Ahoj Joe, díky za dotaz. Píšeš, že jste se seznámili na svatbě kamarádky, znáte se měsíc a půl a už si plánujete budoucnost. Oba jste už před tím zvažovali i kněžství a řádový život. Je ti 19, on je o rok a půl starší.Nechcete vztah uspěchat, ale na druhé straně se vám zdá např. tříleté chození příliš dlouhé, plánujete hodně dětí i domeček u Prahy, jedním dechem ale dodáváš, že jste ještě mladí, a vlastně nevíte, co tedy máte dělat. Když se dva lidé do sebe zamilují, je to moc krásné, to by určitě potvrdil každý, kdo už to zažil. Je tam ale jedno velké ALE. V té době zamilovaní vidí všechno růžově, nic není problém, všechno je super, prostě TOP. A tady si myslím, že je právě důležité to chození, i když nemáte rádi ten název, tak prostě poznávání jeden druhého.A to v různých oblastech. Nejenom když venku svítí sluníčko, ale taky když leje, když není nálada, když je vám zima nebo máte hlad...Prostě i v nepohodě. Tam se totiž dost tříbí vztahy a člověk toho druhého poznává daleko víc a hlouběji. A to není hned, to chvíli trvá, některé zdroje právě uvádí ty dva až tři roky... Přece jenom, když se lidé berou, tak se berou, nebo měli by, na celý život. A ten nemusí být a ani nebývá vždy jenom jednoduchý a růžový. Tak ta prostě je. Proto je ta doba chození nebo poznávání, na názvu asi nezáleží, tak důležitá. A když jste oba dva věřící, tak moc doporučuju se za váš společný vztah společně modlit a také prosit o to, aby jste poznali, co je dobré a co ne, ať můžete žít hezký a naplněný život. Krásné dny. M.

Ahoj JN, díky za tvou otevřenost a důvěru k nám, moc si toho vážíme. Píšeš, že bývalí spolužáci už na tebe nepokřikují, ale když se objevíš blízko nich, tak si něco pošeptají a začnou se smát. Ty sice nevíš, jestli se určitě smějí tobě, ale je ti to hodně nepříjemné. Doma se svěřovat nechceš. Je dobře, že jsi napsala. Někdy stačí se jenom vypsat, a už se člověku trošku uleví. Nevím, proč si o tom nechceš popovídat s někým doma, ale zřejmě máš svoje důvody. A co třeba školní psycholožka? Je fajn se někomu svěřit, protože ten druhý bude mít třeba jiný pohled a nové nápady, a taky zkušenosti, jak na to. A když se ti to nechce probírat doma, psycholog ve škole je docela dobře dostupná možnost.

V takových situacích, o kterých píšeš, je nefér, že agresor se směje a myslí si, jak má navrch. Zatímco ten, kdo nic neudělal a nemá proč se cítit provinile, se skrývá a cítí se zahanbeně. A přitom víš, že jsi nic neudělala a nemusíš se cítit zle. Vím, že je těžké kráčet s hlavou vztyčenou, když zažíváš takové nepříjemnosti, ale důležité je si opakovat, že ty jsi v pořádku, nemáš se za co stydět a můžeš je v klidu ignorovat!!  Pokud by to pomohlo, můžeš si vzít ven sluchátka a něco hezkého si pustit nebo soustředit svou pozornost na jiné věci než na bývalé spolužáky. Prohlížet si domy, stromy, výlohy. Uvědomit si, co cítíš, co můžeš vnímat dotekem... V autobuse si číst časopis, poslouchat podcast. Zapojit více smyslů, rozšířit si rozhledy aktivit, aby ses nesoustředila hlavně na chování bývalých spolužáků, Přestane je to bavit. Musíš to teď jenom vydržet a vymyslet strategii, jak to překonat co nejpříjemněji. 

