Milá Klárko,

smutné období prožívá čas od času každý z nás - my holky snad ještě častěji než kluci. A v době dospívání jsme smutné ještě častěji. Já sama bych o tom mohla vyprávět, mívala jsem podobné stavy jako ty. A když se navíc ještě sejde víc věcí, které nám kazí náladu, je potom těžké se smutku zbavit. Těžké ale naštěstí neznamená nemožné.

Možná tě to překvapí, ale smutku se nejlépe zbavíš tak, že se z něho "vysmutníš". Dobře víš, že nemá cenu se nutit do úsměvu nebo dokonce smíchu, když tě něco trápí. Naopak: to, co potřebuješ udělat, je najít si klidné místo, kam si můžeš zalézt a dát si "povolení truchlit". Vyplakat se z toho, co tě bolí. Ze stesku po králíčkovi, z nesplněného snu, z toho, že nemáš nejlepší kamarádku,... Plač, pusť si třeba i smutné písničky, namaluj obrázek svého králíčka nebo o něm slož básničku, napiš několik řádků a přidej k tomu jeho fotku,... Dostaneš tak ze sebe všechny smutné pocity a uleví se ti. 

To je první krok: nedusit smutek v sobě, ale dostat ho ven. No a potom, až ti bude trochu líp, se můžeš začít rozhlížet kolem sebe a začít postupně děkovat za to všechno, co máš. Máš mamku, taťku, sourozence, babičku nebo dědu? Poděkuj za ně. Máš kde bydlet? Co jíst? Můžeš chodit do školy? Poděkuj i za to, hodně dětí na světě takovou možnost nemá a musí tvrdě pracovat. Máš spolužáky, kamarády? (I když jsi zatím nenašla tu nejlepší, poděkuj i za ty, které máš). Když se totiž naučíš nedívat se na to, co nemáš, a budeš děkovat za to, co máš, přinese ti to radost a druzí s tebou budou radši trávit čas. A věřím, že si později najdeš i nejlepší kamarádku.

A ještě jedna věc: to, že občas smutníme, je vlastně dobré. Proč? Když se nám uleví, umíme se líp vcítit do druhých a můžeme pomáhat těm, kterým zrovna není do zpěvu. Vyslechnout, poradit, povzbudit. Přejeme ti, ať se ti v budoucnu tvůj sen splní a ať dokážeš své trápení dobře "používat". Myslíme na tebe. Klidně zase někdy napiš.

Milá andreo,

pubertou si prošel každý člověk - někdo ji prožíval více bouřlivě, jiný méně. Možná patříš k těm, kteří propluli tímto období v klidu, bez větších otřesů, tvoje sestra je možná pravým opakem, ale neznamená to, že by byla divná.

Co dělat? Záleží jaký spolu se sestrou máte vztah. Někdy je lepší ji nechat být a raději odejít a nechat ji o samotě, jindy si s ní popovídat, protože i pod tvrdou slupkou puberťáka se skrývá citlivá duše a potřebuje vyslechnout, pochválit, povzbudit. A někdy prostě nezbývá než zatnout zuby, vydržet a věřit, že z toho časem vyroste. Tak jako všichni ostatní. :-) A samozřejmě vždycky se za svou sestřičku můžeš pomodlit. To jí určitě neuškodí. ;-)

Držíme palce a přejeme pevné nervy!

Milá Kejt,

vztah otec - dcera je většinou v rodinách ten nejkomplikovanější a projevuje se to nejvíc během dospívání, kdy je člověk na všechno citlivější. Je super, že jsi napsala, protože to, že nad vaším vztahem přemýšlíš, dokazuje, že ti na taťkovi moc záleží, že ho máš ráda. Pojďme se podívat, jak váš vztah zlepšit. 

Sama jsem měla podobné pocity jako Ty, když mi bylo 17. A dost jsem se kvůli tomu natrápila. Náš taťka byl (je) uzavřenější povahy (jako většina mužů) a když už promluvil, většinou to byla kritická slova. Až časem jsem pochopila, že to, že mi taťka nikdy neřekl "mám tě rád", nepochválil mě ani mě neobjal, neznamená, že mě rád nemá. Jenom lásku vyjadřuje jinak než já. Tím, že mě zaveze na vlak, když potřebuji, že mi sehnal skříň do pokoje, pomohl mi opravit rozbité brýle,přivezl mi dárek z cesty (´vzpomněl si na mě),... Bylo toho hodně, jenom jsem to nedokázala chápat jako projev lásky. Doporučuji přečíst si na toto téma knížku od Garyho Chapmana "Pět jazyků lásky pro svobodné a osamělé". Hodně mi otevřela oči. Krátký výtah z ní najdeš i v článku "Jak dávat lásku", který vyšel v IN!u v květnu 2013. Pokud toto číslo nemáš, můžeš si ho objednat tady. http://shop.in.cz/index.php?sh=1&druh=1&model=1&bid=-1305&bkod=&nosizes=1&cl=b#view 

