Milá Niki,
ptáš se na důležitou věc, proto Ti odpovím několika odstavci ze své knížky Máš na víc. Hřích můžeme přirovnat k viru, který zamořil počítač a poškozuje ho; je to jednání proti lásce Boží. Kdo hřeší, ten vypil jed, který je nebezpečný pro vlastní život, ale i pro život okolí. I ten nejtajnější hřích nikdy není pouze soukromou záležitostí. Každý zlý čin má dopad na blízké, na církev, na svět. Avšak přesto, že se Bohu hřích protiví, miluje hříšníka. Přesná morální definice hříchu zní: Hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona. Hřích tedy přesně vzato nepoznáváme podle toho, co cítíme, ale na základě poznaného, objektivně zlého jednání, které dobrovolně konáme proti svědomí. Nyní je třeba objasnit rozdíl v hodnocení lehkého (všedního) a těžkého (smrtelného) hříchu. Jde o dělení zásadního významu, protože podle něho se např. rozhodujeme, zda přistoupíme k eucharistii. Kdo spáchal těžký hřích, ten nesmí přijímat Krista v eucharistii (srov. 1 Kor 11,27nn). Kdo má život zatížen pouze lehkým hříchem, ten k svatému přijímání může přistoupit bez obav. Těžký hřích je zásadní obrácení se proti Bohu, sobě a druhým, protože se jedná o vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona – a teď přijde to hlavní – ve vážné věci. Lehký hřích je hřích, který není spáchán ve vážné věci (malá krádež) nebo když je u těžkého provinění snížena dobrovolnost či vědomost rozhodnutí. Proto se může stát, že se někdo sice závažně proviní, ale nedopouští se těžkého hříchu: buď proto, že má nezaviněnou nevědomost, nebo sníženou dobrovolnost (např. jedná z velkého strachu či pod vlivem léků nebo na základě velké vášně). Těžký hřích je nejtragičtější událost v životě člověka, protože „není-li napraven lítostí a Božím odpuštěním, způsobí vyloučení z Kristova království a věčnou smrt v pekle“ (KKC 1861). „Každá špatnost je hřích, ale ne každý hřích vede až k smrti“ (1 Jan 5,17). Poznamenejme, že se může stát, že nějaký hřích je jedincem emotivně prožíván jako závažný a velký. Pokud se ale nejedná o objektivně závažnou věc, není to těžký hřích. Zde vidíme, jak je naše citovost nedobrým ukazatelem a jak může mravní hodnocení komplikovat. Podle čeho poznáme závažnou věc? Především ji můžeme vyčíst z Písma svatého. Svatý Pavel uvádí několik seznamů skutků, které tomu, kdo se jich dopustil, brání vejít do království Božího (1 Kor 6,9n, Řím 1,26nn, Gal 5, 19nn, 1 Tim 1,10). V Bibli nalezneme i hříchy, o kterých se říká, že volají k Bohu o pomstu (např. nespravedlnost vůči zaměstnanci, vražda, sodomie, nářek cizince, vdovy a sirotka; viz KKC 1867). Boží slovo je živé v církvi, která nám ho díky daru Ducha svatého neustále aktualizuje a pomáhá mu rozumět. Církev stojí ve službě člověku a jeho pravé svobody. Svoboda je Boží dar a schopnost člověka rozhodnout se ve shodě s pravdou (kterou ukazuje dobře formované svědomí) a volit skutečné dobro. Kdo volí objektivní zlo, jedná špatně. Je tedy nutné učit se dopředu hodnotit skutek, který se chystáme udělat. Těžkého hříchu se dopouští tedy ten, kdo volí objektivní zlo. Proto můžeme objektivně říci, co patří mezi činy, které jsou vnitřně těžce hříšné. Uvádět v této věci jakékoli seznamy je vždy neúplné. Pro názornost uveďme alespoň ty, které se nás mohou týkat: spoléhání se na magii, věštění, spiritismus, kartářství; zaviněná absence na nedělní mši (z lenosti či pohrdání); zabití nevinného – potrat, eutanázie, ničení lidských zárodků; zavinění rozvodu; šesté přikázání – předmanželský sex, cizoložství, umělé oplodnění, homosexuální jednání, sterilizace bez vážných zdravotních důvodů, antikoncepce, masturbace, pornografie; velká krádež a velká pomluva, pokud oběť těžce poškodí; dále mnoho nespravedlností ve světě, jako vykořisťování chudých, nespravedlivě malá mzda, utiskování vdov a sirotků. Nevyjmenovali jsme všechny, ale pro představu jsme se pokusili alespoň o jakýsi konkrétní obraz. Vidíme, že těžkým hříchem zdaleka není každý čin. Těžký hřích člověku vážně ubližuje, umenšuje jeho životní štěstí a přerušuje jeho spojení s Bohem. Hovoříme o duchovní smrti. Navrátit život může jen Vykupitel člověka, který nás svou obětí vysvobodil z otroctví hříchu. Jen On je schopen znovu vlít člověku život a uvést ho na dobrou cestu. Pán Ježíš je opravdu největší přítel člověka. A ještě dodatek. Máme se snažit o dokonalost v lásce. Tedy snaž se každý den dělat něco dobrého. Soustřeď se každý den na dobro. Zla naděláme i tak až až. Bůh každý hřích odpouští, když ho litujeme.

