Milá tazatelko, tvůj dotaz je složen z mnoha menších. Pokusím se popsat tedy pohled církve na masturbaci.

Církev vždy chránila a chrání i dnes důstojnost člověka – tu důstojnost, jakou mu dal Bůh – a tedy i velikost člověka, který je z Božího rozhodnutí schopen milovat druhého, darovat se mu, nejen svou duší, ale i svým tělem. Církev se vždy odvolávala na to, co poznala od Krista. Sexuální vzrušení, které se dosahuje mimo manželství, s druhou osobou nebo sám se sebou vždy považovala za nedovolené jednání, tedy hříšné. Sexualita je skutečně Boží dar, aby se muž a žena v manželství mohli navzájem sobě darovat a otevřeli se, dá-li Bůh, přijetí nového života, dítěte.  

O čem je život? O sexuální rozkoši? Ne! Život je především o lásce! A tu člověk prožívá tak intenzivně, jak se mu podaří dosáhnout celkové životní harmonie. Sexuální láska je pochopitelně součástí života v manželství, ale není jeho nejhlavnější složkou. Pokud se tedy hovoří o sexu jako o něčem, na co je třeba stále myslet, co je třeba stále mít, není divu, že si lidé myslí, že sexuální aktivitu je třeba provozovat stůj co stůj. Osobnost člověka se oslabuje, jedinec se postupně stává na sexu závislým a podřizuje mu celý svůj život.  Dokonce se hovoří o nejrůznějších pochybených praktikách jako o něčem zajímavém: skupinový sex, sadomasochistický, orální, vzájemná masturbace, homosexuální praktiky, pedofilní vztahy, rozšířená pornografie… Nevázanost a nevěra se stává životním stylem.

Podívejme se na masturbaci (onanii, sebeukájení) obecně. V praxi to znamená, že si muž nebo žena dráždí pohlavní úd tak, že dojde u muže k poluci a k pohlavnímu vzrušení a nebo u ženy k pohlavnímu vzrušení (orgasmu).

U chlapců a mužů jde často o to, že cítí v pohlavním údu velké napětí a zdá se jim, že je nemožné ho udržet. Někdy jde na prvním místě o nemravné představy, vyprovokované myšlenkami nebo erotickými obrázky, které člověka rozruší a vedou až k dráždění pohlavních orgánů a k touze prožít vzrušení.  Pro chlapce bude někdy dost těžké odolávat sexuálním podnětům v blízkosti děvčat, která jsou sexi oblečená a dráždí muže. Sexualita je velký Boží dar. Je však třeba ho včlenit do celkové harmonie osobnosti člověka. To je velká a náročná úloha. Chlapec to nemá snadné. Všechny tři popsané případy vyžadují hodně Boží milosti a hodně sebeovládání se.  Kdo masturbuje jakoby otevřel hráz jinde, než kde má být ten pravý tok. Pokud do masturbace člověk padne jako mladý, je opravdu velice těžké se z ní vymotat.

Sebeukájení u žen vzniká ne tolik ze sexuálního nucení, ale z psychologických důvodů. Žena se cítí sama, nepřijatá, utápí se ve svém žalu, je neuspokojená ve svém životě, prožívá stav nepřijetí od druhých, nelíbí se sama sobě…

Jak píšeš i ty, mnozí dnes tvrdí, že masturbace je zdravá. Dokonce říkají, že je dobré se ji naučit. Pravda je ale jinde. Každý člověk se potřebuje naučit ovládat, aby prožil kvalitní život. Pokud se nenaučí ovládat a žije jen podle toho, co cítí, je v ohrožení, že si život pokazí. A i v lásce je třeba mnoho sebeovládání, obětí, sebezáporů. A když se člověk neumí ovládat? Bude v manželství věrný své ženě? Proč by se vůbec o věrnost měl snažit? A tak bychom mohli pokračovat. Onanovat patří tedy psychologicky do sféry určité závislosti. A všechny závislosti jsou špatné, je to disharmonie v člověku. Ukazují, že člověk je sám v sobě nějak v chaosu. Nemá sám sebe cele v moci. Není pánem sebe sama.