Další věc, kterou jsem si uvědomila, byla, že nikdy nezměním druhé, i kdyby se mi to líbilo sebevíc. Můžu ale změnit SEBE a svůj přístup k nim. A tak jsem začala přemýšlet: Taťka mi sice neřekl, že mě má rád, ale řekla jsem mu to někdy já? Snad ani jako malá holčička. I pro mě to ale bylo těžké, a tak jsem začala hledat jiné způsoby, jak mu dát najevo, že ho mám ráda. Přemýšlej, co bys i ty mohla ve vašem vztahu změnit. Modlit se za něj, připravit dobrou večeři, projevit zájem o to, co dělá, poděkovat mu za to, co dělá pro tebe, pochválit ho, když se mu něco podaří, navrhnout, že byste spolu mohli zajít do kina, projet se na kole, vyrazit do přírody, na výlet,... Láska je vynalézavá. A také trpělivá. A konečně - kde je velká láska, dějí se i zázraky. Možná, že najednou zjistíš, že když začneš lásku dávat, namísto abys o ni jenom žadonila, začnou ti ji druzí "vracet". Je to vždycky jenom o tom, kdo udělá první krok, kdo začne. Pokud budeš čekat, že to bude ten druhý, taky by ses nikdy dočkat nemusela. Pros v modlitbě o opravdovou (trpělivou, dobrosrdečnou, shovívavou, přejícnou,... viz 1 Kor 13, 1-13) lásku k taťkovi a o trpělivost a sílu. A potom "bojuj". Miluj. 

Myslíme na tebe a přejeme, ať se nějakého zázraku brzy dočkáš. Třeba ve formě úsměvu nebo milého slova. 

Milá klér,

bylo by dobré, kdybychom si ujasnily dvě věci:

1) Lží člověk nikdy nic nevyřeší. Naopak, často se do ní zamotá a stává se tak pro svoje okolí nedůvěryhodným.

2) Když máš s někým problém, je důležité ho řešit přímo s tím člověkem. Ale pozor! Platí tady pravidlo: Hlavně v klidu. Nevyplácí se řešit problémy, když máme vztek, když se cítíme ukřivdění, když se nás někdo dotkne. Mnohem lepší je najít takovou příležitost, kdy si můžeme s tím člověkem v klidu sednout a popovídat.

Mám návrh: Co kdybys zkusila třeba o víkendu nabídnout mamce, že jí uvaříš čaj nebo kávu, koupila třeba čokoládu nebo něco, co má ráda, a pak jí řekla, že si chceš v klidu promluvit. Je totiž potřeba, abyste si vyříkaly tvoje chození každá ze svého pohledu a stanovily jasná pravidla. Tím ukážeš, že už nejsi malá holčička, a že Ti může důvěřovat. Chápeme Tvoji mamku, že má o Tebe strach, to je přirozené a pochopíš to, pokud někdy v budoucnu budeš mít dceru :-). Navíc, když jí lžeš a ona to pozná (rodiče většinou poznají, když jim jejich dítě lže). Na druhé straně i Tvoje mamka má právo vědět, čím se trápíš Ty, abyste mohly začít problém řešit. Jinak se nikam neposunete a budete se dál odcizovat. Ale aby se člověk domluvil, je potřeba, aby obě strany byly schopné se něčeho zříct. Můžeš zkusit navrhnout, že by ses se svým klukem scházela jenom určité dny nebo byla venku jenom do konkrétní hodny a dodržela čas příchodu domů. Postupně se ta hranice může posunovat, ale na začátku musíš obnovit ztracenou důvěru mamky, a to nejde hned. 

Při rozhovoru se snaž nekřičet a nebrat si všechno osobně. Tím se nic nevyřeší. Upřímně ale mluv o svých pocitech, o tom, co tě konkrétně trápí. Řekni mamce, že Tě mrzí, že si o Tobě myslí, že jsi problémová, že bys chtěla, aby si to o Tobě nemyslela. Třeba se nedomluvíte hned, ale mamka bude aspoň vědět, co se v Tobě odehrává, a časem třeba své názory přehodnotí. Zkus se před rozhovorem pomodlit k andělu strážnému - svému i své mamky, aby všechno proběhlo v klidu. Držíme palce a myslíme na Tebe.

