Milá ☺,

píšeš, že Tě tvoje mladší sestra někdy "otravuje" a nepomáhá ani, když jí to řekneš. Možná je to pro ni způsob jak na sebe upoutat pozornost (Tvoji nebo rodičů), možná se s Tebou snaží soupeřit, protože si připadá ve srovnání s Tebou malá a nedoceněná. Stejně jako ona, i Ty dorůstáš a měníš se, takže si nerozumíte tolik jako dřív. Příště, až tě začne sestra otravovat, vyzkoušej tyto možnosti: 

- Než promluvíš nebo něco uděláš, zastav se a zamysli se. Myslíš, že to, co se chystáš udělat, situaci zlepší nebo zhorší? Jestli je pravděpodobné, že ji to zhorší, rozhodni se pro něco jiného, co můžeš říct nebo udělat. Máš zodpovědnost za svoje chování. To, co řekneš nebo uděláš, je na tobě. 

- Řekni si: Cítit hněv je v pořádku. Není v pořádku někomu ublížit, i když mi on ublížil jako první.

- Když Tě mladší sestra rozzlobí, upusť páru pozitivním způsobem, který neublíží tobě ani nikomu jinému. Běž si zaběhat. Chvíli buš do polštáře. Udělej z papíru kuličky a házej je proti zdi. Skákej ze všech sil na místě. 

A ještě jedna rada: Zkus si mladší sestry víc všímat. Navrhni, že byste si mohly zahrát nějakou hru, zeptej se jí, jak se jí vedlo ve škole, jděte si společně hrát ven,... Možná potom nebude mít důvod, aby na sebe upozorňovala jiným (Tobě nepříjemným) způsobem.

Myslíme na Tebe! 

Milá Holko,

na podobnou otázku odpovídal P. Jan Balík. Najdeš ji v Rubrice Víra a zní: "Jak se dívá církev na žánr fantasy?" 

Pěkný den z redakce!

Milá Kikino,

tvá otázka má dvě části. Nejdříve se ptáš, jak správně kombinovat oblečení. Přesný návod nikde nenajdeš, i stylisté a odborníci na módu se v názorech liší - někteří říkají, že bys měla mít na sobě jen jeden kus oblečení s výrazným vzorem a zbytek zvolit jednobarevný; jiní zase, že se i vzory dají kombinovat, jen je potřeba vědět jak na to. Když se podíváš na internetu, najdeš spoustu návodů a stylů. A klidně si můžeš vyzkoušet různé kombinace a zjišťovat, co se ti líbí. Důležité je, aby ses Ty cítila dobře a pohodlně.

K druhé části Tvé otázky: Někdy nechceme druhým zkazit radost, a tak jim do očí neřekneme, že z nějakého dárku úplně nadšení nejsme. To je přirozené a myslím, že ses zachovala správně. Otázka je, co se sukní uděláš. Zda ji budeš nosit, i přesto, že se ti nelíbí nebo ji věnuješ nějaké kamarádce, případně ji dáš do nějakého charitního šatníku, kde si ji bude moci vzít někdo, kdo ji opravdu potřebuje. Tímpádem nebude sukně jen ležet na dně šatníku, ale bude sloužit. Věřím, že to pochopí i babička. 

Hezké dny! 

Milá Lindo,

chápu, že to pro tebe není jednoduché a že bys chtěla dělat to, co ostatní holky.

Na druhou stranu chápu i tvoji mamku. Chce Tě chránit před různými nebezpečími, která na FB na děcka číhají, a taky nejspíš nechce, abys dělala za každou cenu všechno to, co ostatní děcka.

Možná by sis o tom mohla s mamkou v klidu promluvit. Říct jí, jak se cítíš, když ti zakazuje věci, které ostatní mohou dělat, a jak se ty pak cítíš odstrčená a nepřijímaná. Nevyčítej jí to, jen se o tom v klidu spolu pobavte. Taky by ses mamky mohla zeptat, PROČ Ti ty věci nedovoluje. Je dobré pochopit její důvody. Možná má mamka pravdu.

Víš, holení nohou je podivnou záležitostí až poslední doby, dřív jsme žili bez toho a bylo to mnohem jednodušší. Když totiž začneš nohy jednou holit, chloupky rychle velmi zesílí a musíš se holit pak už pořád. Pokud máš na nohách jen jemné chloupky, je lepší radši co nejdéle vydržet bez holení. To je tedy aspoň můj názor.  

