Dětskýma očima se zdá být celý svět zajímavější, tajuplnější a záhadnější. Cesta k babičce do vedlejšího městečka trvá v dětském měřítku minimálně půl dne, kostelní věž je dvakrát tak vysoká a štěně má ve skutečnosti velikost dospělého psa...

Jednoduše je to svět kouzel a mýtů, ve kterých jsme všichni žili do doby „prozření“, kdy už bylo na čase zout dětské střevíce a odložit plyšáky do poliček. Osobně na roky své někdejší naivity vzpomínám docela ráda. Vzhledem k tomu, že pocházím z věřící rodiny, jsem se už jako dítě mohla setkat s vírou, resp. její určitou podobou. Maminka nám vedla zápisník proseb a díků, kam jsme sepisovali všechno, co bychom chtěli Pánu Ježíši vzkázat a který jsme samozřejmě ve velké důvěře v Boží všemocnost hojně využívali. Když Bůh dokáže všechno, určitě zařídí i to, aby nám maminka už nenutila tolik mrkve a špenátu – taková byla naše logika. Prosby se tedy nesly především v tom duchu, aby k nám rodiče byli mírnější, abychom chodili více na výlety, byli spolu, jednou se všichni potkali v nebi, aby se naši domácí mazlíčci uzdravili, pokud zrovna trpěli nějakým neduhem, a aby mi už naši nikdy nedávali ty nemožné kalhoty na gumu, které nemám ráda :).

Asi vás nepřekvapí, že většina proseb z dětského zápisníčku došla naplnění a i když se často jednalo o objektivně malé nebo stejně nevyhnutelné záležitosti, malým špuntům připadalo jejich „odfajfkování“ jako velká věc.

Často mám pocit, že ať už chceme nebo ne, zůstali jsme vlastně stejnými dětmi až do dnešních dnů.

Prosíme o (v našich očích) „nesplnitelné“, dostáváme spoustu dárků nezaslouženě a přes veškeré prozření musíme doznat, že většinu z nich opravdu nosí Ježíšek. Jen už je i On dospělejší, a tak s námi může nést i „dospělé“ trable a starosti.

Jedním z největších strachů mé dětské víry byla exkomunikace.

Dozvěděla jsem se o ní asi ve druhé třídě a připadalo mi, že člověk snad ani nemůže projít větší hanbou, než vyloučením z církevní obce. Myslela jsem, že takový hříšník už nikdy nesmí vkročit do kostela, nesmí se modlit a hlavně – může se mu takový „vyhazov“ přihodit při každé svátosti smíření. Jednoduše vyznáte nějaké hrůzostrašné provinění (třeba lež knězi!) a zpovědník zhluboka vzdychne a poví, že je to na exkomunikaci. Vyjdete spolu ven a jdete do sakristie sepisovat potřebné papíry k tomu, aby vás vyloučili, takže o tom samozřejmě vědí i všechny babičky, které netrpělivě čekají ve frontě před zpovědnicí. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že den mé potupy jednou přijde a že nemám nejmenší tušení, jak to vysvětlím našim. Žádného objasňování ale nakonec naštěstí nebylo třeba a já pevně věřím, že ani nikdy nebude :).

Do neobvyklého pokušení se mi ale podařilo dostat minulý týden.

Jako malá jsem slovům ordinária „Kyrie eleison“ rozuměla jako „Lilie už nejsou“. Krom toho, že mi takový popěvek připadal sympatický svou srozumitelností, se mi také líbila jeho melodie, takže jsem z plna hrdla na celý kostel vyhlašovala, že lilie došly, a tudíž nemá smysl se po nich shánět. V rámci nostalgického vzpomínání na sladká dětská léta jsem si minulý týden při mši zopakovala svou někdejší verzi a místo „Kyrie eleison“ jsem pohansky zpívala o liliích.

Kupodivu se to nesetkalo s velkým ohlasem.

Nikdo si mé malé rebélie nevšiml (nebo to minimálně nikdo nedal najevo), jen ve mně zůstala taková jiskřička radosti z toho, že jsem pořád dítko Boží (a součást církve :) ). redaktorka Helča