Milá iv,

trápíš se tím, že jsi zatím nedostala menzes a vidíš v tom velký problém. Na druhé straně je ti teprve 14 let, takže jsi ještě ve věku, kdy nemít menzes neznamená žádnou poruchu. Záleží na tvé tělesné konstituci (pokud máš například nižší hmotnost, je možné, že se menzes dostaví, až trochu přibereš na váze). U nástupu první menstruace totiž hraje roli celá řada faktorů. Kromě tělesné hmotnosti a vyspělosti pohlavních orgánů (menstruace se např. neobjeví do té doby, než ti začnou růst prsa a ochlupení, tzn. dokud nebudeš fyzicky v pubertě) je to i věk, kdy začala menstruovat Tvá maminka. Ale pořád je to jenom jednen ze znaků, je jenom orientační (neznamená to, že začneš menstruovat přesně ve stejnou dobu, ale zhruba +- jeden rok). Také výtok můžeš mít déle než rok a půl a stále je to v pořádku. Až pokud bys nedostala menstruaci do 17 let, byl by čas na návštěvu paní gynekoložky či gynekologa.

Zatím ale zůstaň co nejvíce v klidu (tvůj psychický stav - stres a nervozita - totiž také mohou nástup menstruace zbržďovat). Přestaň se soustředit na to, jestli menstruaci máš nebo ne a ona přijde sama. Každý den vyhledej něco, co tě potěší, udělej si radost a potom radost rozdávej druhým. Není proč si dělat vrásky. Já sama jsem dostala menstruaci až skoro v patnácti letech a o nic jsem nepřišla. Ještě si menstruace užiješ až až :-) A možná budeš vzpomínat na doby, kdy jsi byla malá holčička a nemusela řešit, jestli si vezmeš tampon nebo vložku nebo jaké cviky zvolíš, aby sis ulevila od bolesti. Myslím na Tebe a přeju, ať si dokážeš čekání co nejlépe zpříjemnit.  

Ahoj housenko, děkujeme ti za důvěru, s jakou se na nás obracíš. Určitě jsi to vzala za správný konec, protože modlitbou nikdy nic nezkazíš, právě naopak:). A praktické rady? Zkus si třeba na papír napsat 10 věcí, ve kterých si dobrá. Možná si řekneš, ale 10 je moc, tolik jich ani nemám, to nedám, atd. Není to pravda, a podle přísloví: Kdo hledá, najde, určitě najdeš i ty:). Např. dobře zpíváš, kreslíš, pomáháš druhým, nepomlouváš kámošky nebo jsi dochvilná, pečlivá, umíš něco dobrého uvařit, upéct,...atd. Stačí se zamyslet...a už to pojede:). A potom, když ti někdy bude smutno nebo si budeš připadat  nesebevědomá, jak píšeš, si to přečti, a klidně i 3x  dokola.  Jde o to, aby sis uvedomila svou cenu. Každý z nás je originál, a důležitý originál:). Moc zajímavý článek na toto téma je i na našem webu. http://www.in.cz/clanky/pratelstvi/jak-byt-holkou-do-nepohody-ddv.htm. Přejeme ti z redakce hodně odvahy a radosti a klidně se zase ozvi, jak to jde. Budeme se těšit:).

http://www.in.cz/clanky/pratelstvi/jak-byt-holkou-do-nepohody-ddv.htm

Ahoj Verčo, klobouk dolů:), myslím že se o brášku moc hezky staráš. I já jsem nejstarší ze tří sourozenců, tak vím, jaké to je. Taky mě někdy pěkně štvalo, když místo knížky (taky knihomolka:)) nebo místo "klábosení" s holkama nebo jen odpočívání jsem musela hlídat bráchu, a zdálo se mi to kolikrát dost nespravedlivé... Ale teď, po letech vidím i velké plusy. V dospělosti si potom totiž takový člověk umí poradit líp s nejedním složitým úkolem, nebojí se vést druhé (trénink z domu:), je samostatnější.... Je ale pravda, že všechno by mělo mít své hranice. Možná by sis o tom, že  potřebuješ mít  na učení svůj čas a klid a mít své vlastní volno mohla promluvit i s rodiči. Někdy stačí jenom přátelské posezení a popovídání u "kafíčka a buchty" a spousta problémů a vztahů se tím může projasnit. Moc ti to přejeme a fandíme ti!

Milá nešťastná,

rozumíme tomu, jak je pro Tebe těžké, když se někdo, koho máš ráda, rozhádá. Pokud se do vztahů dostanou peníze, je to vždycky náročné. Navíc si tuto situaci musí dospělí vyřešit sami. Ty ale můžeš udělat jednu moc důležitou věc: modlit se za to, aby se celá situace vyřešila v klidu. A třeba i společně s babičkou. Zkus jí to navrhnout, třeba ji to potěší. Nebo můžeš babičku alespoň podpořit tím, že za ní zajdeš a promluvíš několik slov, usměješ se na ni, vyslechneš ji.

