Milá ABC,

skvělá otázka! Je fajn, že ti vztahy ve vaší rodině leží na srdci a že se snažíš udělat něco pro ostatní. Nejspíš už neodebíráš IN!, jinak by sis mohla přesně na toto téma přečíst dvoustranu v zářijovém čísle. Tak alespoň stručně vybíráme nějaké nápady. Pokud budeš mít možnost, můžeš si více přečíst přímo v časopise. Co tedy můžeš zkusit udělat, aby to doma žilo?

- využij příležitosti a uspořádej rodinnou oslavu nebo posezení. Nemusí jít jenom o oslavu svátku či narozenin, slavit se dá leccos - církevní či státní svátek, úspěchu některého z členů rodiny, svatby rodičů nebo čehokoli jiného. Případně můžete vymyslet vlastní slavnostní "rodinný den".

- nejenom v rámci oslavy, ale i jindy se dá čás příjemně strávit u deskových her. Existuje jich spousta rodinných (stačí se porozhlédnout na internetu) a často se při deskovkách o sobě dozvíte víc než při "obyčejném" povídání. Navíc to nemusí být nepříjemné "tahání informací", ale naopak spontánní reakce, které prozradí víc než jenom slova. 

- Jen tak si sednout a mluvit může být pro mnohé svazující. Ale když se k tomu přidá nějaké dobré jídlo, atmosféra se uvolní. Můžeš zkusit uvařit nebo upéct něco netradičního, co jste ještě nikdy neměli, ale tušíš, že by to mohlo všem chutnat.

- vytáhni staré rodinné fotoalbum nebo ho přímo vytvoř, pokud ho nemáte sestavené. Čas strávený nad fotkami a vzpomínkami na minulost může rodinu také spojit. Fotky můžete prohlížet i na obrazovce počítače nebo před dataprojektor na stěně. 

- další možností je uspořádat společný výlet nebo zajít na procházku či zajít společně na nějakou kulturní akci nebo si zasportovat. Nejvíce totiž stmelují společné zážitky.

Ať už se rozhodneš pro cokoli, svěř všechny své kroky Bohu v modlitbě. Uvidíš, že i když to bude možná stát hodně úsilí, tak nakonec se nějaké plody projeví. Výsledky nemusí být vidět hned, ale může tě hřát pocit, že jsi pro zlepšení vztahů v rodině něco udělala. Někdy i hodně rozdělenou rodinu stmelí až pozdější léta, kdy se třeba bude připravovat svatba nebo přijde na svět miminko někoho z vás.

Myslíme na Tebe a držíme palce!

Milá Any,

z Tvé otázky je poznat, že Tě vztah se sestřenicí trápí a chtěla bys, aby se chovala jinak. Bohužel ve vztazích to už tak často bývá, že se druzí lidé zachovají jinak než čekáme. A nám nezbývá než se s tím smířit. Protože jediné, co můžeme ovlivnit, je naše chování. Ne chování lidí kolem nás.

Ty jsi řekla ošklivé věci a sestřenice se urazila. Potom se Ti to ale rozleželo v hlavě a šla ses omluvit, ale sestřenice omluvu nepřijala a dál se na Tebe zlobí. Jak dlouho se bude zlobit, moc ovlivnit nemůžeš. Je jí teprve devět let, a v tomhle věku se všechno rychle mění, včetně nálad, takže je možné, že do vašeho příštího setkání bude všechno zase v pořádku.

A když ne? Můžeš se zkusit ještě jednou omluvit mezi čtyřma očima a navrhnout obnovení přátelství. Když ani to nezabere, nech jí čas. Někteří lidé mají citlivější povahu a s úrážkami se vyrovnávají těžko. Je super, že se umíš omluvit, to v životě ještě mnohokrát využiješ. Věřím tomu, že Tvoje sestřenice omluvu uvnitř přijala, jenom to třeba neumí dát najevo (a bylo jí to nepříjemné přede všema). Pro Tebe je teď nejdůležitější jí dopustit a už na tu situaci nevzpomínat. Chovat se k sestřenici jako by se nic nestalo. A třeba ji místo kritiky i občas za něco pochválit. Vyzkoušej a uvidíš, že potom se možná nebude tolik urážet. 

