Jestli jsem v něčem odborník, je to ztrácení. Jedná se o ztrácení sebe, věcí, případně sebe a lidí, co jsou se mnou.

Člověk si někdy říká, že na pouhém výletu se nemůže nic stát. Zabloudit? To nee, vždyť jsme jen tak 30 kilometrů od domova. Ale! Přihodit se může opravdu cokoliv.

Vytáhla jsem kamarádky na hory. Nestálo to ani moc přemlouvání, protože věřily, že budou v dobrých rukách. Plán byl jasný. Vylézt na Lysou horu, což je nejvyšší vrchol Beskyd, a cestou se ještě stavit na Ivančenu. Tam je mohyla, u které se každý rok schází skauti.

Vůbec netuším, jak se to stalo. Něco mi říká, že jsem někde špatně odbočila, každopádně tak nějak jsem tušila, že na Ivančenu nedojdeme. Jistá jsem si byla ve chvíli, kdy se cesta stočila na úplně opačnou stranu (takové mlhavé kartografické povědomí ještě totiž mám).

Chvíli jsem dělala, že se nic neděje, až pak jsem špitla: "To jsem teda zvědavá, kde vylezeme." A opravdu upřímně mě zajímalo, kam cesta vede. Je to přece svým způsobem úžasné dobrodružství. Nevědět, kde jste a těšit se, co uvidíte.

"No to si děláš srandu," začaly se smát kamarádky, "taková turistka a netrefí na Lysou?"

Ale to mě urazilo: "To není pravda. Na Lysou dojdeme určitě. Jen jsem minula tu Ivančenu."

Na Lysou jsme opravdu dorazily. Jen jsem cestou prostě vynechala jeden kopec. Zdá se, že holka jako já, může netrefit vrchol, i když se pod ním zrovna nachází.

I přes tyto drobné nedostatky jsme si výlet užily. Když jsme si v horské chatě dávaly zaslouženou (a výbornou) polévku, u vedlejšího stolu se zrovna vytáhly kytary. Hrálo se a zpívalo a bylo to celé takové až neuvěřitelné, jak ta hudba krásně spojila jinak cizí lidi. Zpívala totiž nakonec celá restaurace. Ke sportovnímu výkonu se tak přidal také kulturní zážitek.

redaktorka Hanka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.