Hanka Scharffová je redaktorkou a moderátorkou pořadu Horizont, který v České televizi každý večer shrnuje dění ve světě. Její práce se neodehrává jen v redakci a ve studiu. Často vyjíždí na reportáže do nejrůznějších končin světa, aby divákům přinesla zprávy o jiných národech, nepokojích nebo přírodních katastrofách.

Jak to vypadá, když vyrážíte do terénu?
Musíte se umět na místě zorientovat. Zjistit, jak se dostanete tam, kam potřebujete a jestli je tam bezpečno. Do Řecka jsem jeden čas vozila helmu a plynovou masku. Na bouřlivých demonstracích se do vás někdo mohl strefit a kvůli slznému plynu nešlo dýchat. Kolegové v únoru na Ukrajinu odjeli s neprůstřelnými vestami, které váží deset kilo a křehčí ženy je skoro neunesou. Musíte zjistit, jaké bude počasí. Když jsem jela na Srí Lanku poté, co pobřežní vesnice spláchla vlna tsunami, měla jsem jen dvě hodiny na balení a netušila jsem, jestli bude vedro, a nebo období dešťů, zda musím mít nepromokavé věci, nebo něco lehkého. Někdy si myslíte, že jedete na čtyři dny a zůstanete na dva týdny. Takže se vyplatí vzít si věci navíc, ale zase nesmíte mít moc těžký kufr, protože kolega kameraman má s sebou ještě kameru, stativ, počítač a baterie, což celé váží i 30 kilo, a my jedeme ve dvou. Pokud ovšem míříte na reportáž o zemětřesení do Íránu, tak si neberete kufr, ale batoh a stan. V oblasti, kde je humanitární katastrofa, musíte být soběstační. K práci zahraničního zpravodaje patří prostě umění rychle se sbalit. A taky se na místě domluvit.

Co zažije novinář na návštěvě ve Vatikánu?
Když jsem byla na audienci u papeže Benedikta XVI. přímo v papežském paláci, pravidla byla velmi přísná. Pánové museli mít kravaty, dámy delší sukně nebo kostým, zkrátka elegantní oděv nejlépe tmavé barvy, delší rukávy a punčochy. Vhodné je také zahalit si vlasy šátkem nebo krajkovým závojem. Oč více oblečení, o to méně make-upu. Rty se nemají líčit vůbec. Tyto požadavky jsme dostali předem, abychom se mohli připravit. Kdo by byl nevhodně oblečený, toho dovnitř nepustí a to by ho jistě mrzelo. Ale možná, že se teď za papeže Františka pravidla trochu uvolnila, protože sám si na příkazy a zákazy, co se týče oblečení, nepotrpí.
Před vstupem nám velmi pozorně zkontrolovali pasy a novinářské průkazy a pak nás vedli takovou speciální úzkou chodbou - podobnou jste možná viděly na mnoha českých zámcích, kdysi bývala určena pro služebnictvo. Tu a tam jsme mohli nakouknout do těch nádherných pokojů a pak nás nechali čekat v jednom z nich. Výzdoba je úchvatná- strop sálu, kde jsme si mohli odložit tašky, vymaloval sám slavný malíř Rafael. Pak jsme šli do předsálí papežské knihovny, kde papež, i ten současný, přijímá státní návštěvy. Když delegace odešla, nechal si nás sv. Otec zavolat a s každým z novinářů se pozdravil. Promluvila jsem na něj jeho mateřštinou – tedy německy- a bylo vidět, že ji rád slyší. Úplně se rozzářil. Ve Vatikánu totiž papežové mluví hlavně italsky.

Audience u papeže byla nezapomenutelná

Zažila jste už návštěvu u papeže Františka?
Letos v únoru jsem doprovázela české biskupy na cestě do Říma, při které jsme se účastnili generální audience na Svatopetrském náměstí. Poté, co skončila audience, při které se četlo z Bible, papež promluvil k věřícím a pak se ještě šel pozdravit se všemi nemocnými, kterých na tom přeplněném náměstí mezi desetitisíci poutníků byly stovky.
Velmi mě zaujalo, že opravdu přišel ke každému z nich, žehnal jim a fotil se s nimi. Po tak náročném programu to muselo být vyčerpávající, nezapomněl ale na žádného.