Myslíme na Tebe! Měj se pěkně.

Milá Veroniko,

máš strach z toho, že by Tvůj kluk nemohl chodit k vám domů a stydíš se za to, jak žijete. To patří ke Tvému věku. Najednou Ti začínají vadit věci, které jsi dřív považovala za normální, díváš se na svět kritičtěji. Ale časem možná oceníš, že ses díky tomu naučila skromnosti a větší vnímavosti k potřebám druhých. Vždyť život není jenom o penězích a majetku, ale hlavně o vztazích, které vytváříme - v rodině, mezi kamarády, ve škole,... 

Když si pročítám Tvůj dotaz, napadá mě jedna otázka: Proč by Tvůj kluk měl chodit hned k vám domů? Během chození se přece dá trávit čas i venku, na různých akcích, ve společenství mládeže,... Mezi jinými lidmi se navíc daleko lépe poznáte, zjistíš, jak se chová k ostatním (a jak se bude časem chovat k Tobě, až zamilovanost vyprchá). A časem klidně můžete zajít i k vám domů. Proč? Abys poznala, jestli Tě má opravdu rád takovou, jaká jsi. Kluk, kterému bude vadit, že vaše rodina nemá moc peněz a Ty nemáš svůj vlastní pokoj, za to nestojí. Ale pokud Tě bude mít opravdu rád, pak takové věci nebudou překážkou.

Ještě jedna rada: Netrap se předem něčím, co se nejspíš nikdy nestane, ale raději se soustřeď na to, abys dokázala děkovat za všechno, co máš. Když se dobře rozhlédneš, určitě toho objevíš spoustu. Díky vděčnosti se Tvoje srdce začne plnit láskou a láska přitahuje druhé jako magnet. I (správné) kluky. ;-)

Myslíme na Tebe! 

Ahoj Any,

píšeš, že ti maminka moc nedovoluje chodit ven za kamarády, a musíš si hrát s mladšími sourozenci, což tě moc nebaví. Z tvého dotazu se zdá, že jsi zřejmě ze sourozenců nejstarší a maminka tě má jako svou "pravou ruku" , a spoléhá na tebe, důvěřuje ti. 

Chápeme, že někdy tě to neustálé hlídání možná štve, a byla by jsi raději mezi svými stejně starými kamarády. Co s tím? Zkus si o tom, co jsi nám napsala, o tom co cítíš, a jak se cítíš, s maminkou popovídat - třeba když tví mladší sourozenci spí a je chvilku klid. Můžeš nachystat něco, co má maminka ráda (čokoládu, kávu, oplatek)  a poprosit ji o chvilku času pro tebe.  

Myslíme si, že upřímné popovídání by mohlo být fajn a společně s maminkou určitě vymyslíte nějaké řešení.

Držíme palce:)!

Milá Katko,

na podobnou otázku před časem odpovídala paní psycholožka Ilona Špaňhelová. Z její odpovědi vybíráme:

Neboj, často se stává, že při vašem šestiletém věkovém rozdílu si s bratrem trochu míň rozumíte nebo tě začínají zlobit situace a chování bratra, které jsi dříve s klidem zvládala.

Důležité je, abys mu to dokázala říct. Ne ve chvíli, kdy jsi příliš nazlobená, naštvaná, vytočená, máš tedy vyšší emoci a rozum moc dobře nefunguje. Máš vyšší emoční stránku v tu chvíli nastavenou než rozumovou.

Čili pokud Tě něčím rozzlobí, doporučuji, abys začala mluvit ne k němu, ale sama k sobě, co tato situace s Tebou dělá. Čili např. „No to se picnu, už toho mám plné zuby, jsem naštvaná …“ V tuto chvíli definuješ sebe, neútočíš na bráchu.