A jak je to s hodnocením vážnosti hříchu? Masturbace jako taková je těžký hřích, protože člověk zneužívá sobecky dar sexuality. Těžký hřích je svobodné, dobrovolné přestoupení Božího zákona ve vážné věci. Jakmile si člověk na masturbaci zvykne, nemůžeme říci, že jde vždy o těžký hřích. Podobně, když masturbaci navykne někdo v dětské věku, protože nebyl poučen moudrými dospělými.  Je zde zmenšená svoboda, a tak v takových případech hovoříme sice o hříchu, ale ne o těžkém. V praxi je dobře, když člověk po pádu lituje a jde ke zpovědi.  

No a pak to nejdůležitější. Mravní čistota není dílem lidským, ale Božím darem. Proto je třeba o ni v modlitbě prosit a to na přímluvu Panny Marie.

Mladý člověk chce přeci připravit své tělo jednou pro tu pravou ženu, pravého muže do manželství nebo pro Boha. Sexualitu a lidské tělo má být darem pro toho pravého v manželství nebo pro Boha, když člověk jemu zasvětí svůj život.  

Boj o sexuální čistotu dnes není snadný, ale je důležitý. Vede k vyzrálému životu.

Klidně si přečti: Daniel Ange: Tvé tělo je stvořeno pro lásku.

Milá tazatelko, je to zajímavá zkušenost, že? Být věřící a zakusit, že se druzí začnou smát věcem víry, Pánu Bohu či Bibli. Jak reagovat? Nejlépe tak, že se člověk pokusí těm, kdo se smějí, říci něco o víře zajímavého, co je zaujme. Třeba o Bibli - jak je to stará kniha, kolik je v tom napsáno krásného, jaké nádherné básně....a hlavně o Pánu Ježíšovi. Někdy to nepomůže, to je jasné, ale může to i lecjakého posměváčka přivést k hlubšímu zamyšlení. Víš, říká se, že ten, kdo se směje a proti něčemu bojuje, se může začít velice rychle zajímat. Avšak, kdo je jak leklá ryba, nezajímá se, je ignorující, ten se jen obtížně začne zajímat. Takže odvahu. Můžeš třeba pro spolužáky s učitelkou navrhnout návštěvu kostela a pak pan farář může něco více o kostele říci.... A pamatuj, že Pán Ježíš řekl: "Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebesích." A taky nám řekl, že pro víru budeme mít občas i soužení a výsměch.  

Milá tazatleko, hříchy jsme povinni vyznat všechny vědomé těžké a ty vyznáváme i ohledně okolností. U těch těžkých jsou okolnosti důležité. Pokud někdo překročí 6. přikázání a bez svatby s někým spí, záleží na tom, zda je svobodný / svobodná nebo ženatý či vdaná. 

Ostatní hříchy, tedy lehké, takové vyznáváme spíše obecně a nemusíme sdělovat mnoho kolem. Prostě je jen vyslovíme. Takže to platí o příkladech, cos uvedla. Vyznání stačí obecné.

Pokud zpověď spojuješ i s rozhovorem s knězem tzv. duchovním vedením, pak také není třeba u hříchů sdělovat mnoho podrobností. Ale spíše budete spolu hovořit o tom, co se děje ve tvém srdci, o stylu tvého života apod.

Milá tazatelko, nakupování na shopech, ať se jmenují, jak se jmenují, je dle mého vždy stejné. Koneckonců, i to co se nakupuje ve velkých obchodních domech je většinou všechno zboží, dnes pocházející z Asie. No tak bohužel, nemůže nikdo zaručit, že na tomto zboží nepracoval někdo za nízkou mzdu nebo že se nepodílela i dětská práce. Bohužel, tak vypadá náš globalizovaný svět. To znamená určitě není hřích, když nakupuješ na e-shopech nějaké levnější oblečení a to co se ti líbí a na co taky máš finanční prostředky. Myslím si ovšem, že k tomu, co se ptáš, se můžou přidat dva postřehy.