A co se týká FB, pokud je Ti 13 let, už bys na něj mohla, ale měla bys vědět o nebezpečích, která Tě tam mohou potkat. Není to opravdu žádná legrace, FB není bezpečné místo. Možná bys mamce mohla navrhnout, že bys ji na FB taky brala, aby věděla, co tam děláš, a nebála se o Tebe.

Na druhé straně mě osobně docela mrzí, že děcka dnes komunikují hlavně přes FB. Připravují se tak o krásná přátelství. Pro opravdové přátelství je nutný osobní kontakt, FB nestačí!

Možná by ses mohla zkusit kolem sebe porozhlédnout, jestli ve Tvém okolí není ještě nějaká další holka takhle osamělá a bez přátel. A mohla bys nabídnout přátelství jí. Scházet se s ní, chodit s ní ven, povídat si „naživo“. To je tisíckrát lepší než FB, věř mi! Znám oboje a je to nesrovnatelné!

Renata Zajíčková, lektorka etické výchovy

www.web4teens.cz

Milá katko, 

pokud si objednáš ukázkové číslo časopisu IN!, přijde Ti zdarma. Žádná další čísla časopisu Ti už chodit nebudou, pokud si neobjednáš předplatné časopisu. Ukázkové číslo slouží k tomu, aby ses podívala, jak časopis vypadá, jaký typ článků v něm najdeš apod. Je možné si ho objednat pouze jednou po vyplnění formuláře na webu www.info.in.cz  

Hezký den z redakce! 

Milá Míšo,

je moc hezké, že chceš vztah s maminkou rozvíjet a že ti není jedno, jak to mezi vámi ne/funguje. Nevíme, jaká témata dělají přesně tvé mamince problémy, na co přesně se jí ptáš. Víš, v každém vztahu je důležité naučit se umění komunikace a také upřímnosti.

Jak zlepšit vztah s mamkou? Zamysli se nad tím, co má tvoje maminka ráda, co ji potěší - například návštěva cukrárny, nějaké výstavy, procházka v přírodě, sportovní aktivita,... - možností je spousta, a potom ji zkus někam pozvat. Udělejte si chvíli nebo odpoledne jenom pro sebe, kdy budete samy, najděte si na sebe čas. Potom jí můžeš v klidu říct to, co jsi napsala nám - že máš spoustu otázek a ráda by ses jí zeptala, ale bojíš se, že ji tím obtěžuješ. Ale že je pro tebe důležité slyšet její názor. No a potom nezbývá než respektovat maminčinu reakci. Jak se k tomu postaví, bude jenom na ní. Snaž se jí ale nic nevyčítat, nedramatizovat. I maminka má svoji povahu a osobité reakce a právě v dospívání se učíš tomu, že lidé nebudou vždy reagovat podle toho, jak si to představuješ. Záleží ale vždycky jenom na tobě, jak se k tomu postavíš.

Myslíme na tebe i na maminku a držíme palce, ať všechno zvládneš!

 Milá Áďo, 

zřejmě máš na mysli křestní kmotry. Nevím, jak to vypadá u vás v rodině, ale na tvém místě bych se na kmotry zeptala rodičů nebo prarodičů, kteří o nich snad něco vědí. Možná, že ani kmotry na tebe nemají žádný kontakt, pokud se s vaší rodinou nestýkají. Třeba by ti jinak i k narozeninám a k Vánocům popřály, ale takhle to nejde. Třeba i je mrzí, že jsi jim nikdy nepopřála hezké Vánoce. Takže si o tom určitě promluv s někým doma, řekni, že je ti líto, že s nimi nemáš žádný vztah ani kontakt na ně a zkuste třeba naplánovat jejich návštěvu. 

Víš, často se trápíme kvůli lidem, kteří vůbec netuší, že se na ně zlobíme. Zkus každý den prosit Boha, abys jim dokázala odpustit a také, aby jim žehnal. Tím, že jim začneš přát dobro, se začne měnit i tvůj pohled na ně. Odpuštěním nakonec pomůžeš nejvíc sama sobě. Bude to jako by ses osvobodila z vězení, ve kterém se dobrovolně držíš a přitom máš klíč ve své ruce. Přejeme, ať se ti to podaří a myslíme na tebe!

