Ahoj legolas, díky za dotaz. Píšeš, že ses seznámila s klukem, začali jste spolu chodit a v posledních týdnech je to intimnější emocionálně ale i fyzicky a ty nevíš, jak se k tomu postavit, jak se máš cítit, jak by ses cítit měla... a jestli jsou takové pocity normální. No, vypadá to tak, že ses zamilovala. A je toho najednou na tebe moc - moc emocí, moc zážitů, moc prožitků. A je to normální, je to v pořádku. Možná by bylo fajn si o tom se svým klukem popovídat, jak to vnímáš ty, určité situace, věci, jak to vnímá on...
Láska je krásná, nádherná, ale má svoje pravidla a při chození i určité limity, které, i když se ti může zdát, že tě o něco
krásného ochuzují, tě naopak chrání a připravují na dobře prožitý vztah v manželství. Myslím, že by se ti/vám mohla líbit sice
útlá knížka, ale bohatá obsahem: Sex, šehačka na dortu, kde její autor moc hezky vysvětluje, co a jak:). Existuje i v
elektronické podobě. Je tam moc hezky napsané, jak zamilovanost i lásku  prožívají kluci, jak to všechno prožívají holky. Tady je: http://laska.xf.cz/prirucky/slehacka.htm. Přeji ti krásné Vánoce i celý další rok. A klidně se zase ozvi. M.

Ahoj JN, díky za tvou otevřenost a důvěru k nám, moc si toho vážíme. Píšeš, že bývalí spolužáci už na tebe nepokřikují, ale když se objevíš blízko nich, tak si něco pošeptají a začnou se smát. Ty sice nevíš, jestli se určitě smějí tobě, ale je ti to hodně nepříjemné. Doma se svěřovat nechceš. Je dobře, že jsi napsala. Někdy stačí se jenom vypsat, a už se člověku trošku uleví. Nevím, proč si o tom nechceš popovídat s někým doma, ale zřejmě máš svoje důvody. A co třeba školní psycholožka? Je fajn se někomu svěřit, protože ten druhý bude mít třeba jiný pohled a nové nápady, a taky zkušenosti, jak na to. A když se ti to nechce probírat doma, psycholog ve škole je docela dobře dostupná možnost.

V takových situacích, o kterých píšeš, je nefér, že agresor se směje a myslí si, jak má navrch. Zatímco ten, kdo nic neudělal a nemá proč se cítit provinile, se skrývá a cítí se zahanbeně. A přitom víš, že jsi nic neudělala a nemusíš se cítit zle. Vím, že je těžké kráčet s hlavou vztyčenou, když zažíváš takové nepříjemnosti, ale důležité je si opakovat, že ty jsi v pořádku, nemáš se za co stydět a můžeš je v klidu ignorovat!!  Pokud by to pomohlo, můžeš si vzít ven sluchátka a něco hezkého si pustit nebo soustředit svou pozornost na jiné věci než na bývalé spolužáky. Prohlížet si domy, stromy, výlohy. Uvědomit si, co cítíš, co můžeš vnímat dotekem... V autobuse si číst časopis, poslouchat podcast. Zapojit více smyslů, rozšířit si rozhledy aktivit, aby ses nesoustředila hlavně na chování bývalých spolužáků, Přestane je to bavit. Musíš to teď jenom vydržet a vymyslet strategii, jak to překonat co nejpříjemněji. 

Druhá věc je budování sebedůvěry, a  s tím máme obecně asi všichni trošku problém. Víš, umět si vážit sama sebe, toho, jaká jsem, ne se povyšovat, ale vidět a ocenit své klady, každá máme nějaké. KAŽDÁ!!:)  Zkus si třeba týden, každý den zapisovat, co se ti ten den povedlo, v čem jsi dobrá, co je tvoje silná stránka. A všechno dobré na co si jenom vzpomeneš, se počítá!:) Používej pozitivní věty, třeba když uvidíš bývalé spolužáíky, zkus si v duchu říct: To zvládnu, O nic nejde, Dokážu to. K tomu taky patří péče o tělo - jídlo, oblečení, ve kterém se cítíš dobře, sport, který tě bude těšit, bezva knížka, kterou si přečteš... Spousta takových malých krůčků buduje větší sebevědomí, úctu sama k sobě, radost z toho, že se ti něco povede. A nezapomeň, že i chyby jsou důležité, když se z nich člověk poučí!  A že všechno nejde hned? To nikomu z nás, ale buď sama k sobě trpělivá a laskavá, je to proces, který potřebuje čas. Nechci, aby to znělo jako nějaké otřepané klišé, ale já věřím, že každý z nás je jedinečný a důležitý, a ty nejsi žádnou výjimkou.

Mám velkou radost z toho,  žes nám napsala, protože už to je velký krok dopředu! Moc na tebe myslíme. Klidně se zase ozvi. A+M.

