Vyrůstala jsem v nevěřícím prostředí, v typicky konzumní společnosti, kde od rána do večera jede televize, zábavou je ježdění na nákupy nebo objednávání dovolené k moři a podobně. O Bohu jsem poprvé slyšela ve školce, když jsme před Vánoci zpívali koledy. Ale nad tím, kdo byl Ježíšek, jsem nepřemýšlela.
Asi do první třídy jsem věřila, že dárky nosí Ježíšek, ale představovala jsem si ho jako ježka, který vozí sáně.:) Vůbec jsem nevěděla, že je to nějaké dítě v jesličkách.
Už odmala jsem ale hledala pravdu nebo smysl života. Od devíti let jsem hodně tíhla k magii a občas jsem se obracela na „něco nad námi“. Třeba ve škole před třídní schůzkou, když jsem potřebovala, aby to dobře dopadlo, jsem říkala: „Tak, Pane Bože, jestli jsi, pomoz mi, ať mi máma nevynadá nebo ať nepřijde tady na to...“ Ale nedokázala jsem si představit, co to „něco nad námi“ je. Vnímala jsem to spíš z představ východních filozofií a náboženství nebo právě z magie. Navíc moje máma mně vždycky říkala, že lidi, kteří se zajímají o náboženství a filozofii, skončí v ústavech, protože jsou nenormální.
Až později, v patnácti, jsem byla na basketbalovém campu, který vedli baptisté z Ameriky. A tam jsem slyšela o Kristu. V té době jsem ještě pořád nevěděla, kdo to je, moc jsem si to nedokázala spojit s tím, co jsme se třeba učili ve škole, že Ježíš byl ukřižovaný a další věci o jeho životě. Ale slyšela jsem, že mluvili o nějakém Bohu a přišlo mi to strašně hezké, protože pořád mluvili o lásce...
Celé svědectví najdete v únorovém čísle časopisu IN! - dívčí svět.
Více informací a objednávky: www.info.in.cz