Když zadáte do Googlu jméno Gabriela Marcinková, vyhledají se vám například tyto odkazy: *Mladá, iba 19-ročná Prešovčanka Gabriela Marcinková dostala hlavnú ženskú rolu vo filme Peníze, ktorý natáča český režisér Jiří Krejčík, ocenený Českým levom za celoživotné dielo. *Česká televize natáčí vánoční pohádku Sofie a ukradený poklad. *Majstrovstvá Slovenska žiactva v atletike 2003 - 200m prekážkový beh.: 1. miesto Gabriela Marcinková (ŠŠK-Junior Prešov) 30,69.

Víte, že máte jmenovkyni, která běhá přes překážky?
Nemám, to jsem já. Běhala jsem překážky, po zranění už jenom běhám. Moc mě baví dlouhé tratě, třeba maratón. Je to úžasné běžet a vědět, že někde hodně daleko je cíl, ke kterému se člověk blíží.

Jak se sportovkyně dostane na jeviště? Neříkejte, že tam jednoduše doběhne.
Já jsem nejdřív hrála ochotnické divadlo a pak se přihlásila na VŠMU (Vysoká škola múzických umění).

O herectví

Co obnáší takové přijímačky na herectví?
Je to takový trojdenní boj. První den každý předvedl jednu etudu (pozn. red.: krátký herecký výstup) a připravený monolog, komise si s ním popovídala a on buď postoupil… a nebo ne.V dalším kole ti, co postoupili, museli předvést pohybovou etudu, něco zarecitovat, zazpívat píseň a přednést nějakou svoji vlastní úvahu, aby bylo vidět, zda umí přemýšlet. Druhý den končil rozhovorem s panem profesorem Hubou. Ve třetím kole nás rozdělili do dvojic a my si společně nazkoušeli nějakou etudu. A tímhle způsobem bylo vybráno13 adeptů herectví.

Co se studuje v prvním ročníku?
Učíme se třeba prožívání různých situací. Zahrát, že jedu v autobuse a vedle mě je někdo, kdo smrdí. Nebo přijdu do prázdného domu, kde něco hledám. S režiséry z druhého ročníku jsme už udělali malou inscenaci. Máme skvostné profesory. Jeden z nich, pan Huba, mě loni doporučil českému režisérovi panu Krejčíkovi do jeho filmu Peníze.

O panu režiséru Krejčíkovi se říká, že je hodně přísný.
To je pravda, na první zkoušce mě opravdu vydeptal: „Proč jsi se dívala tamhle? To nemělo žádný smysl!” Myslela jsem si, že jsem hrozná a odcházela jsem se strašným pocitem. Jenže druhý den jsem viděla, že takhle pracuje se všemi a že na ostatní je ještě o mnoho přísnější. Takže na mě byl vlastně hodný.

V jednom rozhovoru vás moc chválil, že jste příkladem pro své starší profesionální kolegy a nezkazila jste ani jeden záběr.
Ano, protože předtím jsme je 20x zkoušeli nanečisto. V tom filmu jsem hrála hlavní roli. S panem režisérem jsme byli hodně spolu a mohli si o ní povídat. Já jsem ty rozhovory velmi vítala, byly nádherné. Učil mě prožívat roli do hloubky, soustředit se před každým záběrem. U pana režiséra Krejčíka jsem hrála s panem Budařem a panem Zindulkou, mladým panem Labudou a paní Herfortovou. To byla společnost. Pořád ještě jsem z toho hotová.

Pomáhají si herci během natáčení? Zajímají se jeden o druhého?
Co jsem zatím odpozorovala, někteří herci si potřebují před záběrem popovídat, navázat nějaký osobní kontakt. A pak jsou jiní, jako třeba pan Budař, kteří se potřebují koncentrovat. A to se mi také líbilo, že jsme před záběrem byli jakoby mimo sebe, ale během natáčení to mezi námi fungovalo. Cítila jsem, že tu situaci opravdu prožívám.

O pohádce

Jaká jste princezna?

Taková lidská. S problémy, co holky běžně mívají. Já měla z princezny strach, aby to nebylo jen že hezky vypadám a jsem sladká a nic víc se ode mě nečeká. Když jsem si přečetla scénář, úplně jsem se nadchla.

Každá princezna nakonec skončí v princově náruči…jaké to je nechat se objímat od nějakého cizího mužského?
To je jen věc fantasie. Když se vžiju do princezny, už to nejsem já, ale princezna, co se objímá. Zapomenu na to, že jsme se před chvílí s princem potkali v civilu a jen se převlékli do kostýmů.

Princeznovské šaty! Užívala jste si to?
Ano, moc. Jakmile si obléknu kostým, je to krásný okamžik. Jako bych v tu chvíli v sobě našla postavu, kterou mám hrát.

Jak vypadá natáčení? Prý se někdy natočí nejdřív konec.
Ano, je to takové všechno zpřeházené.

To ale musíte mít v hlavě hrozný zmatek, když nejdřív točíte zamilovanou princeznu a příští natáčecí den princeznu, která prince teprve pozná …
Právě takhle se to točilo. Hned první den jsme natáčeli závěrečnou scénu. No, aspoň jsme všichni věděli, že to dobře dopadne. Ale je pravda, že je těžké mít v hlavě všechno, co se asi událo předtím. Při natáčení filmu Peníze mi pan režisér Krejčík před každým záběrem znovu vysvětlil situaci, připomněl, co moje postava prožívá.

O Gabriele

Co říkali rodiče, když jste se dala na herectví?
Řekli mi svůj názor, že to asi není to pravé, ale nebránili mi. U nás se všechno řeší tím, že se o věcech mluví. Rodiče nám vždycky řekli svůj názor a my si se sestrou udělaly, co se nám zdálo nejlepší. Rodiče nám pak napomáhali v tom, k čemu jsme se rozhodly.

Jak ty rodinné porady vypadaly?
Naši vždycky zaveleli:„Pojďte si povídat!”, sedli jsme si a mluvili o všem. Někdy nás to nebavilo, ale teď to mám moc ráda. A ne, že bychom mluvily jen my dvě, oni mám taky vyprávěli, co je trápí. Moc to posiluje důvěru, když i rodič se přizná, že ho něco trápí, a požádá o radu dítě.

Kdybyste nebyla herečkou, v čem byste se ráda vyznala?
To by mě zajímala chemie, biologie nebo farmacie, kterou jsem chtěla studovat, než jsem se dala na divadlo. Strašně by mě zajímalo, jak to funguje. A taky proto, že se tím dá lidem pomáhat. Připadá mi důležité být vyrovnaný sám se sebou a umět pomoct druhým. Nějak vrátit to, že já mám tak pěkný život.

Odnesla jste si z rodiny něco, co vám teď pomáhá, když bydlíte daleko od domova?
Třeba maminčinu přehnanou citlivost, kterou jsem dřív skoro nesnášela a teď jsem ji objevila v sobě a rozumím jí. Nebo tatínkův rozumový přístup k životu, když řekl: „Jdem si povídat a budeme argumentovat!” To mi pomáhá zvážit si situaci.

Za rozhovor a předzvěst vánoční pohody děkuje Helena (časopis IN!dívčí svět - prosinec 2008)