Bydlím v Olomouci na Stojanově koleji. Krásný pavlačový dům, který miluju i kvůli kapli, do které můžu čtyřiadvacet hodin denně. Taky se tu ale sešla povedená partička šílenců, která se tváří, že poctivě studuje, ale jak se naskytne sebemenší záminka ke spáchání čehokoli nekalého, nikdo nelení.

Blázinec je občas slabé slovo…

Tak se stává, že okolo druhé hodiny ranní slyším skrz papírové zdi sirénu a kulomet (naštěstí jenom z naplno puštěných repráků) ze sousedního pokoje (narozeniny se totiž zásadně slaví probuzením oslavence podobně drastickým způsobem), tento týden v úterý mě zase v pět ráno probudily rány a jekot – holky se mstily klukům za pondělní koupání v ledové vodě. Párkrát někdo našel svoje boty volně viset v podstatě odkudkoliv, občas se někde zjeví kupa oblečení pohupující se nad naším milým malým dvorkem. Je proto docela pochopitelné, že když 1. duben připadne na nějaký pracovní den, celou kolej zachvátí paranoia, jsou prováděna různá bezpečnostní opatření… a samozřejmě se vymýšlí co nejoriginálnější znepříjemnění dne.

Třeba moje spolubydlící, Terka (Valaška jak poleno), měla minulý rok fakt povedené ráno:

„Jelikož bývám na Stojankách, tušila jsem, že na Apríla se něco přihodí - a taky, že jo. V noci byl sice klid a dokonce jsem se ráno vzbudila celá a ve zdraví došla ty 3 metry do naší koupelny. Nikde nic. Vstávala jsem jako první už asi v pět, protože jsem zrovna měla praxi v nemocnici, tak jsem se snažila plížit potichu, abych ostatní spolubydlící nevzbudila. Oblékla jsem sa, opláchla, upravila. A nyní vzhůru přes pavlač do lednice pro snídani. Chytnu za kliku a… NIC. Dveře, které se měly otevřít směrem ke mě, se ani nepohnuly. Zkusila jsem to znovu a zase nic. Tak jsem se koukla z okna vedle dveří "vo co go". Všechny dveře po celé pavlači byly za kliku přivázané a přitáhlé k zábradlí pavlače. Takhle zabarikádované dveře by měl problém otevřít i Chuck Norris. Tak jsem si hold musela vzít nůžky a proskočit oknem na pavlač. A jak jsem sa snažila dopadnout potichu, tak z toho byla rána jak z děla. Znova sa omlouvám všem, které jsem vzbudila (rány na pavlači slyší úplně všichni, kteří mají nějakou část svého pokoje s pavlačí spojenou). Prostříhala jsem se opičí provázkovou dráhou k naší ledničce, vzala si snídani a najedla se. A to jsem prý ještě dopadla dobře – některým se např. v konvici na vodu objevila sůl, takže měli kafe s novou příchutí... A pak si frčte s drobným zpožděním na tramvaj a stíhejte školu.“ 

Kdo jinému jámu kopá…

Ani autoři těchto vtípků nepřišli navzdory svým bezpečnostním opatřením zkrátka. Tajemného záškodníka nezastavily ani zamčené dveře a pevně zavřená okna, aby z jejich pokoje odmontoval ÚPLNĚ VŠECHNY žárovky. Kluci potom celé odpoledne podezřívali jeden druhého a chodili okolo sebe jako kovbojové s nabitými kolty. Až večer zjistili, že záškodník je někdo úplně jiný… a samozřejmě nešťastnou náhodou zůstal dotyčný po jejich přátelské návštěvě mokrý od hlavy až po paty:).

A co letos?

Kvůli redakční poradě jsem musela v Olomouci zůstat do pátku (vidíte, co kvůli vám všechno snáším?! :)). Navíc jsme ve čtvrtek měli takový soukromý kolejní ples, takže mi stejně nezbývalo, než zůstat přes noc (dobře, s tou obětí to nebude tak žhavé :D). Se spolubydlícími jsme o půl druhé zhasly a absolutně mrtvé zapadly do postelí. Já jsem byla utahaná fakt pořádně. Možná znáte tu chvíli, kdy tvrdě usnete, jakmile se dotknete polštáře. Tak přesně takhle jsem odpadla. Sladce jsem spala a v tom – rozrazily se dveře, kdosi rozsvítil, cosi přistálo na podlaze, kroky, rána, jak spadly smetáky, které měly původně blokovat dveře od buňky… a řach! Něco vybouchlo přímo u nás v pokoji. Byla jsem tak utahaná, že ještě v polospánku jsem se rozhodla ani se nepohnout. Nic mě nebude okrádat o drahocenné minuty v posteli! Pak začalo něco trošku smrdět. A smrdělo to čím dál víc. Asi jak latrína nebo kanál. Hodně použitá latrína za hodně parného dne. Slyšela jsem, jak Terka akčně vyskakuje a cosi stírá ze země papírovými kapesníky. Když už byl smrad opravdu nesnesitelný, zvládla jsem rozlepit oči, popadnout do ruky deodorant, zmáčknout ho a pak s nějakým neurčitým zamumláním vrazit do ruky Terce, ať si s ním už nějak poradí (Ne, nemyslela jsem si, že smrděla ona! Zas tak mimo jsem nebyla! Ale lepší osvěžovač vzduchu jsem po ruce neměla). Jestli se někdo snažil mě dostat z postele, rozhodně se mu to nepovedlo. Musel by přijít minimálně konec světa, aby to se mnou tu noc něco udělalo. Nějaká bomba smradu… ts!

Příběh ještě není u konce

Ráno jsem pak přišla na to, že naše okna první ranní paprsky rozhodně propouštět nebudou – někdo je zalepil novinami. Kluci vedle nás (ti, co jim minule někdo odmontoval žárovky) měli na oknech něco hnědého (určitě to byla jenom barva…), přes schody zase vedla provázková opičí dráha, kterou už někdo přede mnou naštěstí prostříhal.

Pohnojené pískoviště

Tak nějak běžně trávím apríla. A co vy? Prožily jste první duben v klidu nebo vás někdo napálil tak, že mu to minimálně do příštího roku nezapomenete? Třeba můj taťka do dneška vzpomíná, jak ho babička napálila v době, kdy byl ještě malý, a řekla mu, že pískoviště naproti jejich domu zavezli hnojem!  redaktorka Bětka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.