Milá rosničko,

tak v první řadě - každá z nás je krásná už jenom tím, že je ženou. Jde jenom o to přijat svoje ženství, začít se z něho těšit a objevovat všechny dary, které jsi dostala - výrazné nebo naopak menší oči, větši nos, plné rty,... Zkus třeba tohle: Každé ráno, když se postavíš před zrcadlo, řekni v duchu: "Pane, děkuji, žes mě tady chtěl právě takovou, jaká jsem. Nauč mě mít se víc ráda." Také můžeš prosit o pomoc Pannu Marii. Ze začátku to nepůjde snadno, ale každá modlitba tě trochu promění.

Pokud bys chtěla praktické a hodně užitečné tipy, jak pracovat na sebepřijetí, najdeš je v květnovém čísle časopisu IN! na straně 3. Pokud časopis nemáš, můžeš si toto číslo objednat tady: http://shop.in.cz/index.phpsh=1&druh=1&model=1&bid=-1405&bkod=&nosizes=1&cl=b#view 

Myslíme na tebe a fandíme ti, abys objevila, jak jsi úžasná, přestala se zatvrzovat a začala naplno žít! Aby tě pak do budoucna nemrzelo, že jsi nejhezčí roky proseděla doma a litovala se. To by byla velká škoda.

Milá Klárko,

smutné období prožívá čas od času každý z nás - my holky snad ještě častěji než kluci. A v době dospívání jsme smutné ještě častěji. Já sama bych o tom mohla vyprávět, mívala jsem podobné stavy jako ty. A když se navíc ještě sejde víc věcí, které nám kazí náladu, je potom těžké se smutku zbavit. Těžké ale naštěstí neznamená nemožné.

Možná tě to překvapí, ale smutku se nejlépe zbavíš tak, že se z něho "vysmutníš". Dobře víš, že nemá cenu se nutit do úsměvu nebo dokonce smíchu, když tě něco trápí. Naopak: to, co potřebuješ udělat, je najít si klidné místo, kam si můžeš zalézt a dát si "povolení truchlit". Vyplakat se z toho, co tě bolí. Ze stesku po králíčkovi, z nesplněného snu, z toho, že nemáš nejlepší kamarádku,... Plač, pusť si třeba i smutné písničky, namaluj obrázek svého králíčka nebo o něm slož básničku, napiš několik řádků a přidej k tomu jeho fotku,... Dostaneš tak ze sebe všechny smutné pocity a uleví se ti. 

To je první krok: nedusit smutek v sobě, ale dostat ho ven. No a potom, až ti bude trochu líp, se můžeš začít rozhlížet kolem sebe a začít postupně děkovat za to všechno, co máš. Máš mamku, taťku, sourozence, babičku nebo dědu? Poděkuj za ně. Máš kde bydlet? Co jíst? Můžeš chodit do školy? Poděkuj i za to, hodně dětí na světě takovou možnost nemá a musí tvrdě pracovat. Máš spolužáky, kamarády? (I když jsi zatím nenašla tu nejlepší, poděkuj i za ty, které máš). Když se totiž naučíš nedívat se na to, co nemáš, a budeš děkovat za to, co máš, přinese ti to radost a druzí s tebou budou radši trávit čas. A věřím, že si později najdeš i nejlepší kamarádku.

A ještě jedna věc: to, že občas smutníme, je vlastně dobré. Proč? Když se nám uleví, umíme se líp vcítit do druhých a můžeme pomáhat těm, kterým zrovna není do zpěvu. Vyslechnout, poradit, povzbudit. Přejeme ti, ať se ti v budoucnu tvůj sen splní a ať dokážeš své trápení dobře "používat". Myslíme na tebe. Klidně zase někdy napiš.

Milá andreo,

pubertou si prošel každý člověk - někdo ji prožíval více bouřlivě, jiný méně. Možná patříš k těm, kteří propluli tímto období v klidu, bez větších otřesů, tvoje sestra je možná pravým opakem, ale neznamená to, že by byla divná.

Co dělat? Záleží jaký spolu se sestrou máte vztah. Někdy je lepší ji nechat být a raději odejít a nechat ji o samotě, jindy si s ní popovídat, protože i pod tvrdou slupkou puberťáka se skrývá citlivá duše a potřebuje vyslechnout, pochválit, povzbudit. A někdy prostě nezbývá než zatnout zuby, vydržet a věřit, že z toho časem vyroste. Tak jako všichni ostatní. :-) A samozřejmě vždycky se za svou sestřičku můžeš pomodlit. To jí určitě neuškodí. ;-)

Držíme palce a přejeme pevné nervy!