Nostalgie pro mě vždycky byla krásným pocitem. Většinou si pod tímhle pojmem každý vybaví nějaký stesk po něčem, co už je dávno v minulosti. Já to ale vidím trochu jinak. Pokaždé, když se mi do rukou dostane nějaký pro mě důležitý předmět, hlavou mi probleskne veselá vzpomínka na to, kým jsem byla, když jsem jej tehdy vlastnila. A taky uvědomění, jakým člověkem jsem možná i zásluhou téhle jediné věcičky dnes.

Zrovna nedávno jsem procházela staré textové soubory v počítači a narazila jsem na své první písemné skvosty: příběhy, články do školního časopisu a příspěvky do literárních soutěží. Moje nostalgické srdíčko samozřejmě neodolalo a otevřelo první povídku, na kterou mi padl kurzor. Ani jsem nečekala, kolik vzpomínek se na mě během čtení těch řádků vyhrne: Kolik mi asi bylo, když jsem ji psala? Třináct? Čtrnáct? Nebo dokonce míň? Jaké to tehdy vlastně bylo u nás na gymplu? Jaké jsem tehdy prožívala radosti a co mě tehdy trápilo?

A jaký člověk jsem dneska? Liším se od té třináctileté „gymplačky“? Odpověď rozhodně zní: ano.

Každá z nás se mění podle toho, co zrovna v životě prožíváme. Každá životní etapa přináší své radosti a občas i nějaké ty starosti. Pro třináctileté holky to budou problémy s první láskou, nepochopení ze strany rodičů, nějaké ty „dívčí války“ a tak dále 😊 S dospělostí přichází osamostatnění, později i starost o rodinu – ale také radosti prožité v jejím společenství. V každém z těchhle životních období se ale můžeme zastavit u nějaké hezké vzpomínky, kterou vyvolá třeba jen prohlídka starých fotek z rodinného alba, a zeptat se samy sebe: „Jsem dnes takovým člověkem, na kterého by bylo mé minulé já hrdé? A pokud ne, co pro to můžu udělat?“

Při pohledu zpátky si vždycky hezky uvědomím, že čím jsem starší, tím víc řeším hlouposti. Dětská mysl je neustále zaneprázdněná nějakými veselými nápady a zkrátka nemá čas na vymýšlení zbytečných problémů. Čím víc dospíváme, tím víc nám hlava pracuje – a občas přijde i s něčím, co nás spíš zpomalí a rozesmutní, než aby nám to pomohlo. Přitom jde většinou jenom o plané obavy a katastrofické scénáře, co se nikdy nestanou. Pokud ses v tomhle popisu našla, zkus si vždycky vzpomenout na sebe o mnoho let dřív – ta holčička by něco takového určitě ani nevymyslela 😊

Pokud se budeš nudit, zkus někde na půdě nebo ve starých věcech najít cokoliv, co by tě vrátilo do mladších let – hračku, fotku, nějaké výtvarné dílko…zkrátka cokoliv, co pro tebe má nějaký hlubší význam. Zavzpomínej, jaká jsi tenkrát byla, co jsi každým dnem prožívala, koho jsi měla kolem sebe. Hned uvidíš, jaký posun jsi od té doby udělala, co všechno jsi dokázala – a můžeš za to být na sebe hrdá. Zároveň se zeptej sama sebe, jestli se můžeš od té malé holčičky, kterou jsi před lety byla, třeba i něco přiučit.

Možná tě překvapí, kolik toho může být 😊

redaktorka Verča

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.