Nikdo z nás nechce být hloupý a už vůbec ne osel. Říká se o něm, že je to hloupé a umíněné zvíře, ale co kdybychom měli být osly my všichni?

Blíží se Květná neděle. Den, kdy si připomínáme Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Bylo to příjemné, radostné, hlučné a trochu netradiční setkání Ježíše s lidmi. Nikdo nepochyboval, že je dobrým člověkem, divotvůrcem, který umí činit zázraky, Pánem, který svůj lid miluje.

A přesto nikdo z nich nebyl tak důležitý, věrný a trpělivý jako osel, který jej nesl. I my bychom měly být osly. Nemyslím tím hlupáky, ale těmi, kdo nesou Krista. Těmi, kterými možná každý opovrhuje, kteří se cítí nedocenění, moc malí a neschopní, ale bez kterých by Ježíš nikdy do Jeruzaléma nevjel. Nezmenšujme svoji úlohu v tomto světě. Buďme hrdí na to, že máme Ježíše ve svém srdci a můžeme jej nést mezi ostatní.

Našla jsem jeden hezký příběh, který tyto myšlenky vystihuje:

Jdu dál jako osel

Jdu dál, jako ten Jeruzalémský osel, který se týden před Velikonocemi stal královským a pokojným nosičem Mesiáše.

Nejsem moudrý, ale jedno vím, umím nést Krista na zádech a to je pro mě důležitější než mít titul nebo řídit firmu.

Já ho nesu, ale on mě vede. Věřím v něj a on mě bezpečně vede do svého království. Občas zakopnu nebo uskočím, když se leknu. Nevím jak moc to s mým pánem na zádech hází. Ale nikdy mi nic nevyčte, vždy mi odpustí. Je krásné, že mohu vnímat, jak je ke mně štědrý a hodný.

Nechává mi čas, abych si vše promyslel, abych se mohl zastavit a kochat se krajinou, či prohodit pár slov s ostatními osly. Občas úplně zapomenu, že jej nesu.

Jdeme beze slov. Jen vnímáme, že jsme si blízko.

Jdeme radostně. Já hýkám radostí a on se směje. Vím, že chápe mé radosti i strasti cesty, kterou musím jít.

Jdu dál jako osel, který nese Krista zádech.

Šéfredaktorka Majka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.