Stejně tak můžeš být v těchto těžkých chvílích světlem pro všechny ostatní členy rodiny. Přiváděj je na jiné myšlenky, navrhni rodičům třeba společný výlet nebo je něčím překvap (třeba připrav večeři, vyžehli prádlo, uvař jim po obědě kávu). Je spousta maličkostí, které můžeš dělat pro to, aby ve vaší rodině zavládla pohodovější nálada. Myslíme na vás všechny v modlitbě a držíme palce. Budeme rádi, když nám napíšeš, jak se situace vyvíjí. P.

Milá agnes,

moc si vážíme tvé důvěry svěřit se nám se svým trápením. Myslíme si, že by bylo dobré, kdyby sis o svém problému promluvila s odborníky, kteří mají s podobnými situacemi zkušenosti a jsou vázáni služebním tajemstvím. Nejjistějším způsobem je zavolat na linku důvěry na číslo 116 111. Je to zdarma a volat můžeš kdykoli, v kteroukoli denní či noční dobu. Pokud ti více vyhovuje psaná forma, je možné napsat e-mail nebo si s odborníkem z modré linky popovídat na chatu na odkazech, které najdeš tady: http://www.modralinka.cz/?page=ld

Ozvi se nám, jak se tvá situace dále vyvíjí a kdybys cokoli potřebovala, jsme tu pro tebe.

Myslíme v modlitbě.

Ahoj M., ani nevíš, jak Ti rozumím. V dospívání jsem se častokrát cítila podobně a mluvila jsem i se spoustou dalších lidí, kteří prožívali to samé. Stejně jako Ty, i já jsem nejstarší v rodině a ať se nám to líbí nebo ne, rodiče nás nejstarší berou jinak a mají na nás většinou vyšší nároky než na mladší sourozence. Ale není to v žádném případě horší postavení, má i spoustu výhod, které později doceníš. Už teď se můžeš těšit na zářijové číslo IN! a článek o tom, jak tyto výhody poznat a jak s nimi pracovat. Další věc se týká změny vztahu k rodičům. Dospíváš a dorůstáš v samostatného člověka. K tomuto osamostatňování patří i to, že Ti najednou připadají nemožní, nesnesitelní, jejich názory jako z Marsu,... Myslím, že mluvím snad za všechny, kdo prošli pubertou, že přesně tyto pocity cítili. Někdy člověk i vybuchne a potom může říct něco, čeho zbytek života lituje. Jak to všechno řešit a "nezabít" rodiče během dospívání? Nečekej, že se tyto pocity ze dne na den změní, ale na druhé straně z nich nedělej ani tragédii - jak už jsem psala, takové pocity a bouřlivé emoce, kdy se vůči rodičům vyhrazujeme, k dospívání patří a postupně odezní. Člověk si pak ještě rád přijde k rodičům pro radu. Ale to předbíhám. Co pomáhá? Když tě přepadne vztek, vyšli k nebi rychlou střelnou modlitbu třeba typu: "Pane, pomoz mi, abych měla rodiče ráda". Také pomáhá zatnout zuby a vydržet, neunáhlit se se zbytečným křikem, protože tím ničemu nepomůžeš - jenom rodičům ukážeš, že mají důvod se o Tebe bát, protože jsi ještě opravdu mladá a nemáš všechno pod kontrolou. Chápu i Tvé rodiče, že se o Tebe bojí. Jsi nejstarší dítě a i Tvoji rodiče se všechno (bohužel na Tobě) učí. U Tvých mladších sourozenců zřejmě už tak přísní nebudou. Je velice těžké rodičům ukázat, že Ti můžou věřit, protože i Ty sama se teprve poznáváš a neznáš své limity. Přemýšlej, jak ukázat rodičům, že k Tobě můžou mít důvěru a že jsi schopná se o spoustu věcí sama postarat. Zkus si o tom s rodiči promluvit otevřeně a třeba si pozvi i nějaké starší (už plnoleté) kamarády, kteří se za Tebe zaručí. Udělejte dohodu - třeba, že Tě pustí na nějakou akci jedenkrát za dva měsíce nebo že se vždycky vrátíš v hodinu, kterou určí apod. Vyslechni i jejich argumenty a nesnaž se hned rodičům oponovat. Řekni jim, že chápeš, že mají strach, ale jak jinak jim můžeš dokázat, že Ti můžou věřit, když Ti nedají příležitost to dokázat? No a pokud už Tě někam pustí, snaž se to, co jsi slíbila opravdu dodržet. Budeš mít argumenty pro příště. :-) Držím palce! Klidně znovu napiš, jak se Ti daří. redaktorka Petra