Většina dní je klidná a fajn. Pak jsou tu špatné dny. Těch je ale málo, tak se dají přežít, protože brzy zase přijdou dny lepší. Jenže pak jsou tady dny šílené. A to pak stojí za to, protože se kazí všechno, co se dá! A občas se pokazí i to, co se pokazit nedá.

Ráno

To, že si večer nastavíte budík, totiž není ani v nejmenším zárukou toho, že ráno vstanete z postele. Budík sice ráno vyzváněl jako zběsilý, ale já jsem ho vypnula a v polospánku zamumlala: „Hmm, mhmm, humh.“ V překladu do češtiny to znamená: „Ještě pět minut!“ Jenže pět minut v tomhle případě nikdy nebývá pět minut, ale minimálně půl hodina. Občas i víc.

Takže nakonec jsem vyskočila z postele s pohledem vyděšeně upřeným na hodiny a začala jsem se oblékat, snídat a umývat zároveň, abych to všechno stihla. Pak přišla chvíle, kdy jsem si začala vyčítat, že jsem si věci na dnešek do tašky nepřipravila už včera večer, ale nechala jsem to na ráno. Zákon schválnosti fungoval na jedničku a já jsem nemohla najít ani sešity, ani učebnici a dokonce ani jednu píšící propisku.

Dopoledne

Do školy jsem doběhla celá udýchaná, rozcuchaná, s jednou nohavicí ohrnutou, druhou zastrčenou v botě a s tričkem na ruby. Jen co jsem zjistila, jak vypadá můj dnešní outfit, rychle jsem si přes něj oblékla svetr a nenápadně upravovala nohavice.

Pak jsem si konečně mohla oddychnout. Ranní zaspání jsem zvládla, už mě nemůže nic rozhodit. Jenže jedno moudré přísloví říká: Nechval dne před večerem. A je to pravda. Hned další hodinu jsem totiž zjistila, že jsem si vzala špatný sešit. Bez sešitu by to sice šlo, jenže my jsme měli ještě úkol! Ajaj.

Oběd

Bylo mi jasné, že dnešní den bude jeden z těch šílených, takže mě omáčka na svetru opravdu nepřekvapila. Překvapila mě až klika u dveří na záchody, o kterou jsem se chytla rukávem, když jsem šla eliminovat flek na oblečení. Pak už mi nezbylo nic jiného, než se slzami v očích sledovat díru v mém oblíbeném svetru.

Odpoledne

Mizerný den je většinou, přesně podle zákonů schválnosti, den, kdy mám nejvíc povinností a nemůžu najít diář, ve kterém všechny ty povinnosti mám zapsané. Takže jsem usilovně přemýšlela a vzpomínala, co to vlastně dneska mám udělat. Napsala jsem si seznam. Vrátit knížky do knihovny, koupit si boty na jaro, udělat projekt… Měla jsem co dělat, abych to stihla, ale byla jsem odhodlaná postavit se svému mizernému dni a všechno to zvládnout. Ani jsem se nepřevlékala a už jsem běžela.

Doběhla jsem do knihovny s taškou plnou knížek a spokojeně jsem je vyskládala paní knihovnici na pult. „Vracím,“ oznámila jsem. Knihovnice knížky načetla a pak na mě koukla: „Ještě máte jednu doma. A zítra už na ní bude pokuta za prodlení.“ Zhluboka jsem se nadechla, abych se trochu uklidnila. Jak jsem mohla zapomenout jednu knížku doma? „Dobře, tak já skočím domů a ještě se sem jednou stavím.“

Vyrazila jsem z knihovny a cestou potkala obchod s obuví. Boty, blesklo mi hlavou. Vždyť já potřebuju ty boty! Vběhla jsem do obchodu, až jsem svou rychlostí nejspíš vyděsila prodavačku. S myšlenkou, že mám za deset minut vybrané boty, jsem začala prohlížet regály. Nelíbí, nelíbí, nemají moji velikost, nelíbí, nelíbí, nelíbí, nemají moji velikost, nemají moji velikost… Ááá, tyhle by mohly být fajn! Vyzkoušela jsem si je, ale neseděly. Takže jsem vybírala znovu, až jsem nakonec odcházela s těmi nejobyčejnějšími teniskami, které jsem v celém obchodě našla.

Mezitím jsem samozřejmě zapomněla na to, že musím do knihovny. Došla jsem domů a začala jsem pracovat na projektu. Měla jsem radost, jak mi to jde pěkně od ruky a že to dnes všechno stihnu, pokud udržím tohle tempo. Pak mi pohled padnul na knížku z knihovny, která ležela na polici. V duchu jsem zaúpěla, hodila na sebe bundu a už jsem běžela. Knihovnu měli zavírat za půl hodiny a jak už jistě tušíte, zavřeli mi ji přímo před nosem.

Večer

Došla jsem domů a zapomněla na díru ve svetru. Přetáhla jsem si ho přes hlavu a škubla za vyčuhující niť v domění, že ji utrhnu. V tu chvíli jsem si naráz vypárala aspoň půlku rukávu a bylo mi jasné, že se svetrem se můžu rozloučit. Tohle nespraví ani babička, a ta by klidně mohla jet na mistrovství světa v pletení, kdyby nějaké bylo.

Na stole pořád ležel nedodělaný projekt, musím ho co nejdřív dopsat. Položila jsem vedle něj knížku, za kterou zítra v knihovně zaplatím pokutu. Měla bych si připravit věci na zítřejší ráno...

Napsáno podle skutečných událostí. Toto není apríl.

Redaktorka Martina

Zažili jste něco podobného? Přidejte se k nám na signálech a můžete se o své zážitky a příběhy podělit na našem společném blogu: https://www.signaly.cz/incasopis

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.