Kateřina Šedá (37) je drobná, hezká a upovídaná dáma, která vypadá tak mladě, že byste si ji skoro mohly poplést se svojí spolužačkou:). Zároveň je ale taky světoznámá umělkyně, i když si sama není jistá, jestli to, co dělá, vlastně je, nebo není výtvarné umění… No, posuďte samy.

Kateřino, v minulém čísle jsme čtenářky zvali na několik výstav po celé České republice, a mezi nimi i na Vaši brněnskou výstavu Bedřichovice nad Temží. Mohla byste ji sama nějak lépe představit?
To, čím se zabývám, nejsou jen klasické estetické objekty. Je to spíš – když to řeknu jednoduše – nějaká akce, situace, která má lidi vyvést ze stereotypů, ve kterých žijí. V současné chvíli je přímo do Moravské galerie přenesený Bedřichovický kulturní dům (který se v obci opravuje) a probíhají v něm tradiční i nestandardní akce, např. ostatky, oslava narozenin nejstarších obyvatelek obce, schůze radnice nebo se cvičí kalanetika. Tato netradiční "výstava" má za cíl sledovat jednu z fází pětiletého projektu Od nevidím do nevidím, který dělám v obci Bedřichovice.

O co se v projektu Od nevidím do nevidím jedná?
Pokusila jsem se tam založit nový svátek – jeden den, kdy by všichni obyvatelé vesnice zůstali doma a snažili se vidět sami sebe i tu obec v jiném světle. Každý rok svátek slavíme jinak. V roce 2011 jsme s 80 obyvateli jeli na akci do Londýna a tam měl každý dělat to, co běžně dělá na vesnici. Loni jsem třeba uspořádala soutěž v chytání lelků a teď, společně s radnicí, přestavujeme náměstí v Bedřichovicích do londýnského stylu.
Vaše projekty jsou celkově velmi netradiční a zajímavé. Máte nějaký nejoblíbenější?
To nemám, ale napadá mě třeba akce, kterou jsem dělala s mojí babičkou, když šla do důchodu a propadla apatii. Veškerý čas trávila u televize se psem a přestala se převlékat, nakupovat, vařit… vlastně přestala dělat cokoliv. Byla na nás závislá, i když byla v podstatě zdravá. Když jsme spolu jednou seděly u stolu, tak jsem se babičky zeptala, jak vypadal jeden nástroj, který měli na skladě v práci. Pracovala totiž 33 let jako dlouholetá vedoucí skladu nástrojů v Domácích potřebách v Brně. Dala jsem jí papír a ona okamžitě nakreslila myslím okružní pilu, ve třech různých velikostech. A já jsem jí říkala: „To nemusíš kreslit ve třech různých velikostech, to je jedno.“ A ona na to: „No to není jedno – máš tři různý velikosti a tři různý ceny.“ To bylo po dlouhé době poprvé, co o nějaké věci řekla, že to není jedno. Navíc tvrdila, že si pamatuje všech 650 druhů zboží včetně cen. A na základě toho mě napadlo, že bych se mohla pokusit ten obchod společně s ní zrekonstruovat, a tak jí vrátit chuť do života.

Dělala jste i různé projekty v zahraničí. Můžete některý vzpomenout?
Třeba Zrcadlový vrch – rodinná poznávací soutěž pro 600 rodin, kterou jsem dělala v Maďarsku v takovém jakoby satelitním městečku pro bohaté pár kilometrů za Budapeští. Postavili si to tam známí lidé, různí herci, zpěváci, ekonomové a tak… Když jsem tam byla poprvé, tak jsem přemýšlela, jak ty obyvatele spojit. Dala jsem jim za úkol, jestli by otevřeli svoje dveře a nakreslili, co vidí ze svého domu. Bylo to hodně těžké, protože většina měla vysoké ploty (zdi). A řada lidí, to bylo vtipné, kreslila pohled z otevřených dveří, ale ty dveře měli zavřené. Báli se je otevřít. Dvě stě vybraných kreseb jsem dala do „soutěžní“ knihy. A tu dostala každá rodina. Jejich úkolem bylo během soutěžního dne zjistit, ze kterého domu byla daná kresba nakreslená. A vítězná rodina získala pak čtrnáctidenní zájezd na Floridu.

