Stát se týmákem na Přístavu nebo Arše podmiňuje hned několik faktorů: musíte se umět vzdát svého soukromí, svého spánku a za žádnou cenu se nesmíte vzdát své víry. Pokud uspějete, nic vám nebrání v tom, abyste vstoupili do pomyslné síně slávy rajnochovických týmáků tak, jak se to podařilo Víťovi Raškovi. Předtím, než jsme se ale s Vítkem mohli potkat v Rajnochovicích, musel, dnes mj. nadaný křesťanský písničkář, k nám, ale především k Bohu, ujít nemalý kus cesty...

Na začátek bych rád řekl, že nejsem konvertitou v pravém slova smyslu, protože když jsem byl malý, nechali mě naši pokřtít, víceméně kvůli babičce, která z naší rodiny jako jediná chodila do kostela. My chodili na mši jen na Vánoce a s bráchou jsme vždycky hodnotili úroveň kázání. Každopádně je to v současnosti asi osm let, co jsem věřící.

Bylo, nebylo...

Ještě ve čtrnácti, patnácti letech jsem byl za relativně „hodného kluka“. Četl jsem foglarovky, Pána prstenů, snažil se sportovat, nekouřit, první pivo jsem měl asi v sedmnácti... Až střední škola mě docela semlela, jelikož spolubydlící vydatně kouřili a pili a já tehdy neměl žádný důvod, proč bych do toho s nimi nešel – nepřipadalo mi, že bych tím někomu ubližoval nebo škodil, takže jsem začal kouřit docela pravidelně (nejprve takové ty menší doutníčky, protože jsem si myslel, že jsou méně škodlivé – nevím, jak jsem na to tehdy přišel *smích*).

Právě v té době mě z jakéhosi důvodu začala pálit otázka, jestli Bůh je, nebo není, jestli teda je nějaký ten smysl života, poněvadž mi s určitou naléhavostí došlo, že člověk zákonitě umře, rozloží se a pokud není věčnost, tak je vše absolutní marnost, protože lidská existence je jenom vteřinka v životě vesmíru. Tahle myšlenka mě docela poděsila a tehdy jsem si moc přál, aby Bůh byl, protože jinak mi život připadal beznadějný.

„... tehdy jsem si moc přál, aby Bůh byl...“

Měl jsem tenkrát partu kamarádů, kteří se zajímali o „duchovní věci“ a navštěvovali jednu nedalekou čajovnu, co byla postavená na různých přednáškách o spirituálních záležitostech – o buddhismu, New Age, šamanismu... Měl jsem chuť všechna tato náboženství poznat a prozkoumat a shodou okolností jsem pak v oné čajovně získal brigádu. V momentě, kdy jsem ale začal vidět do zákulisí, pojal jsem k tomu prostředí nechuť. Dodnes si vážím různých filozofií a mám k nim jistý respekt, ale v čajovně, kde jsem pracoval, nešlo o žádnou osvětu, jako spíš o hlásání pokřivených náboženství, která byla odstřihnuta od morální hodnoty. Vedle rádoby buddhistického učení se tam vykládaly andělské karty a mně začalo docházet, že je to celé podvod a že ničemu z toho, co se tam praktikuje, lidé, kteří čajovnu vedou, nevěří. Byl to pro ně jenom byznys. Přednáška automatické kresby trvající tři hodiny stála 1 000 Kč/os… Z čajovny jsem odešel a řekl si, že jestli je v něčem takovém cosi jako Bůh, tak v něho nevěřím, a stal jsem se zapáleným ateistou. Došel jsem k tomu, že Bůh není, protože to, co v čajovně vydávali za náboženství, byl podvod. A já si myslel, že to tak funguje všude.

Byl jsem zklamaný, začal jsem číst Nietzscheho a další typické moderní ateisty – a věřil, že Bůh není. Knížky mě očkovaly tím, že křesťanství je náboženství slabochů, protože, kdo je slabý, uzákoní, aby se slabým pomáhalo.

„... až teď si zpětně uvědomuju, že mě Bůh chtěl ‚dostat‘.“

Došel jsem opět do fáze, kdy mi život připadal beze smyslu. Tehdy jsem pořádně žádné křesťany neznal a až teď si zpětně uvědomuju, že mě Bůh chtěl „dostat“. Jednou jsem stopoval a náhodou mi zastavil evangelík, který mě pak celý den vozil po Moravě a hlásal mi Krista. Měl jsem spolužáka, co si po večerech vypisoval z Bible (samozřejmě jsem se s ním začal hádat, že Bůh není, a protože jsem toho měl víc načteno, dokázal jsem ho argumenty překřičet – ale on stejně věřil dál), pak jsem si půjčil knížku z knihovny, která se mi líbila obalem, a ona byla zrovna o křesťanství… Spousta takových náhod mě nenechávala ustrnout a já najednou zjistil, že si zase nejsem jistý.

„... buď Bůh není a není nic, anebo Bůh prostě je a je to úžasné, má to obrovský přesah pro celý život a člověk tomu musí podřídit úplně všechno.“

Nejdřív v čajovně jsem si myslel, že bohové jsou a nějaké náboženství má smysl, pak jsem byl přesvědčený o neexistenci Boha a najednou jsem zase nevěděl. Ocitl jsem se na rozcestí mezi dvěma extrémními variantami: buď Bůh není a není nic, anebo Bůh prostě je a je to úžasné, má to obrovský přesah pro celý život a člověk tomu musí podřídit úplně všechno.

