdá, že naživo už se ti to tak nedaří, a že je to možná i vzájemné. Jak to vidí on? A jestli byste si o tom třeba nemohli někdy spolu popovídat...Může se stát, že se pak v rozhovoru dozvíš, že tě bere "jenom" jako bezva kamarádku, nebo že se stydí, že něco pokazí, nebo že se mu líp píše, než mluví, nebo...Je spousta možností, ale to se asi dozvíš, pokud to spolu proberete. Myslím na vás. Hezký den. M.

Ahoj Anežko, díky za dotaz. Píšeš, že se ti líbí jeden kluk, ale ty jemu asi ne. Nechala bych to na tom klukovi, nemůžeš ho k zájmu o tebe nijak donutit. Ale to, že se ti líbí, je taky v pořádku.:) V tomto věku je úplně normální platonická láska, láska o které jenom sníš, představuješ si ji, a je taky úplně normální že se ti třeba momentálně  může líbit jeden kluk, sníš o něm, představuješ si, jak se spolu držíte za ruce, jdete na procházku, atd. a za nějaký čas se ti může líbit zase někdo jiný, ale víš to jenom ty, a nikdo další se to ani dozvědět nemusí. To prostě k tomuto vašemu věku, zvlášť u holek, patří. Víš, pro kluky, ale i pro holky je moc důležité, aby si  prošli obdobím, kdy si nacházejí kamarády stejného pohlaví, potom se přátelí s vrstevníky opačného pohlaví a nakonec si najdou nejlepšího (důvěrného) kamaráda / kamarádku. Všechny tyto fáze jsou moc potřebné pro rozvoj osobnosti a nevyplácí se žádnou z nich přeskočit. Jenom díky tomu se totiž můžeme navzájem poznávat a dozvědět se taky něco o sobě. Užívej si nejrůznějších kamarádství, raduj se z každé maličkosti, užívej si každý den.M.

Ahoj Majdo, díky za dotaz i důvěru k nám. Píšeš, že jste se rozešli s přítelem, ale později jste se k sobě zase vrátili. Před týdnem na romantickém výletě ti však řekl, že vlastně neví, jestli spolu chodíte, že se bojí dalšího zranění... A ty jsi z toho všeho zmatená, nemůžeš se soustředit na školu, atd... Nevíme, jak dlouho jste spolu chodili, jak moc se znáte, ale zdá se mi, že na tom kopci ti dal tvůj přítel nahlédnout do svého nejhlubšího já. Bojí se, že bude raněn a procházet temnotou, jak píšeš. Co to znamená? Stalo se už něco podobného? Víš, chození je hodně o poznávání jeden druhého, často se u toho člověk dozví i spoustu věcí o sobě. Je taky hodně moc o komunikaci. O povídání si o nejrůznějších věcech, o názorech, o tom, co toho druhé těší, ale také trápí. Možná by stálo za to si popovídat o tom, co tím tvůj přítel myslí - zranění, temnota. Někdy a vlastně dost často, právě tím, že spolu s druhými nekomunikujeme nebo komunikujeme špatně, nastává fůra nedorozumění. A přitom se může spousta věcí vysvětlit a osvětlit právě tím, že si o nich budete povídat. A společné mše sv. jsou super, ale pokud to z nějakého důvodu nejde nebo se to nedaří, můžete na sebe alespoň myslet. A svátost smíření? Podle mě je hodně důležitá jak sv. zpověď, tak její pravidelnost. Člověk si fůru věcí uvědomí, protože o nich přemýšlí a na tom, co se mu zrovna nedaří, může zase začít pracovat, s čistým štítem, protože ví, že to, co ho trápilo, odevzdal P.Bohu, a chce se snažit žít dobrý život dál. To je přece super...:) Je moc fajn, že o vašem vztahu přemýšlíš a není ti jedno, jak se bude vyvíjet dál... Zkuste si spolu hodně povídat a probírat nejrůznější věci a uvidíte, jaký na ně má kdo pohled. A někdy se opravdu může stát, a stává se to, že dva lidé, kteří spolu chodí, zjistí, že každý má jiné prioroty a vidí svůj další život jinak než ten druhý. Ale i o tom je chození. A není nic špatného na tom, i když to samozřejmě nějaký čas hodně bolí, se potom rozejít, poučit se z chyb. To mě k tvému dotazu napadlo. Jsou to jenom takové myšlenky k přemýšlení, protože svůj život si každý žije sám a rozhoduje se podle sebe a svého nejlepšího svědomí. Myslím na vás. M.

Ahoj Anežko, díky za dotaz. Způsobů, jak dává kluk najevo, že se mu nějaká holka líbí, je docela hodně. Dost by ti mohl napovědět tento článek, mrkni::) http://www.in.cz/clanky/kluci-a-holky/diagnoza-zamilovanost-gnp.htm Z redakce ti přeji hezký den. M.

Ahoj Jenny, díky za dotaz. Možná není nutné na toho kluka úplně zapomenout (vymazat si jej z paměti), protože to ani nejde. Je ale možné nemyslet pořád jenom na něho, i když je to ze začátku těžké. Nejlepším lékem je čas. Tu větu jsi určitě už slyšela a jistě ji ještě mnohokrát uslyšíš. Je totiž pravdivá.:) Neznamená to ale, že bys měla jenom pasivně sedět a čekat, až vzpomínky vyblednou. Naopak. Důležité heslo pro tebe zní: ŽIJ TADY A TEĎ! Neohlížej se zpátky ani si nevysnívej budoucnost s ním, ale žij tou vteřinou, kterou právě máš. Je ve tvém okolí někdo smutný? Zajdi za ním a naslouchej mu, napiš mu, zavolej. Je tu kamarádka, která by ráda někam vyrazila? Pozvi ji k vám, zajděte do kina, do cukrárny... Potřebují rodiče nebo prarodiče, abys s něčím pomohla doma? Udělaj to bez reptání. Hlavně nezůstávej sama a neutápěj se ve svých myšlenkách. Když budeš mezi lidmi a s lidmi, nebudeš mít tolik času myslet na toho kluka a trápit se. A že si na něho vzpomeneš třeba večer před spaním? To je přece normální. Můžeš se za něho pomodlit a třeba v modlitbě odevzdat i všechny své myšlenky na něj. Uvidíš, že časem začneš vnímat i jiné kluky a "dostaneš ho z hlavy". Hezký den. M.