Ahoj Nelčo, díky za dotaz. Píšeš, že se ti zdá, že na tebe rodiče "řvou" kvůli každé blbosti, a ty pak přemýšlíš nad tím, že jsi k ničemu...Zkusme se na to mrknout, pokud možno nezaujatě, z obou stran. Ty vnímáš rodiče poslední dobou tak, že na tebe "vyletí" kvůli všemu. Dotýká se tě to, jsi z toho pak rozladěná, připadá ti, že jsi k ničemu. Na druhé straně, připousťme si, že je možná něco, čím rodiče, i když třeba úplně nechtěně, provokuješ, a oni pak takto reagují. Víš, i rodiče jsou jenom lidé, mají svoje radosti, ale i starosti, chodí do práce, starají se o rodinu a dalších spoustu věcí, a když je toho moc, tak se může stát, že vyletí. Ty jsi zase ve věku, kdy dospíváš, a to taky není úplně jednoduché období, člověk kolikrát neví co sám ze sebou, ne tak ještě s ostaníma lidma. Takže je to náročné na obou stranách. Asi je to hodně o vzájemné komunikace, ale i na tu by měla být oboustranná nálada, tzn. že není dobré o něčem důležitém začínat, když přijdou rodiče unavení z práce, ale je fajn si najít prostor třeba někdy po obědě, např. když je volný den, říct vašim, že by sis chtěla popovídat, a zkusit to v klidu, říct co tě trápí, ale také nechat prostor rodičům, aby i oni se mohli vyjádřit a říct svůj názor. Takovéto společné povídání i naslouchání tomu druhému může hodně "pročistit" vzduch. A spousta věcí se může projasnit. Ale to, že  nebudou už žádné problémy, to taky není pravda. Protože vztahy se budují a prohlubují a pracuje se na nich vlastně celý život. Každý den máme všichni šanci se posunout aspoň o kousíček dál... A myslím, že ty máš celkem dobře nakročeno, už jenom poroto, že situaci u vás chceš řešit a máš dobrou vůli. Myslíme na vás. M.

Ahoj L, díky za dotaz. Píšeš, že máš od září novou kamarádku ze stejné třídy, je super, ale teď za tebou často chodí i k vlaku a pak tě zase doprovází na nádraží, a tobě už to vadí, zdá se ti to už moc. A teď co s tím? Doporučuju si o tom společně promluvit třeba v cukrárně u něčeho dobrého. Možná se dozvíš, že ti chtěla jenom udělat radost nebo má stejnou cestu nebo se cítí opuštěná...Na druhé straně i ty jí můžeš říct, že je super a trávíš s ní čas ráda, ale potřebuješ i svůj osobní čas a prostor, to ale neznamená, že  nebudete kamarádky, jenom potřebuješ víc soukromí.. Když si takto popovídáte, jak to vidí ona  a jak to vidíš ty, může se spousta věcí vyjasnit. Držím palce. M.

Milá tazatelko, je to zajímavá zkušenost, že? Být věřící a zakusit, že se druzí začnou smát věcem víry, Pánu Bohu či Bibli. Jak reagovat? Nejlépe tak, že se člověk pokusí těm, kdo se smějí, říci něco o víře zajímavého, co je zaujme. Třeba o Bibli - jak je to stará kniha, kolik je v tom napsáno krásného, jaké nádherné básně....a hlavně o Pánu Ježíšovi. Někdy to nepomůže, to je jasné, ale může to i lecjakého posměváčka přivést k hlubšímu zamyšlení. Víš, říká se, že ten, kdo se směje a proti něčemu bojuje, se může začít velice rychle zajímat. Avšak, kdo je jak leklá ryba, nezajímá se, je ignorující, ten se jen obtížně začne zajímat. Takže odvahu. Můžeš třeba pro spolužáky s učitelkou navrhnout návštěvu kostela a pak pan farář může něco více o kostele říci.... A pamatuj, že Pán Ježíš řekl: "Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebesích." A taky nám řekl, že pro víru budeme mít občas i soužení a výsměch.  

Ahoj Krtečku, díky za dotaz. Píšeš, že ti bude 13 let, měříš necelých 170 cm a vážíš 56-58 kg. Měla jsem to dost podobně, dokonce už koncem 4.třídy jsem se hodně "vytáhla" a byla jsem samá ruka, samá noha. Ale už v páté třídě nás takových bylo víc a v šesté a v sedmé se to krásně srovnalo. Někdo vyroste dřív, někdo později, záleží také na tom, jak velcí jsou tví rodiče atd. A s tím pocením? Vzhledem k tomu, co píšeš, jsi štíhlá, žádné gramy tuku navíc:), tak ani pocení téměř není, co by za to jiné holky daly... Pokud nemáš tedy žádné zdravotní problémy a cítíš se fajn, nemusíš si dělat starosti. Krásný zbytek prázdnin. M.