Od ledna jsem začala pracovat v ambulanci jako fyzioterapeut a až se sama divím, jak pestrá je práce s lidmi, resp. se stroji. Ale pěkně od začátku...

Než do mě byla vložena důvěra, abych mohla dělat individuální terapii, byla jsem přidělena na elektroléčbu. Jistě to bylo myšleno tak, abych se nejdříve rozkoukala a hlavně nenadělala mnoho škody. No, myslím, že jsem tam zažila vše, co se dalo. Klepu na dřevo, abych to nezakřikla a nějaká libůstka se ještě nepřihodila.

Takže výčet zní takto: přerazila jsem se o magnet, málem si propíchla prst koněm (tou kancelářskou pomůckou, ne živým - hipoterapii naše středisko ještě nevede) a pustila do sebe omylem proud.
To poslední bylo ze všeho nejzajímavější. Jeden ze strojů je starší, takže jsem se s tímto typem nikdy nesetkala. Ve škole nás nevarovali, a teď na to kolegové nějak zapomněli. Každopádně, když jsem z pacienta sundávala elektrody, tak nějak se mi stalo, že jsem spojila obvod a naneštěstí skrz sebe. V tu chvíli mě úplně sevřelo, jako by mi někdo silně zmáčkl rameno. Moje první myšlenka byla: Proč na mě někdo tak divně sahá? Ale nebyl to člověk, ale pěkných pár Ampérů.
Pusa se mi roztáhla do nepřirozeného úsměvu (ale soudě dle výrazu pacienta, který se na mě na oplátku usmál taky - asi to nebylo poznat), ale co bylo horší, elektrody jsem tak nějak nemohla pustit...
Naštěstí tento stav netrval moc dlouho a (nevím jakým mechanismem) nakonec se proud sám vypnul. Já s kamenným výrazem otočila ovládacím kolečkem na přístroji (což jsem mimochodem měla udělat jako první krok, ještě před sáhnutím na elektrody) a pacient spokojeně (a nic netušíc) odcházel domů. A já? Aspoň jsem měla super historku na rodinná setkání.

Na individuálním cvičení, kam mě posléze zařadili, jsem ale o zábavu také nepřišla. Níže je popis některých situací, které opravdu mohou nastat, když pracujete s lidmi.
Do ordinace vchází pacient. Má mokrou hlavou, na rukách velké kapky, ale venku neprší.
Já: "Jé, vy jste byl na vodoléčbě?"
Pacient: "Ne, to jsem se tak zpotil."
Pacientka, která pracuje jako policistka. Zde se léčí s prstem: "No, já doufám, že mě to cukání v prstu přejde. Vždyť já v té ruce držím zbraň."
Odpověděla jsem (a myslela jsem to opravdu upřímně), že taky doufám.

redaktorka Hanka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.