Milá Smutná, takové stavy prostě přichází a vyléčí je mnohdy čas. Avšak, člověk - jak píšeš - také může něco pro vypořádání se s takovými smutky dělat. Třeba se seber a zajeď na nějaký víkend na centrum života mládeže do Příchovic, na Vesmír.... Ohlédni se doma ve farnosti, zda nemůžeš s něčím pomoct - třeba příprava farního dne, dětského tábora.... Prostě, věnuj něčemu dobrému svou energii. A možná se také snaž každý den na chvilku zastavit v kostele a pomodlit se před svatostánkem. Tak zde máš pár tipů a neboj se. Ona prázdnota jistě přejde.

PS. Jedeš na pouť na Světový den mládeže s papežem do Lisabonu letos v srpnu? Pokud ne, mooooooc ti účast doporučujeme. A biskupství či farnosti pomáhají i finančně.

Milá tazatelko, o singlu? Takovou knížku asi nenajdeš. Proč? Protože jde o to, že lidský život se naplňuje sebedarováním. Zda to je v manželství, kněžství či řeholi, či že někdo zůstane sám a věnuje se svému povolání jako službě (dříve to byli lékaři, učitelky), to je druhotné. Prostě: život se naplňuje láskou, která je službou. Takže, je třeba najít knížku o povolání, o životě jako službě. 

Krásné knihy jsou od Daniela Ange, mohu doporučit Teologii těla sv. Jan Pavla II. (třeba i online studium - https://mskw.sk/sk/), od Westa - teologie těla pro začátečníky. Zajímavá je i knížka od papeže Františka: Christus vivit.

Milá tazatelko, tetování je výraz jiných kultur, ne evropských a ne křesťanské. To je důvod jisté zdrženlivosti k tomuto počínání. Však se podívej, co vše za divné obrázky si lidé nechávají vytetovat. Je vidět, že je to spojeno s nějakými temnými silami. Naše tělo je a má být chrámem Ducha svatého, je určeno jednou k zmrtvýchvstání a k životu věčnému. Proto s ním zacházíme s úctou, ale nezbožňujeme ho, neděláme z něj modlu. Pochopitelně se krášlíme, nosíme třeba na krku křížek či medailku Panny Marie - na znamení úcty a důvěry v Boží pomoc. Pokud jde o tetování, nedává to v tomto ohledu smysl. Zároveň to je změna trvalá, obtížně změnitelná. Takže ani svaté obrázky není vhodné nechávat si tetovat. A ještě jedno zamyšlení. Pokud je tetování nepotřebné nebo něčím navíc, co ušetřené finance věnovat na chudé? Byly by lépe využity. Když píšeš, že tě obrázek vyjadřuje, co budeš dělat po 10 letech, když tě bude vyjadřovat jiný? Tetování lze ale považovat také za poškozování těla, které je hříchem.

Milá tazatelko, nejprve bych doporučil, abys prostudovala proč církev něco učí. Dá se o tom načíst v katechismu a stojí za to objevovat moudrost církve, ve které je přítomen Duch svatý. Kvalitní příprava na biřmování je cestou, jak více porozumět učení církve. Není to už závazek, že se necháš biřmovat.

Ke kmotrovství se vyžaduje, aby byl kmotr pokřtěn a také biřmován. U biřmování se v českých poměrech nejednou zamhouří oko. Ale to záleží na místních poměrech.

Co dělá kmotr? Má spoluodpovědnost s rodiči, že bude dítě vychovávat v lásce k Bohu a ve znalosti Boha. A toto kmotr s rodiči slibuje Bohu. Proto musí být pokřtěn a měl by být biřmován. Prostě kmotr by měl žít jako praktikující věřící. Kmotr by se měl i za své sobě svěřené dítě modlit.

Takže je na Tobě, jak se rozhodneš a jak se v místě, kde křest bude probíhat, domluvíš.

Milá tazatelko, k svatému přijímání jistě můžeš. Kvůli takovýmto malým hříškům máme na začátku mše sv. chvilku lítosti. Vždy, když v duchu řekneme: "Pane, prosím, odpusť mi", tak nám Bůh velice rád odpouští. Zpověď je důležitá tehdy, když člověk spadl do vážného, těžkého hříchu. A pak je důležité, abychom se naučili chodit k ní pravidelně - tak jednou za měsíc.

Mimo to, litujeme přece každý den a na začátku mše sv., takže nám Bůh odpouští ty malé hříchy stále. 

