Co děláte po ránu v tramvaji, metru, autobuse, když jedete do školy? Učíte se? Koukáte do mobilu? Čtete si? Spíte? A kdo z vás se raduje? Já ode dneška ano.

Zase jedna z těch klasických  ranních cest autobusem. Přemýšlím co mě čeká, a už teď se mi do ničeho nechce. Znáte to? Já prostě někdy taková rána mám. Nejraději bych zůstala v posteli a hrála si na medvěda (rozuměj : válela bych se v posteli až do oběda, kdy by mě vyhnal hlad:). Ale nedá se jinak, a tak vstávám a celá rozmrzelá jdu na bus a do práce. Dnes jsem si ale vezla do práce knížku Bruna Ferrera Příběhy pro potěchu duše, a jen tak, bezmyšlenkovitě, jsem ji otevřela. Báseň, která tam byla mi změnila ráno a myslím i celý týden, a možná i víc.

Hned jak jsem přijela do práce, přepsala jsem si ji a vytiskla.  A teď mi visí nad pracovním stolem, abych nezapomněla.

Básnička chlapce z koncentračního tábora

Od zítřka budu smutný, až od zítřka,

ale dnes se budu radovat.

K čemu je být smutný, k čemu?

Protože fouká vítr?

Proč bych se měl dnes rmoutit nad zítřkem?

Třeba bude zítra pěkně, třeba bude zítra jasno.

Třeba zítra znovu vysvitne slunce,

a nebude tu žádný důvod k smutku.

Od zítřka budu smutný, až od zítřka.

Ale dnes se budu radovat,

a každému hořkému dni řeknu: až od zítřka budu smutný. Dnes ne.

Vědomě radostné dny přeje šéfredaktorka Majka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.