Vždycky jsem milovala divadlo. Nádherné kostýmy, emotivní příběhy, úžasné herecké výkony...Ale to, co mě na všech těch rozmanitých představeních přitahovalo nejvíce, byla šance stát se na malou chvíli někým úplně jiným.

Ve druháku na střední jsem se rozhodla, že už mi nestačí se jen dívat. Vyrazila jsem s podobně odhodlanou kamarádkou na průzkum místních divadelních kroužků a spolků. Nakonec jsme byly přijaty do dobrovolnického divadelního studia.

Zjisitily jsme, že hraní je daleko větší kumšt, než by se z pohodlných sedaček v hledišti mohlo zdát. Při zkouškách v zákulisí jsme měly možnost si přičichnout ke skutečnému hereckému životu. Zábavné hry na rozehřátí hereckých výkonů, nalezení nové – i když lehce potrefené – rodince bohémů, ale i dlouhá sezení věnovaná pouhé četbě scénáře a téměř žádné volné víkendy.

Přes tohle všechno jsme zdárně přešly. Nastal čas rozdělování rolí. A já zjistila, že mne má fascinace být někým úplně jiným ani trochu neopustila. Ze všeho nejvíc jsem toužila po roli nafoukané, falešné a prolhané kovářky, která byla mým přesným opakem.

Na herectví je nejkrásnější jeho neskutečnost. Jeviště je jako kouzelný portál do jiné reality, kde můžeš být třeba protivnou fiflenou a chovat se k lidem jako nikdy. Všichni totiž ví, že to není skutečné.

Pak z jeviště sejdeš – a rázem se navrátí do běžného života. Ten pocit, když vidíš tleskající publikum, které značí, že ti diváci tvou novou identitu uvěřili, je k nezaplacení :).

Takže pokud jsi stejně jako já smělá, umělecky založená osůbka, co ráda předvede světu, co se v ní skrývá, neznám lepší příležitost :). redaktorka Verča

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.