Setkáváte se spíš s pozitivními, nebo negativními reakcemi?
Na začátku se často setkávám s negativními reakcemi, lidé přemýšlí nad tím, co to je a proč by to měli dělat. Ale pokud to zkusí a najdou odvahu, jejich reakce jsou téměř vždycky pozitivní.

Co Vás inspirovalo k tomu, že děláte sociální umění?
Už jako malá jsem hodně kreslila a organizovala, co budeme dělat na ulici, na co si budeme hrát. Jako dítě jsem nesnášela společenské hry, především sportovní. Když se ve škole uspořádala nějaká soutěž, většinou mě to nebavilo. Vždycky jsem měla touhu, že bych si chtěla vytvořit svoje vlastní pravidla, jak ty věci dělat. Právě soutěž v lelkování je toho dobrým příkladem – nevyhrává ten první ale ten třetí, čímž prokáže, že dokáže lelkovat i v lelkování.

Nakonec jste ale studovala grafickou školu, že?
Na střední škole uměleckých řemesel jsem hodně kreslila a zároveň kresbou zkoumala, jak zaznamenávat nejrůznější akce. Třeba jsem házela hrachem na zeď nebo jsem kreslila vysavačem nebo žehličkou. Protože jsem studovala grafiku, tak jsem se automaticky přihlásila na grafiku i na akademii. Já vlastně dělám celý život totéž. Myslím, že kdyby to nebylo výtvarné umění, tak dělám totéž v nějakém jiném oboru.

A jak se dá kreslit vysavačem? To si neumím představit…
To jsem papír nabarvila černým uhlem a dala jsem ho pod koberec. Ale jak jsem vysávala, tak se to dostalo skrz ten koberec nahoru… Zkoušet to nedoporučuju (smích).

Čím podle Vás může být umění přínosné třeba pro naše čtenářky?
Umění by mělo být pro všechny. Když řeknete „výtvarná výchova“, tak 90 % lidí vám řekne: „Já vůbec neumím kreslit!“ Jako když řeknete hudební, tak to znamená, že neumíte zpívat. A to si myslím, že je obrovský problém celé společnosti, nejenom dětí na základní škole. Právě na řadě škol se pořád učí podle standardních osnov a nikoho to nebaví. Výtvarné umění je i to, jak se oblékáte, jakou barvou si vymalujete svůj pokoj nebo jak doma prostřete stůl. Může to být cokoli, svým způsobem i nakupování. Umění by mělo hlavně proměnit úhel pohledu.

Jste známá po celém světě. Co považujete za svůj největší úspěch?
Rozhodně to pro mě nejsou výstavy v prestižních institucích. Ty nejzásadnější okamžiky přicházejí uprostřed mých akcí – kdy se vám věci otevírají a vidíte všechno jinak. Co bych považovala za svůj úspěch v budoucnu? Třeba založit svou vesnici nebo poznat úplně všechny lidi v mém okolí. Taky mám v hlavě novou seznamku…

Kdyby se některá naše čtenářka chtěla hlásit na výtvarnou školu, co byste jí poradila?
Taková škola předpokládá velkou otevřenost a pracovitost (pokud pomineme talent). Myslím si, že ten největší klad, který se hodnotí (kromě toho, že jste svá – snažíte se najít sama sebe, ne jen se dívat, co dělají všichni ostatní okolo), je to, že je na vašich věcech vidět, že jste schopná na sobě pracovat a překročit svůj stín.

Takže nestačí, že mě baví kreslení?
Ono to občas vypadá, že je to jen taková zábava, že kdo rád kreslí, tak se přihlásí na nějakou výtvarnou školu. Jenže to musíte myslet vážně, jinak u toho nevydržíte. Myslím, že bych to rozhodně nedoporučovala jako obor ke snadnému uživení se. Pokud skutečně nemáte pocit, že bez toho nedokážete žít, je daleko lepší jít studovat nějaký „normální“ obor a kreslení si nechat jako koníček.
Marta

Kateřina Šedá pochází z Brna-Líšně, kde bydlí se svou rodinou (má pětiletou dceru), pokud zrovna necestuje po celém světě. Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze a věnuje se projektům, které se někdy nazývají „sociální umění“. Mezi ně patří akce s názvy jako Od nevidím do nevidím, Je to jedno, Nic tam není nebo Každý pes jiná ves. Získala významnou Cenu Jindřicha Chalupeckého a byla první Češkou, která vystavovala ve slavné galerii Tate Modern v Londýně.

(časopis IN!dívčí svět - červen 2014)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.