Po dlouhé době jsem se vydala na čtyř hodinovou cestu na návštěvu k rodičům. Ve stejnou dobu, kdy jsem vyrazila, se ale vlaky rozhodly, že nepojedou tak, jak mají…

Nejdřív to šlo dobře, ale při přestupu jsem zjistila, že navazující spoj má čtvrt hodiny zpoždění. Z patnácti minut bylo nakonec třicet, ale byla jsem v klidu. žádný jiný vlak už jsem stihnout nepotřebovala, takže nebyl problém.

Vlak jel z nástupiště, které bylo daleko od nádražní budovy, tak jsem se tam doplazila a čekala. O několik metrů dál stál vlak, ale na vývěsce bylo nenastupovat, takže v domnění, že vlak ještě budou posunovat, jsem v klidu stála na nástupišti a čekala. Když už se blížil zpožděný čas odjezdu a průvodčí u „odstaveného“ vlaku začal zavírat dveře jako že už pojedou, rozběhla jsem se tam se svými zavazadly. Průvodčí neměl radost, že mu ještě někdo leze do zavřeného vlaku, ale suše jsem mu oznámila, že tam je prostě psáno nenastupovat a nikde není poznat, že tohle je ten vlak. A já prostě jedu taky.

Vlak byl narvaný k prasknutí, protože bez náhrady zrušili osobák, co jel ve stejném směru v podobný čas, takže jsem polovinu cesty seděla na podlaze. A seděla jsem na té podlaze vděčná, že vůbec sedím, protože vlak během cesty nabral další půl hodinu zpoždění. Mnohem vděčnější jsem ale byla, když jsem konečně vystoupila doma, kde mě čekal krásný víkend s kamarádkami z dětství, s babičkami a s rodinou. A taky krásná příroda a výhled. Takže ty cestovní trable za to rozhodně stály.

V domnění, že jsem si všechnu smůlu už vybrala při cestě domů, jsem po víkendu vyrazila na zpáteční cestu. Hned na začátku cesty na odjezdové tabuli svítilo zpoždění třicet minut. Hm, takže ten přestup nestihnu…

Martina