Pak ti navrhuju, abys hledala spíše klidnou chvíli, kdy se o nic nejedná, a s bráchou mluvila. Jak Ti to vadí, co Ti vadí, popros ho, abyste si domluvili pravidla. Tak nastavíte nově svoji sourozeneckou lásku.

Pokud se Ti zdá, že nemá brácha co dělat a proto trochu zlobí, hledej, jestli pro něj nějakou můžeš najít ještě činnost, vyberte ji spolu. Pokud Tě takto provokuje, hledej, jaký je to kluk. Provokuje i ostatní? Jaký k tomu má důvod? Čeho chce dosáhnout – pozornosti, akčnosti…? Pak hledej pozornost, kterou mu můžeš dát, v jiné činnosti.

Přejeme dobře prožité prázdninové dny. Myslíme na Tebe. 

Ahoj Leo,

je bezva, že chceš své kamarádce S. pomoct. Víš, rozvod rodičů pro ni musí být hodně těžký. A každý na to může reagovat jinak. Někomu pomůže, když se vypovídá, vypláče, vykřičí a uleví se mu, ale jsou i úplně opačné typy lidí, kteří to všechno bolavé a smutné drží v sobě. A to je možná i tvá kamarádka. Myslím, že nemá cenu ji nutit do toho, aby se ti svěřila. Je to totiž moc citlivé a bolavé téma,  a tvá kamarádka se z toho  dostává po svém.

Ale určitě jí můžeš pomáhat. Třeba tím, že ji pozveš na zmrzku, do cukrárny a budete si spolu povídat o úplně "obyčejných" věcech, prostě si spolu budete užívat hezky den nebo jí můžeš napsat povzbudivou sms, říct, že ji máš ráda a stojíš při ní, a  určitě se za ni můžeš každý den pomodlit a poprosit o to, aby všechno to těžké a smutné v rodině lépe zvládala. A to si myslím  že vůbec není málo:).  Je fajn, že má takovou kámošku, které na ni záleží.

Myslíme na vás na obě. Krásný zbytek prázdnin:)...

Milá Emo,

moc ti fandím a přeju, abys  vše zvládla s klidem a v pohodě. Žít v rodině s sebou občas nese velké odříkání a ústupky. Občas není jednoduché vyjít se všemi a zavděčit se všem.

Je také pravda, že každý má v rodině práva, nejen povinosti, a i ty potřebuješ své soukromí a vyjádřit svůj názor. Ale pozor, tvůj negativní postoj ke všem kolem může také vyvolat negativní postoj ostatních k tobě. Je třeba si uvědomit, že i já přispívám do rodinné atmosféry. Chápu, že je nemožné být pozitivní za každé situace, ale možná bude stačit navrhnout  pár změn. Vysvětlit v klidu, proč mi vadí určité chování,  třeba v případě bratra. Pokud to nebude možné, zkus napsat mamce dopis. Je to přece jen ženská :-) a lépe tě pochopí. Napiš jí všechno, co a jak. Měl by to být ale dopis psaný s úctou a láskou, ne výčitkami. Piš o sobě, o tvém zranění, ne o obviňování druhých. Třeba si pak budete moci lépe popvídat a věřím tomu, že si porozumíte a potáhnete za jeden provaz.

Držíme palce!

Milá Ester,

když po něčem velmi toužíme, často nemáme myšlenky na nic jiného. A to neprospívá ani nám samotným, ani vztahům, které žijeme. To sama vnímáš a je dobře, že ses rozhodla s tím začít něco dělat. Je to první krok ke změně. 

