Letos jsme s kamarády rozhodli pro cyklo-dovolenou v Estonsku. Vlídná země, říkala jsem si, tam to bude fajn. A bylo to parádní, až na malou drobnost. Respektive osm malých drobností.

Stalo se to hned první den. Projížděli jsme skrz takové pole a mé přední kolo se jen o chlup vyhnulo podivně zkroucenému klacku. Píšu podivně zkroucený klacek, ale myslím hada, protože vás, čtenářky, chci alespoň trochu ušetřit toho šoku, který jsem měla já.

Abyste pochopili, já mám zvířata ráda, žádnému bych nechtěla ublížit, ale hadi mě prostě děsí. Vadí mi, jak se pohybují, i jak leží a nejvíc mi vadí, když odněkud padají. To je asi moje největší noční můra, že na mě spadne had. Hned druhá nejhorší noční můra je, že budu v hadím ráji. A přesně tam jsme se zrovna nacházeli.

Byly to pro mě doslova dvě hodiny hrůzy. Za ten poměrně krátký časový úsek jsem totiž viděla 8 hadů. Z toho jeden byl možná jenom klacek, ale jednoho jsem natuty přejela. Opravdu upřímně doufám, že to zvládl, protože bych fakt nechtěla žádnému ublížit. Jen nechci být v jejich blízkosti. Nejhorší na tom všem ale bylo, že jsem ty hady viděla jenom já. Ostatní byli buď slepí nebo absolutní ignoranti, jinak si to vysvětlit nedokážu.

Já o tom množství hadů samozřejmě nemlčela a každého nalezeného jsem poctivě hlásila ostatním, ale nějak mi to pořád nikdo nevěřil. „Vidíš samé klacky,“ říkali.

Až když jsme zastavili a já už značně naštvaným tónem upozornila kamaráda Matouše, že se mu přímo u kola plazí malá zmije, začali mi věřit. Jediný Matouš pokrčil rameny a znuděně prohlásil, že je mu to jedno. redaktorka Hanka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.