Druhá věc je budování sebedůvěry, a  s tím máme obecně asi všichni trošku problém. Víš, umět si vážit sama sebe, toho, jaká jsem, ne se povyšovat, ale vidět a ocenit své klady, každá máme nějaké. KAŽDÁ!!:)  Zkus si třeba týden, každý den zapisovat, co se ti ten den povedlo, v čem jsi dobrá, co je tvoje silná stránka. A všechno dobré na co si jenom vzpomeneš, se počítá!:) Používej pozitivní věty, třeba když uvidíš bývalé spolužáíky, zkus si v duchu říct: To zvládnu, O nic nejde, Dokážu to. K tomu taky patří péče o tělo - jídlo, oblečení, ve kterém se cítíš dobře, sport, který tě bude těšit, bezva knížka, kterou si přečteš... Spousta takových malých krůčků buduje větší sebevědomí, úctu sama k sobě, radost z toho, že se ti něco povede. A nezapomeň, že i chyby jsou důležité, když se z nich člověk poučí!  A že všechno nejde hned? To nikomu z nás, ale buď sama k sobě trpělivá a laskavá, je to proces, který potřebuje čas. Nechci, aby to znělo jako nějaké otřepané klišé, ale já věřím, že každý z nás je jedinečný a důležitý, a ty nejsi žádnou výjimkou.

Mám velkou radost z toho,  žes nám napsala, protože už to je velký krok dopředu! Moc na tebe myslíme. Klidně se zase ozvi. A+M.

Ahoj Nelčo, díky za dotaz. Píšeš, že se ti zdá, že na tebe rodiče "řvou" kvůli každé blbosti, a ty pak přemýšlíš nad tím, že jsi k ničemu...Zkusme se na to mrknout, pokud možno nezaujatě, z obou stran. Ty vnímáš rodiče poslední dobou tak, že na tebe "vyletí" kvůli všemu. Dotýká se tě to, jsi z toho pak rozladěná, připadá ti, že jsi k ničemu. Na druhé straně, připousťme si, že je možná něco, čím rodiče, i když třeba úplně nechtěně, provokuješ, a oni pak takto reagují. Víš, i rodiče jsou jenom lidé, mají svoje radosti, ale i starosti, chodí do práce, starají se o rodinu a dalších spoustu věcí, a když je toho moc, tak se může stát, že vyletí. Ty jsi zase ve věku, kdy dospíváš, a to taky není úplně jednoduché období, člověk kolikrát neví co sám ze sebou, ne tak ještě s ostaníma lidma. Takže je to náročné na obou stranách. Asi je to hodně o vzájemné komunikace, ale i na tu by měla být oboustranná nálada, tzn. že není dobré o něčem důležitém začínat, když přijdou rodiče unavení z práce, ale je fajn si najít prostor třeba někdy po obědě, např. když je volný den, říct vašim, že by sis chtěla popovídat, a zkusit to v klidu, říct co tě trápí, ale také nechat prostor rodičům, aby i oni se mohli vyjádřit a říct svůj názor. Takovéto společné povídání i naslouchání tomu druhému může hodně "pročistit" vzduch. A spousta věcí se může projasnit. Ale to, že  nebudou už žádné problémy, to taky není pravda. Protože vztahy se budují a prohlubují a pracuje se na nich vlastně celý život. Každý den máme všichni šanci se posunout aspoň o kousíček dál... A myslím, že ty máš celkem dobře nakročeno, už jenom poroto, že situaci u vás chceš řešit a máš dobrou vůli. Myslíme na vás. M.

Ahoj čtenářko, díky za dotaz. Chápu, že to pro tebe není jednoduché a taky tě to někdy štve, že si chce kamarádka povídat jenom o svém klukovi. Ne nadarmo se říká, že zamilovaný člověk má růžové brýle, a tak i ta tvá kamarádka možná mluví o svém klukovi pořád dokola, a ani jí to nepřijde nijak divné, prostě to tak momentálně cítí. Kamarádství je ale něco jiného než zamilovanost. Ta může časem vyprchat nebo se změnit nebo trochu opadnout, ale dobré kamarádství to vydrží. Možná jí můžeš někdy kamarádsky říct, že chápeš, že má toho svého kluka moc ráda, ale že by ses někdy ráda bavila i o něčem jiném:). A pak asi už jenom vydržet, přečkat toto období a časem se ukáže, jak pevné vaše přátelství je. Nezapomeň, že také záleží na tobě, aby bylo příjemné s tebou být, aby se s tebou kamarádka nepřestala bavit jenom proto, že proti jejímu vztahu něco máš. Ve vašem věku je často tkzv. chození s klukem spíš takové oťukávání toho druhého, kluci v tomto věku nejraději ještě kamarádí s klukama a o holky se zas tak moc ještě nezajímají. A není nic divného na tom, když jeden týden spolu holka s klukem kamarádí  nebo "chodí", a pak už třeba zase ne, protože to není ještě to chození v pravém slova smyslu. Může se ti líbit jeden kluk, ale za měsíc zase někdo jiný, v tomto věku je to úplně normální. Ale kamarádství je vzácné, a je fajn na něm pracovat a starat se o něj.

