Milá lucie,

myslím, že ve tvém věku je takové vymýšlení si příběhů běžné, spousta dívek to má podobně a také já jsem si tímto obdobím prošla. O hřích se nejedná, ale je dobré dát si pozor, abys díky častému fantazírování úplně neztrácela kontakt s realitou - abys žila hlavně ty každodenní příběhy skutečné. Pokud by tě trápily neodbytné myšlenky a chtěla se přílišného snění zbavit, přečti si odpověď na otázku "Jak se zbavit fantazírování?" o kousek níž.

Přejeme hezké prázdninové dny!

Milá Lucia,

jistěže je to vždy těžké, když odejde oblíbený kněz. Ale to je běžné. Možná za to vůbec nikdo nemůže, ale biskup se rozhodl, že je potřebuje jinde. Ale do kostela nechodíme kvůli knězi, ale kvůli setkání s Bohem. Pochopitelně, že kněz v tomto setkávání hraje důležitou roli, a když takové mladé lidi, jako jsi ty, dokáže oslovit, je to super.

Ano, s Bohem se můžeme setkat sami, v přírodě... ale v kostele je jaksi více a blíže. Když prožíváš nyní tuto obtíž, tak se neboj a více hledej, proč je tak krásné, že se v kostele můžeme setkávat. Jsme to tam sice sebranka hříšníků, ale Bůh nás tam velice rád vidí pospolu. Uvidíš, že časem najdeš jiné kněze, kteří Ti na cestě za Pánem pomohou. Žehná P. Jenda

Milá Lam,

domnívám se, že to tak trochu patří k tvému věku. Asi budeš mít melancholickou povahu, ke které to také patří. Co dělat? Když se přistihneš, jak zase bloumáš, nech bloumání a začni se modlit, začni přemýšlet o Pánu Ježíši a jeho životě. K tomu velice pomáhá růženec. Nebo v duchu řekni: Pane, vše ti svěřuji. Celý můj život je Tvůj. A pak zaměstnej svůj rozum něčím jiným - třeba opakováním slovíček. Nebo si nos sebou nějakou knížku a ve chvílích volna si čti. Náš rozum můžeme ovládat tím, k čemu ho nasměrujeme.

Proč je to špatné? Protože je to vynucení bez Boha a jeho vůle. Proto se lze domnívat, že se duše zemřelých vůbec neobjevují, ale zneužívá toho zlý duch.

Milá Lu,

modlit se může každý člověk a je to pro něj přínosné. Kdo není pokřtěný a modlí se, je to pro něj jistě cesta, která ho může dovést až k víře a ke křtu. Ale pozor. Modlitba je rozhovor s Bohem, není to nějaký neosobní pocit či praktika, kdy se člověk oddává jakémusi pohlcení v anonymním duchovnu.

A nekatolík a růženec? Proč ne. Vždyť růženec je dívat se očima Panny Maria na Ježíše, je to modlitba biblická (nejen tématy, ale i slovy - Otče náš, Zdrávas Maria). Je to tedy jakési přežvykování biblických témat a vět.  

Do nebe se dostane každý, kdo žije podle svého svědomí. Poznal-li Krista, pak zcela logicky následuje křest a život podle víry. Poznal-li, že Ježíšovu církev v plnosti je možné najít právě v církvi katolické, je ve svém svědomí zavázán stát se katolíkem. Každý je ve svědomí zavázán hledat pravdu a podle ní také žít. Někdo hledá a stejně nenajde (Krista nebo katolickou církev). Doufáme, že i takový může být spasen.

Milá emily,

církev československá husitská vznikla v roce 1920. Založili ji katoličtí kněží, kteří chtěli po Římu mnoho změn ve prospěch Čechů. Tato církev nejprve hledala sama sebe. Někteří ze zakládajících členů založili pak českou pravoslavnou církev. Nakonec se tato nová církev přiklonika k evangelickému proudu (proto nemají obrazy a sochy). To znamená, že uznávají křest, ale další svátosti už nemají. Nesvětí kněze ani biskupy. Ti jsou jmenováni. Je ale zajímavé, že liturgii slavívají docela podobnou katolické, ale není to mše svatá s proměňováním, protože nemají svěcené kněze. Váží si Bible, ale každý si ji vykládá podle svého.

