Přece podle zastávek hromadné dopravy! Pokud je budete sledovat, neztratíte se ani ve velkoměstě! Osobně jsem tuhle strategii vyzkoušela. A do konce života na to nezapomenu.

Když spolubydlící přišla s tím, že je v Olomouci Šermířský ples a že mi sežene lístek, byla jsem štěstím bez sebe.

Ples v historických kostýmech, to se jenom tak nepotká. Sehnala jsem teda nádherné modré gotické šaty s rozšířenými rukávy, spolubydlící měla vlastní, které vozila na tábory. Celé natěšené jsme dojely do Olomouce a chystaly se. Až během žehlení, česání a malování nám došlo, že vlastně netušíme, kam máme dojít a jak se tam dostat. Přidat jsme se neměly ke komu, ostatní kamarádi patřili mezi organizátory a museli být na místě o hodinu dřív. Tak jsme si našly, že nám jede krásný autobus, který by nás měl vysadit jenom pár metrů od podniku. Dokrášlily jsme se a vyrazily, obě v sukních po zem a zachumlané do kabátů. Na zastávku jsme došly dokonce dvě minuty před příjezdem autobusu. Už jsme si skoro gratulovaly, jak jsme to krásně zvládly, když tu přijel autobus. A nezastavil. Prostě nás ignoroval a pokračoval dál rovně.

„Ne, on zastaví na tom druhém nástupišti, to nestihneme!“

zavolala spolubydlící. „A kde to je?“ „Až tam za křižovatkou a ještě kilometr daleko!“ ukázala rukou. Nějaký kilometr sem nebo tam není ale pro mě, která svého času ušla pět set, vůbec nic. Tak jsem se rozhodla, že ten bus prostě stihnem a začala sprintovat. Chvíli jsem se docela držela, spolubydlící supěla v botách na podpatku za mnou. Policajtům, kteří jeli právě kolem, se tak naskytla nevšední podívaná – autobus projíždějící křižovatkou a za ním dvě slečny v róbách po zem, které se snaží trumfnout Usaina Bolta. Užuž to vypadalo, že aspoň já doběhnu k zavírajícím se dveřím a silou Superwoman je podržím otevřené, tu ale autobus naprosto nečekaně zvedl kotvy a vydal se dál brázdit městské silniční moře.

Další přímý autobus jel až za hodinu, jízdní řády ale tvrdily, že ostatní busy, které přijedou, by nás mohly dovést aspoň o pár zastávek dál správným směrem. Co tvrdí jízdní řády je však jedna věc, co tvrdí řidiči, je věc druhá. Ani jeden ze dvou autobusů, které zastavily, nestavily tam, kde jsme potřebovali.

Takže jsme měly asi deset minut na to, abychom pěšky došly dvacetiminutovou vzdálenost, aniž bychom tušily, kam máme vlastně jít. A tehdy nás to napadlo. Pokud by nás autobus dovezl skoro na místo, není nic jednoduššího, než prostě jít a hledat zastávky, kterými má projet! Vyrazily jsme směrem, ve kterém nám první autobus zmizel z dohledu a s pocitem, že podnikáme něco úžasně dobrodružného, jsme hledaly další zastávku. Kupodivu jsme hned na první pokus všude správně odbočily a dokonce i obkroužily kruhový objezd (to v tmavých šatech a bez světel nezkoušejte, auta vás nemusí poznat). Nějací milí pánové nám poradili, že dál máme jít furt rovně a u benzinky zabočit doprava… a že kdyby měli čas, šli by nás doprovodit, protože je tam jedna taková děsivá ulička. Ale že to jinak v pohodě najdeme.

Tak jsme šly...

Cestou jsme potkaly svítící dům a další dvě zastávky. To byste nevěřili, jak velkou může mít člověk radost, když se mu v zorném poli objeví obyčejná autobusová zastávka! Nakonec jsme úspěšně došly přesně na místo, kam by nás dovezl autobus. Jenže kam dál? Bezradně jsme se rozhlížely okolo sebe, když jsme si všimly skupinky, která jakoby vypadla ze stroje času – kožešiny, meče, pláště. Je skvělé jít na ples, jehož účastníky člověk pozná na první pohled. Po dohadování, jestli na nejbližší křižovatce jít doprava nebo spíš doleva jsme se nechaly dohonit středověkým princem, který místo meče držel v ruce svítící mobil.

A všechno dopadlo jako v pohádce

Princ se o dámy v nesnázích postaral a v pořádku je díky GPS v mobilu dovedl až na ples. A pak se tančilo, jedlo, víno pilo… dámy byly jak z růže květ a rytíři – jakbysmet. :). redaktorka Bětka