Nevím, jak to máte vy, ale já musím přiznat, že se něčeho bojím často. Někdy celkově budoucnosti, že se něco pokazí a nebude to podle (mého skvělého) plánu, někdy nějaké konkrétní události nebo setkání a – to je snad nejhorší – někdy v podstatě ničeho, jen se bojím tak nějak preventivně, protože kdybych se nebála, určitě by něco špatně dopadlo…

A je to taková hloupost! Pravda je, že strachem se nevyřeší vůbec nic – setkání neproběhne líp a budoucnost nebude růžovější. A naopak se jím dá mnohé pokazit – člověk má chmurné myšlenky a ty mu kazí to jediné, co doopravdy má – přítomnost.

Někdy proto ráda sleduji malá, pro někoho možná bezvýznamná znamení, nenápadné signály, že to nebude tak zlé a že se o mně ví – někdy je to skrze setkání, někdy skrze určitou emoci nebo něco, co někdo řekl…a někdy si taky otevřu Bibli a prosím, ať je to na místě, kde se setkám s útěchou. A tak jsem minulý víkend, když mi bylo zrovna hodně smutno, otevřela Knihu knih už ani nevím kde přesně, ale prst jsem zapíchla do verše, který zněl něco jako:

„Počkej ještě pět dní a stane se zázrak.“

…vím, že u Boha čas nefunguje tak jako u nás, takže pět dní možná bude pět týdnů, měsíců nebo let. Ale stačí mi vědět – pořád dokola – že zázraky se dějí a že se nemusím bát.

redaktorka Marta

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.