Milá Verčo,

anulace manželství znamená, že církevní soud prohlásí, že manželství mezi X a Y od svého uzavření bylo neplatné. Jak je to možné? Právo (světské i církevní) vyžaduje pro platnost manželství některé podstatné prvky. Církev např. vyžaduje: ochotu přijmout děti, nesmí dojít k podvodu v osobě (zamlčet druhému něco vážného o svém zdravotním stavu). Sice při manželském protokolu všechno toto snoubenci zapisují a podespisují, ale může se stát, že nakonec některý z nich lže - něco tvrdí a myslí si opak. Když se manželství rozpadne a je státním soudem rozvedené, může jeden nebo druhý své manželství zažalovat u církevního soudu pro neplatnost, kterou musí dokázat. Pokud církevní soud rozhodne pro neplatnost, je manželství prohlášeno za neplatné od svého počátku. Zda si žena vezme po rozvodu zase své rodné jméno, záleží na ní. Význam anulace je v tom, že takový člověk pak může uzavřít nové manželství v kostele.

Pozor! Rozvod je ale vždy špatný, a to zvlášť tehdy, když manželé mají děti, které jejich rozvodem trpí.

V praxi se stává, že někdo žije v neplatném manželství celá léta. Pak se dostane k víře a co teď? Pak je třeba hledat cestu k tomu, aby mohl uzavřít manželství před Bohem a mohl přistupovat ke svátostem. Anulace manželství je jednou z cest, jak to řešit. Není to cesta snadná, nejde zdaleka vždy, ale je to určitá naděje.

Na závěr ještě jedno: žijme tak, aby se manželství nerozpadala, protože každý rozvod je veliký zásah do života a ničí děti.

Milá Majdo,

nevím, z čeho máš takový dojem. Možná z nějaké své osobní zkušenosti.

Když si přečteš dokumenty papežů: Pavel VI.: Evangelium nuntiandi z roku 1975, Jan Pavel II.: Christifideles laici - o poslání laiků z roku 1988, Redemptoris missio - o misijním poslání z roku 1990, František: Evangelii gaudium, tak zjistíš úplně něco jiného. Pravdou je, že se někdy vztah laik - kněz (biskup) neprožívá úplně v bratrství a v rovnosti povolání, ale moc se zdůrazňuje důstojnost kněží (biskupů). Pak ale nejme upřímní. Přece kněz (biskup) nemůže rozumět všemu, nemůže vše vymyslet a vše řídit.

Církev jsou všichni a všichni mají odpovědnost, každý svým dílem, každý na svém místě. Například politici tím, že neschvalují nemorální zákony a snaží se prosazovat dobré a etické. Učitelé tím, že se snaží ukazovat církev v pravdivém a neideologizovaném světle... Konec konců každý rodič tím, že předává víru svým dětem. Mimo jiné, Jan Pavel II. podtrhl v Christifideles laici to, co už bylo napsáno na II. vatikánském koncilu: mladí lidé mají být evangelizátory mladých.

Možná, že máš na mysli obtížnost v církvi (v diecézi, ve farnosti) něco ovlivnit. Pak je třeba využívat farní pastorační rady, ekonomické rady, v diecézi jsou též určitá grémia, která mají biskupovi radit. A pak každý laik, jak píše II. vatikánský koncil (Lumen gentium, 37: "Z jejich vědění, kompetence a postavení plyne možnost a někdy i povinnost vyjádřit svůj názor na to, co by mohlo být církvi k dobru.") má možnost biskupovi vyjádřit svůj pohled, a tedy mu poradit.

Biskup má v církvi rozhodující slovo, to ano, ale potřebuje k svým rozhodnutím rady, a to také od laiků. Možná jsou lidé moc ostýchaví nebo nechají za sebe hovořit jen lidi trochu excentrické. Každý laik, má-li nějaký dojem, že má co říci, má přece možnost se k biskupovi dostat a popovídat si s ním. U kněží je to podobné. Někdy je to sice obtížné, ale v dnešní době už známe, jak se hovoří, jak se prezentuje názor, jak se prostě vyjednává.

Tedy odvahu k dialogu. Odvahu k aktivitě. Neměj obavy. Konflikty jsou lidské, ale nesmí nás odradit.

Nevím, zda jsem plně odpověděl, ale jsem přesvědčen, že je třeba rozumně se chopit aktivity.