Zatím nejsi matkou ve fyzickém slova smyslu, ale to neznamená, že se nemůžeš stát matkou duchovní. Vždyť k duchovnímu mateřství je povolána každá žena. Jak na to? Duchovní matkou se stáváš vždycky, když se snažíš pečovat o druhé kolem sebe a přijímat je, naslouchat jim, objímat je, pohladit (i laskavým slovem). Můžou to být děti, ale také dospělí, senioři. Můžeš nabídnout své služby jako dobrovolnice v domově důchodců nebo v hospicu nebo pomáhat hlídat děti na různých akcích. Možností jak žít duchovní mateřství je celá řada.

A ještě něco: Pokud spolu chodíte už 5 let, asi bude třeba uvažovat, co dál. Známost se nedá táhnout donekonečna. Přijde chvíle, kdy je (pro další rozvoj vztahu) vstoupit do manželství a potom zase přijde chvíle, kdy je vhodné přijmout děti. Dnes je trend vše odkládat, ale životní rozhodnutí nejde donekonečna oddalovat. Známe řadu párů, které se vzaly, a jeden z nich (nebo oba) ještě dodělávali školu. Zvažte, zda neabsolvovat kurz přirozeného plánování rodičovství (www.lpp.cz nebo www.cenap.cz). 

Tím budete váš vztah rozvíjet a posilovat dobré motivace. Nakonec vám to vše pomůže k rozhodnutí, kdy se vzít.

Myslíme na vás!

Milá Milo,

jsi velmi citlivá a všímavá. Trápíš se možná ani ne tak kvůli sobě, jako kvůli mamce, která má s bratrem jistě starosti. Z toho, co píšeš, vyplývá, že Tvůj bratr ještě žije s vámi doma, i když už většina jeho vrstevníků má rodiny nebo alespoň nebydlí u rodičů. To je nejspíš i důvod, proč se na mamku tak utrhuje a křičí. Vidí, že už je "přerostlé dítě", že by se měl osamostatnit. Péče rodičů (i když je myšlena dobře) ho vytáčí, protože už není dítě, ale na druhé straně cítí, že s dokud bydlí s mamkou pod jednou střechou, měl by respektovat její rozhodnutí.

Co s tím můžeš dělat ty? S bratrem toho moc nevyřešíš. Je dvakrát starší než ty, takže rady do života od Tebe moc nevyzní. Snad jen neodplácet mu zlé zlým - křik křikem, ignoraci ignorací. Můžeš si ale o tom promluvit s maminkou, říct jí, co Tě na chování bratra trápí a společně můžete hledat řešení.

Myslíme na Tebe a držíme palce!

Milá Leňo,

je skvělé, že chceš vztah s rodiči zlepšit. To je totiž hlavní - mít chuť spravit to, co nefunguje.

Bylo by dobré, kdyby ses pokusila si s rodiči v klidu sednout a říct jim to, co jsi napsala nám. Mluvit o svých pocitech, jak ty vnímáš jejich příkazy a zákazy, že se s nimi hádat nechceš, protože je máš ráda, ale máš ráda i svého kluka a toužíš po tom, aby ho přijímali. Pokud v sobě najdeš sílu, můžeš se jim i omluvit za předchozí hádky. Omluva láme ledy. A ještě něco napravuje křivdy a stmeluje rodinu... láska. I když jsou rodiče starší a zkušenější, i oni potřebují ujistit, že je máš ráda. Zvlášť v době, kdy pomalu odrůstáš a oni se mohou cítit zbyteční a nepotřební.

Společně také můžete přijít na to, co konkrétně jim na něm vadí. Možná zjistíš, že je to celé jinak. Že o Tebe jenom mají strach. Možná jsi nejstarší ze sourozenců (nebo jedináček) a rodiče se s podobnou situací setkávají poprvé (a také se musí učit, jak ji zvládnout) nebo jsi naopak nejmladší a oni se bojí, že Tě "ztratí". Příčin jejich chování může být celá řada.

Když uděláš první krok, mohou se Ti k rodičům otevřít dveře, o kterých jsi doteď neměla ponětí.

Tak hodně odvahy! Myslíme na tebe!