Z redakce přeji krásný den. M.

Milá Lído, ptáš se na Matku Terezu, svatou ženu, která udělala mnohé pro chudé a také se na přání sv. Jana Pavla II. velmi angažovala v ochraně nenarozeného života, což ji stálo mnoho úsilí, utrpení a proto také mnoho cestovala!

 Nabídnu Ti několik pohledů:

1) Matka Tereza prožila z vůle Boží velice hluboké vnitřní utrpení. O tom pojednává kniha: Temné noci Matky Terezy od Greg Watts, vyšlo v Karmelitánském nakladatelství. Od svého povolání prodělávala tzv. temnou noc, tedy prožívala v duší utrpení Krista, který volá "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil. Něco podobného Bůh daroval jen málo lidem v dějinách. Je velikou svatou.

2) Církev je při zkoumání života člověka, o jehož svatosti uvažuje, velice přísná. Kdyby se objevila jediná námitka, bude vždy s pečlivostí studována. Tedy zřejmě se nic nenašlo, co by její svatost zpochybnilo. 

3) Pak církev žádá zázrak na přímluvu toho kterého člověka, o jehož svatosti uvažuje. Je to znamení Boží, potvrzení toho, k čemu církev dospěla. Tedy ani Bůh nevyužil možnosti zastavit proces svatořečení (např. nějaké finanční skandály či tvrdost při vedení kongregace). Vyčítat jí, že byla operována v zahraničí? Vždyť si ji mnozí velice vážili a chtěli, aby ještě žila a sloužila Kristu.    

4) Jinou věcí je kongregace a její řízení. Misionářky lásky žijí velice stroze a podle přísných pravidel. Není to řád charitativní, ale kontemplativní. Každý den mají dlouhou adoraci, žijí jako nejchudší z chudých. Nevím, jak dnes, ale například praly ručně a nesměly mít pračku. Vznikly v Indii a  prostě chtěly být jako nejchudší. Je to tedy náročné do této kongregace vstoupit. Tedy, mohlo se stát, že některé ženy odešly a měly pocit, že to bylo až moc přísné. 

5) V Indii je náboženstvím hinduismus, který nezná lásku k bližnímu, ale má kasty. Hinduisté tedy nadšeni z práce Matky Terezy nebyli a nejsou. V Indii je dlouhodobě proti křesťanům vedeno pronásledování. Takže i zde může být snaha Matka Terezu diskreditovat.

Pokud si pročteš knihu Temné noci Matky Terezy, uvidíš svatou bez obalu, ženu, která slouží Bohu a zároveň velice trpí.

Ahoj Krtečku, díky za dotaz. Píšeš, že ti bude 13 let, měříš necelých 170 cm a vážíš 56-58 kg. Měla jsem to dost podobně, dokonce už koncem 4.třídy jsem se hodně "vytáhla" a byla jsem samá ruka, samá noha. Ale už v páté třídě nás takových bylo víc a v šesté a v sedmé se to krásně srovnalo. Někdo vyroste dřív, někdo později, záleží také na tom, jak velcí jsou tví rodiče atd. A s tím pocením? Vzhledem k tomu, co píšeš, jsi štíhlá, žádné gramy tuku navíc:), tak ani pocení téměř není, co by za to jiné holky daly... Pokud nemáš tedy žádné zdravotní problémy a cítíš se fajn, nemusíš si dělat starosti. Krásný zbytek prázdnin. M.