Je to tady zase: část roku přímo napěchovaná tradicemi. Od svatomartinských slavností a husy přes chystání adventních věnců a zdobení bytu, setkávání na předvánočních trzích, shánění dárků, stromečku…a tak dále a tak dále.

Mám ráda tradice? Jak se to vezme. Na svatbě jsme třeba žádné rozbíjení talířků a přenášení přes práh nechtěli, a i tak byla krásná. Velikonoční mrskut není úplně můj šálek čaje, ale anglosaská tradice, kdy děti hledají poschovávané sladkosti, se mi moc líbí. Pokud člověku nějaký zvyk vyloženě nesedí nebo pro něho nemá význam, podle mě nemá smysl se ho držet zuby nehty.

Na druhou stranu právě tradice dávají trochu koření a zároveň řádu všedním dnům, můžeme se na ně těšit, můžou nás stmelovat – s rodinou nebo přáteli – a můžeme z nich mít radost. A co je na nich nejlepší – můžeme si je dokonce sami vymýšlet a můžou být prostě jenom naše.

Třeba náš každoroční taneček po štědrovečerní večeři u stromečku. Nebo kamarádčin zvyk dívat se s manželem a jejich holčičkami každý rok na Velkou pardubickou a jíst u toho jablečný štrúdl. Nebo to, že u rodičů doma jsme měli každou neděli stejnou (teplou) snídani. Nebo letní tradice spát aspoň jednou za prázdniny venku na balkóně. Nebo koupit si každé Velikonoce nové šaty. 😊 Nebo…? Doplň si sama.

redaktorka Marta

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.