Byl Zelený čtvrtek večer. Uspala jsem svého chlapečka a měla jsem v plánu už jen na patnáct minut zasednout k počítači a dokončit poslední práci před svátky. Nakonec jsem přece jen pracovní dobu protáhla, abych toho stihla víc. Pořád mi ale přišlo, že je ještě moc málo hodin na to, abych si jen tak sedla a podívala se na nějaké „duchovní video“ na YouTube, jak jsem měla v plánu, abych hezky vstoupila do Velikonočního tridua. Rychle jsem přemýšlela, jaké mám ještě resty…už vím! Konečně si vyplnit diář, když už je konec března. A možná ještě to nebo ono…

Někdy před devátou jsem si už konečně sedla k televizi a pustila si promluvu svého oblíbeného kněze z jedné nedávné mše. Mluvil mimo jiné o tom, že je někdy dobré NIC NEDĚLAT a prostě nechat Boha, ať dělá On, co uzná za vhodné.

Ten večer jsem už nedělala „nic“. Pustila jsem si pak jednu písničku z Taizé a za ní v automatickém přehrávání následovalo několik dalších. Během poslechu jsem sice aktivně nedělala nic, ale dělo se toho hodně. Cítila jsem, že se mě dotýká Bůh. Dal mi světlo, abych sama sebe a některé věci, co mě trápí, viděla najednou jinak. Neobešlo se to bez slz, ale bez těch dobrých, nejlepších.

Teď už vím, že je správné občas prostě nic nedělat. 😊

redaktorka Marta

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.