Milá Olgo, když někdo něco slíbí druhému člověku a nesplní to, je to jistě nedobré a jakýsi hřích to jistě je. Kdyby slíbil něco Bohu slavnostně před církví a porušil to (třeba manželství, řádové sliby), pak je to větší problém a větší hřích, dokonce by to mohl být i hřích těžký.

Jak má jednat herec, když ho nutí k neslušným slovům? Podívej, musí vždy zvažovat. A charakterní herec jistě některé věci neřekne a nezahraje, protože jsou proti jeho svědomí. Ano, nemusí mu pak tu roli dát. Ale nemůže se vymlouvat na to: bylo to ve scénáři. Nikdo přeci nemůže být nucen dělat něco, co je proti jeho přesvědčení. Ale jak říkám, jde vždy o konkrétní situaci a konkrétní volbu.

Milá tazatelko, moc Ti děkujeme za důvěru, se kterou se na nás obracíš se svým problémem. O pornografii, která je dnes všude tak dostupná, se hovoří jako o dalším druhu závislosti. Co s tím? Je třeba zapojit duchovní i lidské řešení.

1) Začni se každý den modlit desátek růžence k Panně Marii s tím, že jí budeš svěřovat při té modlitbě sebe samu, prosit ji o zázrak vysvobození z této závislosti. Prostě, pro si o pomoc žít čistě.

2) Choď pravidelně ke zpovědi (Bůh v ní dává sílu) a vyznej i tuto slabost a když jdeš k eucharistii (je to Ježíš), říkej mu: Pane, když teď ke mně přijdeš, prosím, uzdrav ve mě to, co je ve mně nezdravé.

3) Na webu: http://drnespor.eu/Pomoc.html najdeš dokument: Mnoho způsobů, jak zvítězit nad internetovou pornografií. Píše to primář Nešpor, která mimo jiné napsal i super knihu: Nešpor K. Sebeovládání: stres, rizikové emoce a bažení lze zvládat. Praha: Portál 2013; 152. Jeho rady jsou velice moudré.

4) Bylo by asi dobré, kdybys někomu o svém problému řekla a mohla si s ním konzultovat své snažení. Může to být maminka, kněz. Prostě někdo, kdo Ti bude nablízku a pomůže ti v dobrých rozhodnutích.

Milá tazatelko, Bůh Tě má skutečně velice rád. Důvěřuj mu a připoj k tomu i svou snahu a uvidíš, že přijde chvíle, kdy se Ti podaří mocí Boží zvítězit.

Milá tazatelko, někdy nás zvědavost zavede k různým nápadům. Pravdou je, že svět zemřelých a náš je v Bohu propojen a proto se někdy občas takové věci, o kterých ti kamarádka říkala, stávají. Pak je nejlepší tomu nevěnovat pozornost a prostě za zemřelého obětovat mši svatou. Co máš dělat ty? Nemusíš dělat nic, ale doporučuje ve zpovědi vyznat, žes byla zbytečně zvědavá v této věci a můžeš za tu zemřelou nechat obětovat mši svatou (zajdeš za knězem a požádáš ho, však asi víš, jak nebo ti někdo poradí). A pak to pusť z hlavy.