1) Člověk v tom dnešním globalizovaném světě má nést také odpovědnost za bratry a sestry ve světě, kteří nejsou na tom tak dobře. Katolická církev má celou řadu výborných projektů, Misijní papežské dílo, například nebo Likvidace lepry, kterou máme v pražské arcidiecézi. Jsou to organizace stoprocentně jisté, že pomáhají konkrétním lidem, kteří jsou chudí. Například ve vzdělání nebo Marys meals, pomáhá se ve vzdělání dětem v zemích chudých. No tak můžeš každý rok nějakou malou sumu věnovat na tuto činnost třeba 100 korun každý rok nebo víc, podle toho, kolik máš kapesné.

2) No a druhá myšlenka – že samozřejmě nakupovat musíme. Je potřeba chodit slušně, hezky oblékaný, protože také každý z nás lidí jsme Božím tvorem a máme také vyzařovat určitou krásu Boží. Ale je pravdou, že nemusíme mít všechno podle nejnovější módy a všechno nejdražší. Můžeme se tak spokojit i s něčím levnějším např. ze secoonhandu atd.. Takže nakupovat můžeš, hřích to není.

Milá Lído, ptáš se na Matku Terezu, svatou ženu, která udělala mnohé pro chudé a také se na přání sv. Jana Pavla II. velmi angažovala v ochraně nenarozeného života, což ji stálo mnoho úsilí, utrpení a proto také mnoho cestovala!

 Nabídnu Ti několik pohledů:

1) Matka Tereza prožila z vůle Boží velice hluboké vnitřní utrpení. O tom pojednává kniha: Temné noci Matky Terezy od Greg Watts, vyšlo v Karmelitánském nakladatelství. Od svého povolání prodělávala tzv. temnou noc, tedy prožívala v duší utrpení Krista, který volá "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil. Něco podobného Bůh daroval jen málo lidem v dějinách. Je velikou svatou.

2) Církev je při zkoumání života člověka, o jehož svatosti uvažuje, velice přísná. Kdyby se objevila jediná námitka, bude vždy s pečlivostí studována. Tedy zřejmě se nic nenašlo, co by její svatost zpochybnilo. 

3) Pak církev žádá zázrak na přímluvu toho kterého člověka, o jehož svatosti uvažuje. Je to znamení Boží, potvrzení toho, k čemu církev dospěla. Tedy ani Bůh nevyužil možnosti zastavit proces svatořečení (např. nějaké finanční skandály či tvrdost při vedení kongregace). Vyčítat jí, že byla operována v zahraničí? Vždyť si ji mnozí velice vážili a chtěli, aby ještě žila a sloužila Kristu.    

4) Jinou věcí je kongregace a její řízení. Misionářky lásky žijí velice stroze a podle přísných pravidel. Není to řád charitativní, ale kontemplativní. Každý den mají dlouhou adoraci, žijí jako nejchudší z chudých. Nevím, jak dnes, ale například praly ručně a nesměly mít pračku. Vznikly v Indii a  prostě chtěly být jako nejchudší. Je to tedy náročné do této kongregace vstoupit. Tedy, mohlo se stát, že některé ženy odešly a měly pocit, že to bylo až moc přísné. 

5) V Indii je náboženstvím hinduismus, který nezná lásku k bližnímu, ale má kasty. Hinduisté tedy nadšeni z práce Matky Terezy nebyli a nejsou. V Indii je dlouhodobě proti křesťanům vedeno pronásledování. Takže i zde může být snaha Matka Terezu diskreditovat.

Pokud si pročteš knihu Temné noci Matky Terezy, uvidíš svatou bez obalu, ženu, která slouží Bohu a zároveň velice trpí.

Mila tazatelko, máš velice dobrou touhu - přistoupit ke svátosti biřmování. Připravovat se můžeš kdekoliv. Nevím, odkud jsi, ale například suprová příprava se koná o víkendech na centru života mládeže v Příchovicích.

https://krizovatka-prichovice.cz/

Pokud někde studuješ, pak jistě najdeš i jiné přípravy na biřmování; nebo prostě jen někde v sousední farnosti.

