Předplatné časopisu
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz, info.in.cz

memphis-yvu_i87.jpg

Memphis - kluci, co to nevzdávají

Čtyři kluci z Hradce Králové - Honza Řičař, Pavel Urban, Kamil Šritr, a Matěj Horák - mají kapelu, natáčí skvělé klipy a jsou úspěšní. Říkají, že jsou pro sebe jako rodina. No a co? Mohl by si člověk říct, vždyť to tak má být. Ale není to samo sebou. Jestli vás zajímá, co to stojí dát dokupy kapelu a dotáhnout ji na úspěšný start, čtěte dál. Povídali jsme si hlavně se zpěvákem kapely, Honzou Řičařem.

 

Vy jste vznikli už před delší dobou, že?

Ano, skupina s tímhle jménem vznikla před deseti lety, ale bylo to trochu složitější. Když člověk začíná s kapelou třeba na střední škole, tak je problém v tom, že někdo hraje jen tak pro zábavu a druhý už má víc jasno, kam chce dojít. U nás to bylo ze začátku tak, že půlka z nás měla svůj cíl a ostatní ne. Čím déle jsme spolupracovali, tím víc tyhle přístupy na sebe narážely.

Třeba náš první zpěvák, což je dost důležitá osoba v kapele :-), se rozhodl, že pojede do Indie prodávat čaj. Podřídil tomu všechno ve svém životě, rozešel se svým děvčetem, odešel z práce, z kapely a do té Indie nikdy neodjel, ale my museli začít znova. Když přijde nový zpěvák, je to jakoby nový začátek kapely. Po třech letech náš další zpěvák přišel s nápadem, že by chtěl na rok studijně do ciziny. Řekli jsme, že kdyby každý z nás chtěl na rok do zahraničí, tak nemůžeme něčeho smysluplného dosáhnout. Takže kapela sice existuje deset let, ale opravdu pořádně fungujeme tak tři roky.

 

Co dělá cílevědomý člověk, když se mu hroutí věci pod rukama?

Když se nám to stalo po několikáté, začal jsem si dělat vlastní věci bokem, protože jsem nechtěl být závislý na ostatních. Myslel jsem si, že to v kapele nepůjde a bude to jen začínání pořád dokola. Měl jsem chuť odejít, protože jsem chtěl dělat něco, co by mělo smysl. Pavel mě přesvědčoval, že už přeci spolu děláme tak dlouho, tak to nesmíme zahodit. Domluvili jsme se, že nebudeme hledat zpěváka, zpívat budu já a zkusíme to ještě jednou. Protože já a Pavel jsme byli ti, co chtěli od začátku dělat hudbu naplno, ne jako koníčka. Chtěli jsme vydat desku.

 

A vydali?

Vydali. Bylo to hrozně zvláštní, protože na desku potřebujete peníze a my byli kluci ze střední. Tehdy se ukázalo, že Pavel je děsně dobrej na finance. Šel totiž shánět peníze. Vzal prezentaci kapely, plán, kam to chceme dotáhnout obcházel lidi a sehnal čtvrt milionu na natočení desky. Mám k němu ohromný respekt. V tu dobu si nás všimla agentura Bian Zone a uvěřila nám. Vznikla písnička, která se hrála v rádiích, a nabrali jsme ten správný směr.

 

Do místnosti právě vešel Pavel. Nedá mi to a ptám se, co se středoškolák naučí, když obchází sponzory?

Pochopit lidi. Člověk se naučí jednat s nimi, vyslechnout si je jejich názory a někdy taky jen sliby.

Obešel jsem tehdy spoustu lidí a čím víc jsem jich navštívil, tím víc zkušeností jsem udělal a naučil se určité empatii. Ale stejně se našel jeden člověk, který mě překvapil. Vysvětloval jsem mu naše záměry a on měl po celou dobu obličej úplně bez výrazu, takže jsem vůbec netušil, co si myslí. Ale nakonec nás podpořil.

 

Hudbu i texty si děláte sami?

Ano, texty píšu já a Pavel dělá kompletně muziku. S minulými zpěváky jsme dělali hodně písniček v angličtině, takže je máme pořád v repertoáru, ale čím dál tím víc píšeme texty česky. Teď, když zpívám, tak mám větší potřebu, aby mi lidi rozuměli. Já jsem měl rád Monkey Business, Support Lesbiens, JAR, ale teď se něco změnilo a líbí se mi třeba Jarek Nohavica. To nejtěžší je najít odvahu změnit něco, za čím člověk nějakou dobu šel, a ztratit něco osvědčeného, a jít tam, kam cítí, že musí.

 

Jak ta změna v kapele prošla?