Ahoj Bětko, díky za dotaz i důvěru k nám. O pomoc a radu jsem poprosila kamarádku, psycholožku Anetu. Shodly jsme se na tom, že při takových myšlenkách, jaké máš, bys je rozhodně neměla podceňovat a bylo by dobré a potřebné navštívit psychiatra. Samozřejmostí je doprovod rodičů. Doporučujeme také aplikaci Nepanikař (https://nepanikar.eu/), kde můžeš najít první pomoc při úzkosti nebo sebevražedných myšlenkách. Jsou tam návody, jak se uklidnit, změnit aktivitu, ovládnout myšlenky apod. Stejně tak jsou tam tipy na relaxace a práci se sebou, aby se člověk dokázal posunovat a se svým stavem něco dělal. Rozhodně to ale není náhrada za terapii nebo psychiatrii! Je to spíš taková první pomoc v akutní krizi nebo dobré návody pro každého, komu je občas občas trochu úzko a zde se dozví, jak se to dá ovládnout. Další možností je např. kontaktovat dětskou Linku bezpečí a svěřit se jim, kdyby na tebe přišly myšlenky, se kterými si nevíš v tu chvíli rady. Ať je ti brzy líp. Aneta a M.

Milá tazatelko, rada je: na Popeleční středu nikam s třídou nejít a vysvětlit jim proč. Máš možnost pohovořit pár vět o víře. Neboj se výsměchu a buď svá. S holkama můžeš jít jindy.

Hřích by to spíše nebyl, ale jistě zbabělost. Jsou dny, kdy je třeba více myslet na Pána a mezi ty patří Popeleční středa a Velký pátek. Dříve bylo všem katolíkům zakázáno jít v postu na zábavu - ples, svatbu atd.

Milá tazatelko, "Nové nebe a nová země, Shincheonji" je nebezpečná sekta, která nemilosrdně získává členy především v řadách katolíků, často i za cenu lží a pomluv. Dopad je již velmi citelný, zvláště v Praze. Lidé, kteří s ní mají neblahé zkušenosti, píší na: http://www.shincheonjibezprikras.info/

Sektáři se vyznačují neschopností přijmout názor druhých, takže s nimi není možný smysluplný dialog.

Navrhuji Ti, snažit se více poznat vlastní katolickou víru. Třeba studiem YOUCATu nebo TWEETUJ s Bohem.

Milá tazatelko, kdo se bojí, nesmí do lesa. Život přináší mnoho zákrut a není možné se na všechny připravit. Důvěřuj v Boha, že tě vede a ten dovede urovnat i mnohé naše lidské průšvihy. Tedy zaprvé: neboj se, ale důvěřuj v Boží pomoc.

A co dál? Chybami se učíme tehdy, když je dokážeme reflektovat, s někým důvěryhodným si o nich popovídat. To zřejmě děláš, takže super. A pak, modlit se k Duchu svatému o moudrost a vedení. Anděl strážný je také výtečný pomocník a stojí za to, se k němu též modlit, tedy přátelit se s ním. No a někdy i nějaké menší školení může být užitečné: třeba 7 návyků skutečně efektivních lidí od Coveyho. Je to víceméně o sebevýchově.

Takže hodně odvahy k životu a mnoho důvěry v Pána.

Milá Weru, jak jsi sama objevila, zvláště v umění velice záleží na úmyslu tvůrce (chce zobrazit Boží krásu, realitu života, hledá jen sexuální rozkoš /porno/); dále pak na druhu umění (jinak se vnímá kniha, jinak film); a na příjemci (jinak vnímá takové scény muž a jinak žena, jinak mladý člověk, jinak starší).  Určitě je špatné číst takové knihy jen proto, že se člověk vědomě sexuálně vydráždí. Toto by pak hraničilo už s hříchem.

U filmu je třeba být daleko více ostražitý a raději se na sexuální scény moc nedívat. Člověk si je zapamatuje a zbytečně se mu pak vrací v mysli. Na film erotický raději nepůjdu.

Číst klasickou literaturu a občas narazit na sexuální popis, to je běžná součást života. Rada by zněla - nevěnovat tomu moc pozornost. Někdy, zvláště pro muže, bude lepší, když se takové části knihy spíše přeskočí či přečtou jen tak povrchně, prostě bez toho, aniž by si je člověk představoval.

Vidíš, že odpověď na Tvou otázku není snadná a jednoznačná. Jednou raději něco číst nebudu, jindy si něco přečtu. Každý se učí najít tu správnou míru. Záleží na to, aby si člověk udržoval mysl čistou, tedy si ji nezaneřádil zbytečně sprostými a vulgárními vjemy. Vždy je také dobré, vnímat, jak sama píšeš, že sexualita a vůbec tělesnost je dar od Boha. Není tedy špatné tělo a sex, ale to, jak s tímto darem lidé nakládají.