V našich podmínkách se přistupuje ke svátosti biřmování přibližně na střední škole. Tedy jistě se na ni může připravovat a k ní přistoupit. Kdy je člověk zralý? Není to vlastně správná otázka. Biřmování je Boží dar a ten nevyžaduje nějakou lidskou zralost. V našich podmínkách se většinou chce, aby mladý člověk prožil věděomě dobu přípravy, aby si prostě nějak během přípravy obnovil a prohloubil víru. A to je střední škola. Ale biřmování je dar a proto ve světě uděluje klidně i v dětském věku. Biřmování není korunování naši lidské kvality, ale otevření se daru od Boha. Daru, který nám posiluje, upevňuje a ponouká.

Milá Domčo, pokud zpytuješ své svědomí a nepřijdeš na žádný těžký hřích, Bohu díky. Ke zpovědi pak chodíme s lehkými, kterých míváme celou řadu. Tedy buď pokojná. Není to svědomí, ale spíše ten neklid má něco společného s tvou povahou nebo prostě s určitou vyšší míry citovosti, jaká u žen bývá. V posuzování našeho jednání neustále musíme zapojovat i rozum. Píšu o tom v knížečce, která by ti mohla možná leccos vysvětlit: Balík, Jan: Máš na víc. Paulínky. Dá se koupit na DCM nebo i elektronicky u Paulínek.

Milá Šárko,

to víš, při hádkách a naštvanosti toho lidi napovídají. Někdy je to pak dost mrzí.
Určitě bylo fajn, žes za kamarádkou šla a nenechala ji samotnou s bolestí.
Na druhé straně, můžeš s ní někdy v klidu o tom, co řekla, popovídat.

Jsi ve věku, kdy se stavíš na vlastní nohy. Proto i Tvé víra potřebuje rozmach. Že by Bůh neexistoval? A kde by se vzala ta všechny krása přírody, touha lidí po lásce a štěstí? Už jsi ěkdy četla z YOUCatu? Nebo Tweetuj s Bohem? A čtes si pravidelně v evangeliích? Víš, Pána Ježíše poznává nejvíce ten, kdo se o něj zajímá a setkává se s ním v osobní tiché modlitbě.

A jen poznámka. Naopak, většina lidí ve světě v Boha - nějakého - věří. Je to prostě rozumné. To jen u nás a v zemích, kde je blahobyt lidé jsou k němu spíše lhostejní.

P. Jan

Milá Beo,

můžeš to udělat různě. Třeba to nejdříve říci mamince a připravit s ní, jak to říci tatínkovi.
Nebo připrav pro rodiče pěknou večeři a během ní jim to řekni.
Je vhodné, aby na to byla klidnější chvíle.

Tvá touha je jistě velice ušlechtilá. Ale bude ještě třeba dost času na to, aby se Tvé povolání upevnilo nebo abys poznala, že Tě Pán nakonec vede jinou cestou. Máš nějakého kněze jako duchovního průvodce? Máš nějakou řeholní sestru, s kterou se duchovně radíš? Je dobré si takového důvěrníka najít. P. Jan

Kněží získávají obživu v každé zemi různě. Jsou země, kde žijí z toho, co jim lidé dají za mše, svatby, pohřby a křty. V České republice dostává každý kněz mzdu od svého biskupství.

A pak je třeba dodat ještě jedno: Lidé jsou na kněze hodní. Proto mu kolikrát donesou darem například jídlo.

Ve křtu je každý napojen na Boha; provázán s Bohem; Bůh ho vnitřně změnil. Křest má dopad především na jednotlivce. Biřmování toto napojení posiluje a uschopňuje člověka, aby byl hlasatelem evangelia - tedy je spíše darem pro službu druhým. Duch svatý je nám dán ve křtu pro nás a u biřmování dostáváme dary Ducha svatého pro službu druhým, pro evangelizaci. U nás  je běžné, že jsou křtěné malé děti a proto se biřmování stává spečetěním  toho, že opravdu a dobrovolně věřím v Ježíše Krista a příjmám dary Ducha svatého.