V kapele děláme všechno společně a ke změně jsme postupně dospěli všichni. Já osobně jsem se v kapele spoustu věcí během těch let naučil. Jedna z nich je komunikace s lidmi. Ze začátku jsem byl horká hlava a když mě někdo naštval, byl jsem mu schopný napsat dlouhatánský mejl. Postupem času jsem přišel na to, že to nemá smysl. Pokud někomu vynadám mejlem, on si to přečte někde jinde v úplně jiném rozpoložení a pochopí to celé jinak, a vznikají jen nedorozumění.

Když kluci hrají fobal, mají trenéra, který řekne, zítra si přineste tuhle věc a dnes trénujeme tohle, ale když je kapela složená ze čtyř stejných kluků, musí se koučovat sami. Už od střední školy se učíte nechodit pozdě nebo se nezhádat, když někdo pozdě přijde. Celé je to o umění komunikace. Naučit se koukat na situace z úhlu pohledu toho druhého.

 

Ve skladbách si vybíráte zajímavá témata i místa. Klip Spojení jste natáčeli třeba v Berlíně.

Já dělám hitparádu v Óčku a tak mám nakoukané klipy a nechtěli jsme, aby v tom našem bylo prostředí, které jsme už desetkrát někde viděli. Odjeli jsme do Berlína a dali lidem křídy, aby nakreslili na chodník sami sebe a datum narození.

Teď plánujeme další klip. Matěj má spolužačku, která je ochrnutá na nohy a přesto dělá na světové úrovni sjezdové lyžování. Obdivujeme ji, proto bude protagonistkou příštího klipu.

 

Čeho si vy osobně na lidech ceníte?

Já obdivuji vytrvalost v časech, kdy se nedaří. Fascinuje mě na lidech vnitřní síla nevzdat věci, když vypadají beznadějně. Myslím, že každému, kdo je vytrvalý, se to vrátí zpátky.

Na rodině si vážím toho, že máte lidi, kteří jsou tu pro vás, když to potřebujete. Máme to vyzkoušené i s klukama v kapele. Vždycky je někdo, komu můžu zavolat, když jsem v průšvihu.

 

A co rodiče?

Na těch si vážím jejich bezpodmínečné lásky. Protože vím, že i kdybych udělal cokoliv, oni mě budou mít vždycky rádi. To u nikoho jiného na světě nenajdete. Já mám skvělou a dobře fungující rodinu. Myslím, že když jsou děti vystaveny nějaké nekompletnosti nebo problémům, že si to strašně nesou do života.

Moji rodiče jsou hodně tradiční a dokonce si pro mě odmala vysnili povolání lékaře. U nás se žilo tím, že Honza bude doktor, a celá rodina to brala jako jasnou věc. Takže když jsem ve čtvrťáku pochopil, že to není tak úplně cesta pro mě, bylo zle. To byl boj. Nemluvili jsme spolu. Já si pak zvolil úplně jinou školu, filologii - angličtinu a francouzštinu.

Ségra to měla stejně. Po roce vysoké školy toho nechala a rodiče byli zděšení, že z ní nic nebude a ona je teď šéfkou jedné banky, protože je naprosto skvělá v jednání s lidma. V dnešní době myslím nezaručuje ani pět vysokých škol, že bude člověk úspěšný, když nemá cíl a tah na branku.

 

V tuhle chvíli se k nám přidal i Matěj, a tak se ptám, co pro něj znamená být v kapele.

Všechno. Když chce člověk dělat něco dobře, ať školu, sport nebo muziku, zjistí, že se za tím schovává spousta povinností. Musí se naučit plánovat. Dohlídnout sám na sebe. Přemýšlet nad tím, jak chceme komunikovat s fanoušky, koho chceme naší hudbou oslovit. Není to jen, že se naučí hrát dobře na nějaký nástroj a má radost, když stojí na pódiu. To je pak za odměnu.

 

Jak jsme říkali na začátku, nebylo to povídání o muzice, ale o jejím zákulisí, o snech a vytrvalosti jich dosáhnout. Jakou muziku Memphis hraje a jestli se vám bude líbit, dokážete zjistit jedním kliknutím myši na jejich webovkách. Tak hezký poslech a klukům velký dík za rozhovor. Helena

(časopis IN!dívčí svět - duben 2015)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.

Autor fotografie:  memphis


Sdílet na:

 
 
 

Vydavatelství IN s.r.o.
Horní náměstí 12, 466 01 Jablonec nad Nisou

objednávky:
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz

redakce:
Purkyňova 5, 772 00 Olomouc

tel.: 775 598 603
mail: redakce@in.cz