Ahoj Muffiku, díky za dotaz. Mně se zdá, že je to dotaz, ale zároveň sis i hezky odpověděla. Píšeš, že ses zamilovala do kluka, který si tě ale  nevšímá, nejeví vůbec žádný zájem a dělá věci, které se ti nelíbí. Zřejmě je hezký a líbí se ti, ale z jeho strany žádná odezva není. Co s tím? Pár otázek k zamyšlení: Chceš se mu nějak vnucovat? Dokázala bys chodit s klukem, kterého chování ti vlastně není sympatické? Myslíš si, že ve vztahu je důležitá úcta a vzájemná přitažlivost? Jaké jsou tvé důležité hodnoty - má nějaké z nich? Nebo se ti jenom líbí jako kluk? Víš, někdy je fajn si takto popřemýšlet a klidně své myšlenky hodit i na papír. A v klidu si je párkrát přečíst a být k sobě pravdivá. A neboj, to že se ti někdo ve tvém věku líbí je úplně normální, za týden nebo za dva to může být zas někdo jiný. Takové poznávání "na dálku" je vlastně docela fajn v tom, že můžeš pozorovat, srovnávat a udělat si obrázek o tom, jaký kluk by byl pro tebe ten nej. A neslevuj. Jedno staré dobré přísloví říká, že co nic nestojí, za nic nestojí. Přeju ti krásné léto. M.

Ahoj JN, díky za tvou otevřenost a důvěru k nám, moc si toho vážíme. Píšeš, že bývalí spolužáci už na tebe nepokřikují, ale když se objevíš blízko nich, tak si něco pošeptají a začnou se smát. Ty sice nevíš, jestli se určitě smějí tobě, ale je ti to hodně nepříjemné. Doma se svěřovat nechceš. Je dobře, že jsi napsala. Někdy stačí se jenom vypsat, a už se člověku trošku uleví. Nevím, proč si o tom nechceš popovídat s někým doma, ale zřejmě máš svoje důvody. A co třeba školní psycholožka? Je fajn se někomu svěřit, protože ten druhý bude mít třeba jiný pohled a nové nápady, a taky zkušenosti, jak na to. A když se ti to nechce probírat doma, psycholog ve škole je docela dobře dostupná možnost.

V takových situacích, o kterých píšeš, je nefér, že agresor se směje a myslí si, jak má navrch. Zatímco ten, kdo nic neudělal a nemá proč se cítit provinile, se skrývá a cítí se zahanbeně. A přitom víš, že jsi nic neudělala a nemusíš se cítit zle. Vím, že je těžké kráčet s hlavou vztyčenou, když zažíváš takové nepříjemnosti, ale důležité je si opakovat, že ty jsi v pořádku, nemáš se za co stydět a můžeš je v klidu ignorovat!!  Pokud by to pomohlo, můžeš si vzít ven sluchátka a něco hezkého si pustit nebo soustředit svou pozornost na jiné věci než na bývalé spolužáky. Prohlížet si domy, stromy, výlohy. Uvědomit si, co cítíš, co můžeš vnímat dotekem... V autobuse si číst časopis, poslouchat podcast. Zapojit více smyslů, rozšířit si rozhledy aktivit, aby ses nesoustředila hlavně na chování bývalých spolužáků, Přestane je to bavit. Musíš to teď jenom vydržet a vymyslet strategii, jak to překonat co nejpříjemněji. 

Druhá věc je budování sebedůvěry, a  s tím máme obecně asi všichni trošku problém. Víš, umět si vážit sama sebe, toho, jaká jsem, ne se povyšovat, ale vidět a ocenit své klady, každá máme nějaké. KAŽDÁ!!:)  Zkus si třeba týden, každý den zapisovat, co se ti ten den povedlo, v čem jsi dobrá, co je tvoje silná stránka. A všechno dobré na co si jenom vzpomeneš, se počítá!:) Používej pozitivní věty, třeba když uvidíš bývalé spolužáíky, zkus si v duchu říct: To zvládnu, O nic nejde, Dokážu to. K tomu taky patří péče o tělo - jídlo, oblečení, ve kterém se cítíš dobře, sport, který tě bude těšit, bezva knížka, kterou si přečteš... Spousta takových malých krůčků buduje větší sebevědomí, úctu sama k sobě, radost z toho, že se ti něco povede. A nezapomeň, že i chyby jsou důležité, když se z nich člověk poučí!  A že všechno nejde hned? To nikomu z nás, ale buď sama k sobě trpělivá a laskavá, je to proces, který potřebuje čas. Nechci, aby to znělo jako nějaké otřepané klišé, ale já věřím, že každý z nás je jedinečný a důležitý, a ty nejsi žádnou výjimkou.

Mám velkou radost z toho,  žes nám napsala, protože už to je velký krok dopředu! Moc na tebe myslíme. Klidně se zase ozvi. A+M.