Potom se mi dostaly do rukou knížky od prof. Halíka, které mi tehdy hodně pomohly, protože jsem poznal, že křesťanství může být inteligentní, že je to víra hluboká, složitá a krásná, a není to žádná pověra nebo mytologie. Díky prof. Halíkovi jsem přešel k Chestertonovi a Lewisovi, což byli autoři, které jsem doslova hltal, a jednoho dne jsem pak došel k jakémusi racionálnímu přesvědčení, že Bůh je. Byl to moc krásný moment, pamatuju si to přesně. Poslouchal jsem Nohavicu a text jedné jeho písně, kde se zpívá: „... že kdo vchází do světa, jako bys vypustil motýla...“ a mě ta jedna jediná věta, která vlastně s Bohem nemá přímo nic společného, najednou nějak rozstřelila a já si řekl: „Jo, Bůh je. To je totiž všechno tak krásné, že to nemůže být náhoda.“ A od té chvíle jsem se považoval za věřícího a místo toho, abych se hádal jako ateista, začal jsem se hádat za to, že Bůh je.

Můj život se ale jinak vcelku nezměnil. Nezačal jsem se modlit, nezačal jsem chodit do kostela – nepřipadalo mi to důležité. Stěžejní bylo, že znám pravdu – že Bůh je a umřel za nás.

Noc po mém maturitním večírku jsem se měl účastnit skautské víkendovky na Helfštýně. Došel jsem tam brzo ráno a byl ještě opilý z předchozího večera. Tam se mi „podařilo“ ublížit jednomu člověku tak, že se za to nikdy nepřestanu stydět, a když jsem se další ráno vzbudil, vzpomněl jsem si na toho čtrnáctiletého kluka, který hltá Foglara a chce být jednou takový skvělý, charakterní dospělý. Srovnal jsem si to s tím, jaký jsem já, jak mluvím o Ježíšovi a o tom, jak umřel za naše hříchy, a přitom jsem schopen tak špatných věcí. Byl to pro mě strašný okamžik, ale zároveň i moment velké milosti, takový dar, kdy byl můj hřích použit, abych se dostal do spravedlivého studu, kdy mi ze mě samého bylo zle. V každém z nás je obrovská potence zla (od prvního hříchu) a kdo se nesnaží být dobrý, bude velmi pravděpodobně špatný.

„... když mi otevřel a ptal se, co potřebuju, bylo mi trapné přiznat, že potřebuju vykoupení, tak jsem se vymluvil, že bych potřeboval půjčit nějaké knížky.“

Z víkendu jsem tehdy utekl domů a řekl si, že to takhle dál nejde – že začnu chodit do kostela a změním se. Chtěl jsem jít i na faru, abych si popovídal s naším panem farářem, ale když mi otevřel a ptal se, co potřebuju, bylo mi trapné přiznat, že potřebuju vykoupení, tak jsem se vymluvil, že bych potřeboval půjčit nějaké knížky. Vylíčil jsem mu, co čtu, a on tím celý překvapený mě pozval dovnitř. Po nějaké době jsem šel k první zpovědi a díky členství ve schole jsem vydržel chodit na mše každou neděli. Připadal jsem si tam prospěšný, užitečný a dalo mi to určitý řád, protože pak už jsem do kostela „chodit musel“. Kdybych tam nešel, styděl bych se před těma malejma holčičkama, co tam chodily pravidelně – nemohl jsem je tam nechat proto, že se mi nechtělo vstávat.

Když je člověk konvertita, prožívá určité období absolutní zamilovanosti do Boha – takové to první vzplanutí, kdy se jedním směrem ubírají všechny myšlenky. Pamatuju si, že pro mě to bylo léto, kdy jsem jezdíval z fary (kde jsem četl knížky a dovídal se o Bohu) v noci, až za hvězd na kole domů a měl jsem pocit, že Bůh jede na kole vedle mě, že tam prostě je. A vždycky za letní noci si vzpomenu na to, jak jsem se tehdy cítil. Časem ta vzpomínka samozřejmě bledne, ale tak to už chodí.

„Hej, 16 lidí věří v toho samýho Boha jako já!“

Pak přišla má první akce s mládeží, kdy na naše děkanátní setkání přišlo 16 mladých. Pamatuju si, jak se organizátoři setkání mezi sebou bavili, a já zaslechl slečnu, která to tam vedla, jak říká: „To je strašný... Letos jenom 16...“ Ovšem má perspektiva byla jiná. Myslel jsem si: „Hej, 16 lidí věří v toho samýho Boha jako já a jsou mladí! To je tak super!“

A pak byl Active8, kam přijely tisíce lidí, z čehož jsem byl úplně nervózní, protože jsem si říkal, jak je možné, že tolik mladých vědělo, že Bůh je, a já to nevěděl. Na tom setkání jsem se zúčastnil adorace v kapli, kde bylo dohromady asi do deseti lidí. Všichni klečeli, tak jsem si klekl taky, abych si nepřipadal trapně. V tu chvíli jsem se modlil, aby Bůh zahnal moje poslední pochybnosti, a říkal jsem si v duchu: „Bože, jestli jsi, dej se mi prosím poznat.“

A v ten okamžik jsem Boha cítil – absolutně.

Vítek v současné době působí jako sociální pracovník, je šťastně ženatý a spolu s manželkou Sťáňou se aktivně angažuje v životě své farnosti, kde se mj. podílí na činnosti scholy a společenství mládeže.

Za sdílení děkuje Helča

(časopis IN!dívčí svět - listopad 2016)