Když se vysloví její jméno mezi lidmi, kteří se zajímají o veřejné dění, každý si ji hned vybaví jako nesmlouvavou tazatelku z televizních debat v České televizi. Spolu s kolegou Martinem Veselovským založila první publicistický videokanál DVTV, kam si zve zajímavé hosty k rozhovorům o politice a společnosti. My se této oblasti také dotkneme, ale to, proč bychom vám chtěli Danielu Drtinovou přiblížit, je její netypická a zajímavá duchovní cesta.

Vy jste byla vychovávaná ve víře?

Moji rodiče vnímali svět s jeho duchovní hloubkou, ale nebylo to nikdy oficiálně přes církev. Dlouho jsem netušila, že moje maminka má velmi živou víru. Řekla mi to přibližně před pěti lety. Což je škoda, protože jsme obě dvě nezávisle na sobě vnitřně komunikovaly s Nejvyšším a já jsem byla od jedenácti let ve svém hledání hodně sama. Jako malé dítě jsem cítila, že mám nějakou vnitřní sílu, ale netušila jsem, že je to něco, co se později ukázalo jako schopnost silné modlitby. Dětsky se to projevovalo třeba tak, že jsem si intenzivně přála panenku, spojila jsem si svoji vnitřní sílu s oním přáním a po nějakém čase jsem panenku dostala.

Říkala jste, že jste od jedenácti let pátrala pro tom, co prožíváte. Jak to začalo?

Nebyla jsem křtěná a nikdo nás k životu podle víry nevedl. Nablízku nebyla žádná pomoc, netušila jsem, co se se mnou děje. Už od malička jsem měla působivé sny a stavy. A právě v jedenácti jsem prožila velmi intenzivní duchovní zážitek, o kterém se nedá jen tak jednoduše mluvit. Po nějaké dětské rozepři s kamarády jsem vylezla na strom a zažila tam přítomnost něčeho, co vlastně dodnes nedovedu pojmenovat. Slezla jsem ze stromu, brečela jsem, protože jsem věděla, že už nikdy nebudu jako ostatní děti. Zapálilo se ve mně něco, o čem jsem věděla, že mě jednou navždy proměnilo a že nemůžu o tom, co jsem zažila, s nikým mluvit. Vůbec jsem netušila v té době, že ten zážitek nějak souvisel s vírou.

„Byla jsem nadšená, že něco takového je. V tom jsem rostla a to mě neslo.“

Jak se hledá duchovní život bez představy o víře?

Mně pomáhaly knížky, které měla babička ještě z první republiky. Například sbírka lidových pohádek Elišky Krásnohorské. Ty pohádky vznikaly v dobách, kdy víra byla součástí běžného života, a tak ji v sobě nesly. Jedna z nich se jmenovala Hříšná ruka a byla to drsná pohádka. Chlapeček v ní udeří maminku a v noci se mu zjeví anděl, který mu řekne, že ho musí potrestat, protože uhodit maminku je hřích. Chlapeček se bojí a maminka v tom snu vezme ten trest na sebe a přijde o ruku. Chlapeček se ráno probudí a zděšený běží za maminkou, která ho vítá s oběma rukama. On je šťastný, že se mu to jen zdálo, a už se na maminku dívá úplně jinak. V tehdejších pohádkách mělo dobro a zlo pevné obrysy. Chlapeček udělal chybu, byl potrestaný, ale vše se v dobré obrátilo. Tyhle pohádky měly pro mě naprosto osudový rozměr, protože to byl můj jediný kontakt s principy duchovního života. Co je dobro, hřích, spravedlnost. Byla jsem nadšená, že něco takového je. V tom jsem rostla a to mě neslo.

Pohádky jsou dobrý základ, ale co dál?

Pak ve třinácti jsem začala vědomě hledat, co za sílu to se mnou je, a opravdu jsem to našla až ve 33 letech. Kdyby mi někdo řekl třeba ještě ve dvaceti, že to souvisí s vírou v Boha, tak bych se mu vysmála. Kostely? Tam chodily babičky. Já jsem četla různé intelektuální knihy a hledala v nich, co prožívám, ale s vírou jsem si to vůbec nespojovala. Až když jsem ve 33 letech začala číst Bibli, zjistila jsem, že některé sny, co jsem měla od dětství, byly biblického rázu. Zdávalo se mi o veřejích pomazaných krví, a myslela jsem, že jsem blázen. Pak, když jsem si přečetla v Bibli o odchodu z Egypta, pochopila jsem, co to bylo za znamení.Uvědomila jsem si, že jsem sice musela projít strastiplným osamělým hledáním, ale nikdy mě neopustila ta jistota jakési záchranné sítě, toho tichého nevnucujícího se čekání, onoho nejvyššího principu, až si Ho sama najdu.

„Jako když vás prosvítí světlo a vy vidíte, co ve vás je a co by tam být nemělo.“

A jak jste doplula do přístavu?

Přes jednu osobu živé víry, která na mně poznala, s čím se peru a co hledám a pomohla mi. Pak věci do sebe zapadly a najednou každá moje buňka věděla, že tohle je ono, že jsem u cíle svého hledání. Po tomhle vnitřním poznání jsem se vznášela pět metrů nad zemí, protože duše, která hledala, našla správný klíč, který zacvakl do zámku a bylo. Nechala jsem se pokřtít a myslela jsem, že odteď to už bude jen život na obláčku. Ale je to jako s dítětem, když se narodí (a já se tím křtem narodila), maminka ho celý rok hýčká, balí do peřinky, krmí ho, a tak jsem to měla i já.