Mladí u nás mají úžasnou svobodu, když si mohou vybrat kamarády, oblečení i školu

Jak byste porovnala život děvčat v zemích, kam jezdíte?
Srovnávat evropské národy, myslím, nemá moc smysl. Někdo je trochu bohatší než jiný, má třeba víc věcí nebo oblečení, ale právě v bohatých zemích se mnozí lidé stále častěji konzumu brání. Snaží se soustředit spíš na to, jestli jsou jídlo a věci, které kupují, kvalitní a nejsou zbytečně dovezené z veliké vzdálenosti. To škodí našemu zdraví i naší planetě.
Zajímavější je srovnat život českých teenagerů třeba s mladými z Egypta nebo Jižní Koreje. Měli bychom si vážit svobody, kterou tu máme. Skoro o všem můžeme rozhodovat sami. To je velký dar, ale taky zodpovědnost. U nás si dospívající mohou vybrat koníčky, nebo s kým a kam budou chodit. Za děvčata v muslimských zemích většinu věcí rozhodují rodiče, především otec. A sejít se s kamarády, pokud jde o kluky, může být celkem obtížné. Muslimské dívky málokdy mohou vyrazit bez bratra nebo jiného ochránce. Má to i výhody, ale nám by se asi nelíbilo, kdyby nám manžela vybírali rodiče. V Turecké menšině v Německu se občas stává, že rodiče odvezou svojí patnáctiletou dceru na prázdniny do Turecka a tam ji provdají. Ona nic netuší, je zvyklá na náš způsob života a najednou se musí vdát za někoho, koho v životě neviděla a žít v zemi, kterou nezná. Proto existují různé organizace, které děvčatům v takových případech pomáhají. Ale není to tak vždy. I v tureckých nebo egyptských rodinách se většinou mají děti a rodiče rádi.
V Jižní Koreji zase platí velmi pevný společenský žebříček. Přátelství různě starých teenagerů nebývá tak bezprostřední jako u nás. Už rok chápou jako velký věkový rozdíl a takový starší kamarád musí být oslovován starší bratře nebo sestro a má právo na úctu toho o kousek mladšího.

Co je podle Vás důležité pro děvčata, aby vyrostla do prima ženy.
Vybudovat si svou osobnost. Pěstovat kritické myšlení a nedat pouze na to, co říká okolí. Samozřejmě, pokud si člověk někoho váží, rodičů, nebo jiných autorit, má brát jejich názor vážně a přemýšlet o něm. Ale než se nechat pohltit myšlením davu, je lépe jít vlastní cestou. Dnes existuje velký tlak dělat věci podle módních časopisů, nebo se řídit nabídkami reklam, ale myslím, že důležitější je o věcech přemýšlet a být sám sebou.

Vy sama máte nějaké vzory?
Já jsem asi nikdy neměla idoly. Nevisely mi doma plakáty herců nebo skupin. Obdivovala jsem některé lidi, třeba i některé světce, ale nikdy jsem se neupínala k jedinému lidskému vzoru. Hodně mě ale ovlivnila moje prateta. Byla herečkou, spisovatelkou a taky novinářkou. Prožila velice těžký život jak za nacismu, tak za komunismu. Nacisté jí zastřelili prvního muže a druhého jí komunisti zavřeli do vězení v uranových dolech. Ona ale nikdy nezahořkla. Ačkoliv její rodná řeč byla němčina, tak se za války – z odporu k německým nacistům- rozhodla mluvit pouze česky. A když viděla brutalitu odsunu Němců po válce, uvědomila si, že zlí i dobří lidé jsou na obou stranách. Ale nezanevřela ani na Čechy. Získala z těch zkušeností hlubokou životní moudrost. Neváhala riskovat život, aby pomohla druhým, ale také druzí riskovali, aby pomohli jí. Lidské osudy mě hodně zajímají, proto jsem novinářkou. A její život byl napínavý jako detektivka.

Fascinuje mě svatý Pavel, nejen jako cestovatel, ale i svojí moudrostí

Kteří svatí se Vám líbí a proč?
Když jsem se v 16 letech nechala pokřtít, oslovila mě osobnost blízká mladým dívkám, Terezie z Lisieux. Svojí bezprostředností, ale také svým těžký bojem na konci života. Tím, že si uchovala lásku, i když měla pocit, že jí nic nezůstalo. Jak říká sv. Pavel „...kdybych lásku neměl, nejsem nic..“
On je další osobnost, kterou jsem pro sebe objevila teprve nedávno. Až když člověk sám cestuje, pochopí, jaké to muselo být před těmi 2000 lety, když tolikrát cestoval Evropou a Blízkým východem pěšky. Všude přišel jako cizí, ale všude se dokázal uchytit, oslovit lidi a ještě k tomu se všude živil vlastníma rukama. Když si přečtete, že sv. Pavel připlul lodí do Cézareje, odskočil si k bratřím do Jeruzaléma a pokračoval pak do Damašku, tak je to sice jedna věta, ale zkuste se na to podívat na mapě! Když si člověk uvědomí, co cestování v té době obnášelo, je to neuvěřitelné!
Nejlíp to člověk pochopí, když se vydá třeba na pochod Praha- Prčice, nebo pěší pouť do Staré Boleslavi. Většina z nás má puchýře už po dvaceti kilometrech. Takže kromě své hluboké moudrosti mě sv. Pavel uchvátil i jako cestovatel.

Helena