Ahoj Nelčo, díky za dotaz. Píšeš, že se ti zdá, že na tebe rodiče "řvou" kvůli každé blbosti, a ty pak přemýšlíš nad tím, že jsi k ničemu...Zkusme se na to mrknout, pokud možno nezaujatě, z obou stran. Ty vnímáš rodiče poslední dobou tak, že na tebe "vyletí" kvůli všemu. Dotýká se tě to, jsi z toho pak rozladěná, připadá ti, že jsi k ničemu. Na druhé straně, připousťme si, že je možná něco, čím rodiče, i když třeba úplně nechtěně, provokuješ, a oni pak takto reagují. Víš, i rodiče jsou jenom lidé, mají svoje radosti, ale i starosti, chodí do práce, starají se o rodinu a dalších spoustu věcí, a když je toho moc, tak se může stát, že vyletí. Ty jsi zase ve věku, kdy dospíváš, a to taky není úplně jednoduché období, člověk kolikrát neví co sám ze sebou, ne tak ještě s ostaníma lidma. Takže je to náročné na obou stranách. Asi je to hodně o vzájemné komunikace, ale i na tu by měla být oboustranná nálada, tzn. že není dobré o něčem důležitém začínat, když přijdou rodiče unavení z práce, ale je fajn si najít prostor třeba někdy po obědě, např. když je volný den, říct vašim, že by sis chtěla popovídat, a zkusit to v klidu, říct co tě trápí, ale také nechat prostor rodičům, aby i oni se mohli vyjádřit a říct svůj názor. Takovéto společné povídání i naslouchání tomu druhému může hodně "pročistit" vzduch. A spousta věcí se může projasnit. Ale to, že  nebudou už žádné problémy, to taky není pravda. Protože vztahy se budují a prohlubují a pracuje se na nich vlastně celý život. Každý den máme všichni šanci se posunout aspoň o kousíček dál... A myslím, že ty máš celkem dobře nakročeno, už jenom poroto, že situaci u vás chceš řešit a máš dobrou vůli. Myslíme na vás. M.

Ahoj M, díky za dotaz. Zkusím tvou otázku přetočit - představ si to naopak, tak jak jsi se zachovala ty ke své kamarádce, přesně tak by to udělala ona tobě. Jak by ses cítila? Nevadilo by ti to nebo by ses cíttila zraněná? Přišlo by ti pak správné, kdyby ti kamarádka řekla, promiň, tak jsem to nemyslela, nebo bylo to ode mě hloupé... Každý člověk dělá někdy chyby, ale měl by se k nim postavit čelem. A  myslím si, že vyvyšovat se nad někoho jiného, i kdyby to bylo "jenom" v legraci, není OK. Je moc dobře, že sis to uvědomila a myslím si, že nějaká forma omluvy by byla moc fajn. A pak třeba pozvání na něco dobrého?:) Zkus popřemýšlet, co by tvé kamarádce udělalo radost. V každém případě jsi udělala první krok - uvědomila sis, že to asi nebylo dobré a chceš s tím něco dělat. A to je bezva krok dopředu. Držíme palce. Pěkně prožité postní dny. M.

Milá tazatelko, blahopřeji k prvnímu svatému přijímání. Je to krásný den - blízkosti Ježíše. A ty se budeš nyní s Ježíšem více setkávat ve svátostech: eucharistie a smíření. Určitě k eucharistii můžeš přistupovat. Pochybnosti, co máš, jsou normální - prostě jsi mladá, hledáš a ptáš se. Tak se neboj! První, kdo Tě má rád, první, kdo stojí o přátelství s Tebou, je právě Ježíš.

Na druhé straně, budeš teď častěji chodit ke svátosti smíření. Máš tedy možnost zeptat se i kněze na různé věci. Budeš tam mít i další pomoc v životě.

A že Ti chybí blízkost lidské osoby? Jen hádám, ale asi to není moc růžové doma, že? Snad Ti pomůže, když rozšíříš své přátele a budeš zakoušet lidská přátelství. Co najít diecézní centrum mládeže a začít tam od podzima jezdit na nějaký kurz? Příchovice, Vesmír, Nazaret, Osová Býtíška, Rajnochovice, Stará Ves..... záleží, kam máš nejblíž.

Milá čtenářko a studentko psychologie, doporučuji ke studiu knihu:
https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/hypnoza-pastoralni-kauza-24897
Obecně je hypnóza záležitost mravně nelišná, tedy je to nástroj, který může sloužit k dobru i ke zlu. Záleží velice na hypnotizérovi, jaký má postoj k životu, zda věří v Boha vyváženou křesťanskou vírou či zda vyznává jiné
názory či nekřesťanská náboženství. Svou filosofií může hodně ovlivnit léčeného. Vybíráme si zubaře podle jeho schopností, přístupu a poctivosti. Daleko více si musíme vybírat odborníka na psychiku a na takové metody jako hypnóra musíme moc zvažovat, komu se svěříme.