Jenže pak se po vás chce, abyste se postavila na vlastní nohy, a to začala těžká doba. Jako když vás prosvítí světlo a vy vidíte všechno to harampádí, co by ve vás být nemělo, co brání člověku ve spojení se s Ním. Pak už následovala těžká cesta sebepoznávání, jako když se odplaňují růže. Doposud to není lehké, ale pořád se cítím nesená.

Křesťanství Vás nějak provází i v práci?

V televizi jsem dělala jen politickou agendu, tam moc prostor nebyl. Spíš, že vás vede svědomí.

Že se nesnažíte prosazovat sám sebe. Když je potřeba ukázat nějaké nepěkné politické kvality člověka ve studiu, nejednáte tak, že byste ho úplně znevážila. Někdy je to tak, že moderátor chce vyhrát, to jsem se snažila nedělat. Používala jsem svoje svědomí, abych dělala věci poctivě a abych byla spravedlivá. Teď v DVTV si můžeme zvát i hosty, kteří se víry a vnitřního života dotýkají, kteří mají hluboce žitou víru. Spíš sázím na výběr témat. Snažím se, aby to nevyznělo jako nátlak nebo přesvědčování.

„... je potřeba být vnitřně připravený.“

Jak se Vám hovoří s nepříjemnými lidmi?

I když mluvím třeba s lidmi, kteří jsou podezřelí, že dělají špatné věci, nikdy toho člověka nevidím jako úplně zkaženého. Nemám k němu v první řadě odpor. Ten postoj mi pomáhá vést s ním vyrovnaný dialog. Naše rozhovory na DVTV mají mít kriticko-analytický charakter. To, co mě ve studiu zatvrdí, je, když poznám, že mi ten člověk lže nebo se obhajuje falešným a lživým způsobem. Pak napřu i já síly, abych tuhle masku rozbila. Pohodlná situace to není, zvláště pro moderátorky ženy, ale je potřeba být na tenhle druh práce vnitřně připravená, že to není jen si popovídat s hosty o životě.

Je to talent?

Není. Já sama to mám hodně vydřené. Ale myslím, že člověk musí být nějak vnitřně uzpůsobený, aby to vydržel. Já zrovna nejsem člověk, který v osobním životě vyhledává názorové spory nebo konflikty. Většinou se jim bráním, jsem spíš introvert. Jenže je to asi role nebo služba, kterou jsem měla v životě naplnit, a zřejmě proto jsem tak utvořená, že to zvládnu.

Vnímáte, že se na Vás při vysílání dívají tisíce lidí?

Ve chvíli, kdy začne vysílání, tak ne. To se člověk cítí jako v první linii. Pak už nepřemýšlíte nad ničím. Musíte se naprosto soustředit na rozhovor, na slova, na to, co se děje, a na obsah. Příprava na takový rozhovor je jako na test do školy. Denně musím například obsáhnout problematiku jaderné energetiky, politiku Strany zelených a profilový rozhovor s Aňou Geislerovou. Naše rozhovory v DVTV bývají dvacetiminutové, a to už se musíte orientovat. Je to náročné, ale udržuje to člověka v pozornosti a v tom, že si pospojujete věci, které se kolem vás dějí.

Musíte být unavená.

Ani ne, vytvořila jsem si vlastní psychohygienu. Po celodenním dění, kdy jsem vystřelená do světa, se večer zatahuju do sebe. Většinou se vždycky modlím a dělám i různá meditační cvičení na soustředění. Při rozhovoru ve studiu se soustředím na obsah a při tom nočním se soustředím na „nic“, abych v sobě udělala prostor Jemu. A to mě zároveň umyje jako sprcha. Pak si dám i tu opravdovou, voda ze mě všechno spláchne a odcházím do spánku očištěná.

„Modlitba je jako telefon.“

Co je pro Vás modlitba?

Učila jsem se modlit s představou, že modlitba je jako telefon, který pořád zvoní a na vás záleží, jestli sluchátko zvednete a začnete komunikovat. Může zvonit celý život, ale vy ho nemusíte vzít.

To je vaše volba. Protože jsem konvertita, neznala jsem způsob, ale snažila jsem se modlit tak, aby to nebylo jen mechanické odříkávání. Pomohla mi tenká brožura Na hlubinu s Terezií z Avily o modlitbě a její kniha Hrad v nitru. Ona učí své řádové sestry, které byly mnohdy velmi mladičké, vést modlitbu tak, aby nebyla mechanická, aby byla žitá. Terezie byla prostá myšlením, a tak vysvětluje všechno jednoduše a názorně. Člověk to snadno pochopí a lehce praktikuje.

Je nějaká knížka, kterou byste děvčatům doporučila?

Nedávno jsem dočetla Píseň o Bernadettě. Životopis Bernadetty Soubirous, které se jako čtrnáctileté zjevovala Panna Maria v Lurdech. Napsal ji židovský spisovatel Franz Werfel, který utíkal před nacismem. V Lurdech cítil sílu toho místa a lidé mu tam pomohli a on slíbil, že pokud se zachrání, napíše knížku o Bernadettě. Tehdy od zjevení ještě neuplynulo tolik času, tak se setkal i s pamětníky. Vznikl tak úžasný, opravdový, hluboký příběh, který mě absolutně zasáhl. Přečtení té knihy pro mě bylo, jako kdyby do mě někdo nalil živou vodu.

Za rozhovor děkuje Helena

(časopis IN!dívčí svět - duben 2016)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.