Když se člověk učí jakoukoliv novou činnost, dělá chyby. A většinou neudělá jenom jednu, ale dvě, tři... Možná i tisíc, než se to pořádně naučí. A i potom se v chvílích nepozornosti může stát, že se tu a tam nějaká ta chybka znovu objeví.

Když jsem se učila háčkovat, musela jsem se soustředit na každý pohyb mých prstů. Po nějaké době opakování jsem si už byla docela jistá, a tak jsem trochu bezmyšlenkovitě přidávala řádek za řádkem. Jaké pak bylo překvapení, když jsem si všimla, že v každém dalším řádku ubírám jedno očko, takže se mi z původního obdélníku stává prapodivný trojúhelník... S povzdechem jsem vypárala skoro všechny řádky a začala téměř od začátku. A to je právě to. S chybou se může pracovat tak, jako by se nedala nikdy napravit. Anebo se taky můžeme z chyby poučit a začít od začátku. A pak možná znovu a znovu, dokud tomu pořádně neporozumíme.

Ze škol máme často pocit, že chyba je něco, za co bychom se měli stydět. Ale přitom je to hlavně návod, jak to příště udělat lépe. Je trochu smutné být za chyby trestán, třeba špatnou známkou. Přece dělat chyby, znamená učit se.

Až budeš příště smutná, protože se ti nepovedla písemka, zkus se nedívat jen na chybné odpovědi, ale také na ty správné. Bylo jich více? Co všechno se ti v písemce podařilo napsat dobře? A jak by ses z chyb mohla poučit do příště?

Přestat se trestat (byť jen ve své hlavě) za chyby je náročné a nejspíš to nepůjde změnit hned. Ale nebát se udělat chybu, zeptat se, když něčemu nerozumíš, ti vytvoří krásný pocit bezpečí, ve kterém ti bude dobře. A nemusí to tak být zrovna ve škole, ale klidně i doma nebo mezi kamarády. Chybovat je přece lidské.

redaktorka Hanka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.