Když jsem byla malá, Praha pro mě byla tajemné, vzdálené hlavní město se spoustou památek, hradní stráží, metrem a milionem obyvatel. Přece jenom, byla jsem z vesnice a do Prahy bylo daleko, proto každý školní výlet do našeho hlavního města pro mě byl svátek.

Pak jsem dospěla... 

a zjistila, že dojet od nás do Prahy není zase tak těžké a že ta Praha není vůbec děsivá. Když jsem si totiž v průběhu života díky táborům, škole a různým akcím našla kamarádky ze všech koutů republiky, scházely jsme se vždycky v Praze, protože je to hlavní město, tak se tam dá dojet snad odevšad. Zpočátku na mě kamarádky vždycky čekaly na nádraží, kde si mě vyzvedly, pak jsem se naučila nasednout do metra a dojet kamkoliv.

Minulý víkend na mě však čekala výzva opravdu velkých rozměrů

 Musela jsem dojet do Prahy, sama nasednout na tramvaj, poté přestoupit na autobus, dojet na okraj Prahy a tam se zorientovat. Připravila jsem se opravdu pořádně, všechny spoje jsem si vypsala a našla i další, kdyby mi něco ujelo, a samozřejmě jsem si připravila telefonní čísla na všechny kamarády, se kterými jsem se měla sejít.

Vlak do Prahy mi přijel se zpožděním a navíc jsem jako vždy zabloudila na nádraží. Koupila jsem si jízdenku a zjistila, že nevím, odkud jezdí tramvaje. Zeptala jsem se a pak jsem musela trochu běžet, abych stihla tramvaj.

A kde tady je zastávka?

Tramvaj taky měla zpoždění, takže když jsem vystoupila, bylo mi jasné, že autobus mi ujel. Měla jsem půl hodiny, než mi pojede další, proto jsem se vydala hledat zastávku. Jenže zastávka ve směru, kterým jsem potřebovala jet, tam nikde nebyla. Statečně jsem ji hledala asi dvacet minut, až jsem se rozhodla, že se zeptám. Nakonec jsem zjistila, že bych tu zastávku sama nikdy nenašla, protože byla někde, kde bych ji nikdy v životě nenašla. Mezi domy, po schodech nahoru, na opačné straně než podle mých očekávání měla být.

Zastávka však nebyla zastávka ale malé nádraží a kvůli absenci cedulí jsem nevěděla, odkud mi to jede. Zoufale jsem bloudila od nástupiště k nástupišti, až jsem konečně uviděla svůj autobus číslo 297, který stál na úplně opačné straně, než jsem byla já, a mezi mnou a autobusem byla spousta zábradlí. Rozběhla jsem se. Řidič a několik milých lidí, kteří mě, ověšenou taškami, viděli utíkat na jediný autobus v okolí, na mě počkali. Pan řidič byl velmi usměvavý a přátelský a očividně jsem mu svým zběsilým útěkem a nekonečným děkováním, že na mě počkal, zvedla náladu.

To pan řidič ale ještě netušil, že až z toho konce Prahy pojedu zpátky, trefím se znovu do jeho autobusu a ještě jednou se potkáme. Tentokrát už jsem naštěstí autobus dobíhat nemusela.

Ale příště, až zase pojedu na výlet do Prahy, na mě bude muset raději někdo počkat na nádraží.

redaktorka Martina

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.