Přeji Ti, aby se Tvá touha naplnila a přijala jsi dary Ducha svatého.

Milá tazatelko,

pokud chceš být biřmována, to je super. Najdi si po prázdninách v nějaké farnosti přípravu. Většinou jde o roční setkávání, kde se člověk prohloubí ve vztahu k Pánu Ježíši. Výtečnou přípravu dělají o víkendech v Centru mládeže v Příchovicích - Křižovatka.

 https://krizovatka-prichovice.cz/o-nas/krizovatka/

A o tom zneužití? Ducha svatého si nemůžeme jen tak přivlastnit, to on se nenechá. Ale nabízí nám, že nás povede. Taky se sebou nenechá manipulovat, tudíš tvoje otázka je dobře míněná, ale odpověď je jednoduchá: Duch svatý se zneužívat nenechá. 

Ahoj krtečku, díky za dotaz. Popřát kamarádce k narozeninám, popovídat si a např. si u toho zahrát nějakou deskovku, prostě prožít s kamarádkou její  významný narozeninový den, není určitě nic špatného ani v době postní. Měj krásné dny. M.

Milá Ludmilo,

přímluvná modlitba je zcela normální modlitba, kterou se modlí každý z nás, když se za někoho či za sebe modlíme. Používáme ji při mši. Někdy si to ani neuvědomujeme. Pokud se týká způsobu modlitby, kterou ty máš na mysli, je to přímluvná modlitba ve společenství, která klade důraz na některé její prvky a okolnosti. Někomu se líbí a modlí se jí, jiní ji nepoužívají. Prostě je to jeden ze způsobů modlitby. A kdo ho vede, je dobré, aby se tuto modlitbu dobře naučil od těch, kteří s ní mají zkušenosti.

Breviář či růženec se taky musíme naučit.

Milá tazatelko, ptáš se na to, zda člověk v nezvladatelné situaci se může sebepoškozovat nebo si vzít život. Víš, Bůh nás má všechny nesmírně rád. Víme, že právě z lásky k nám byl Pán Ježíš ukřižován, ale pak třetího dne vstal z mrtvých. To znamená, že i On prošel branou hrozného, obrovského, nezvladatelného utrpení. ALE třetího dne vstal z mrtvých! A i pro každého z nás, když se ocitáme v nejrůznějších, velice těžkých situacích, Bůh má řešení. Tedy první, na čem je třeba přemýšlet, zní: Bůh je láska, Bůh je síla, Bůh je spása, Bůh je záchrana! A to i v takových situacích, které se nám můžou zdát, úplně, úplně mimo. Když něco takového prožíváme, první věcí je držet se Boha - jako ten tonoucí. Boha se můžeme v takových situacích držet skrze modlitbu, skrze pohled na kříž, kdy jenom tiše pláčeme ale upíráme svůj zrak k Pánu Ježíši. No a Bůh nám posílá také lidi, kteří nám pomáhají. To znamená, že v takové situaci je dobré najít někoho, ke komu má člověk důvěru. Může to být kněz, může to být řeholní sestra, někdy psycholog, může to být někdo ze starších, zkušenějších lidí, kteří tě vyslechnou, a kteří ti pomohou radou. Neboj se za někým takovým zajít. 

Kdo se snaží i třeba křečovitě důvěřovat Pánu Bohu, ten zakusí, že i v nezvladatelných situacích nám dá sílu a postupně se i těžkost promění.

Pokud nedůvěřujeme Pánu Bohu je život mnohdy fakt moc černý. Pokud nedůvěřujeme Pánu Bohu, snadno začneme mít pokušení udělat něco proti sobě, sebepoškozovat se, a to je špatné a je třeba to nazvat hříchem. A pokud se týká sebevraždy, tak je to opravdu hřích, který je vážný.

Co tedy dělat? Držet se vždy za každé situace za ruku Boha.