Blíží se Vánoce – doba, kdy se snažíme najít si čas na své blízké a něčím je obdarovat. Jaký dárek vybrat, aby toho druhého potěšil? Inspiruj se naší anketou!

Jaký nejvzácnější dar jsi někomu věnovala a v čem byla jeho velikost?

Podle mě mají dárky přesně takovou hodnotu, s jakou láskou je připravujeme. V každém dárku je jakási myšlenka, tu do ní vkládáme my. Jednou na nadílkové výpravě s oddílem jsem celé svojí skupince koupila náramky. Každý byl úplně jiný, ale nikdo to nevzal tak, že bych někomu dala víc a někomu míň. Byla to jakási připomínka, že v oddíle jsme všichni jiní, ale přece nás něco spojuje. V tom byla cena nejen toho dárku, ale i okamžiku, který jsme společně prožili. (Klára)

Dala jsem své kamarádce k narozeninám jako dárek ručně uháčkovanou čepici, kterou jsem dlouho a s láskou háčkovala jenom pro ni. (Šárka)

Darovala jsem malé holčičce mé králíčátko Lumpíka. Moc se jí líbil. Jeho velikost byla v tom, že jsem ho měla (a pořád mám) ráda. (Marie)

Myslím si, že nejkrásnější a nejvzácnější dárek je dárek darovaný s láskou, s touhou aby potěšil, pomohl. V tom je jeho velikost. Může to být cokoli – čas věnovaný druhému, nějaká věc, ale třeba i modlitba za druhého nebo upřímný úsměv. Mezi nejvzácnější věci, které jsem kdy dala, patří čas strávený modlitbou za druhého. (Hana)

Obdarovala jsem klienty léčebny dlouhodobě nemocných v Řepích v Praze, kde jsem se o ně starala, krmila je a myla. To byl můj nejkrásnější dárek. (Katka)

Darovala jsem kamarádovi plakát. Na něm byly fotky z akcí, ze kterých máme společné zážitky. Když ho přebíral, byl z toho naměkko. Fotky byly parádní, vtipné, byla na nich celá naše parta. A ještě jsem kamarádce na Vánoce vyrobila krabičku, v té krabičce byla krabička, v ní menší a konečně nejmenší krabička. V té byl na papírku napsaný příběh, který kamarádku dohnal k slzám a byla neskutečně ráda. (Magdaléna)

Maminka slavila 40. narozeniny. Všichni jí nosily dárky – moc velké a určitě i drahé. Můj dárek pro mamku byl, že jsem celý den myla nádobí a uklízela po hostech. Máma mi pak řekla, že to byl pro ni ten nejlepší dárek. (Ema)

Dala jsem mamince luční květiny. Měla obrovskou radost. Větší než z nějaké drahé profesionálně uvázané kytice. Darovala jsem kamarádce úsměv a povzbuzení, což mě nestálo vůbec nic, ale naopak to i mně dalo nejvíc. (Klára)

Jednou jsem na pláži našla opravdu moc krásně zbarvený kamínek. Moc se mi líbil a chtěla jsem si ho nechat. Ale také jsem věděla, že mému bráškovi by jistě udělal ještě větší radost než mně, protože on je odjakživa sbíral. Bylo to těžké rozhodnutí dát někomu něco, co jsem také chtěla, ale když jsem viděla radost z tohoto dárku v jeho očích, byl to pro mě ten největší dáreček.
Myslím si, že dárečky darované od srdce, i když pro ně musíme občas něco obětovat, jsou ty nejkrásnější. Jejich velikost je právě v lásce, kterou s nimi dáváme. (Kristýna)

Myslím si, že největší radost má Bůh vždycky, když se k němu přiznám a když se snažím žít s ním a podle jeho přikázání. To je pro něj vždy největší dar, když se někdo z lidí rozhodne následovat ho a jít za ním. Nejvzácnější dárek, který jsem kdy darovala, jsem tedy já samotná. (Tereza)

Nejcennější dárek je ze srdce
Když už se každým dnem blížily dědovy šedesátiny a s nimi i obrovská oslava, kterou mí prarodiče zorganizovali, začínala jsem být čím dál víc nervózní, protože jsem dosud nevymyslela, jakým dárkem bych dědu nejvíc potěšila. Byl čtvrtek a do oslavy už zbývaly jen necelé 3 dny! Jediný předmět, na který se ve čtvrtek trochu těším, je sloh. A právě tato hodina mi vnukla výtečný nápad. Vzpomněla jsem si na ty nejkrásnější chvíle z dětství, kdy jsme s dědou chodili na procházky do přírody nebo na hokejový stadion a cestou jsme se vždycky nasmáli u vymýšlení z větší části nesmyslných básniček. A nápad byl na světě – složím dědovi básničku! Uvědomovala jsem si, že to není žádný obrovský a úchvatný dárek, který jsem původně chtěla koupit. Ale říkala jsem si, že i přesto určitě udělá dědovi radost a zavzpomínáme si na ty čím dál víc vzdálenější chvíle mého dětství. Děda už se radoval z mnoha darů, třeba z nových běžek a knížek, ale můj dárek zůstal na stole jako poslední. Byl vlastně úplně nejmenší ze všech – malá krabička, ve které byl složený papír s mým dílem. Všemi napjatě pozorován, otevřel krabičku, vyndal z ní papír a četl. Dočetl se širokým úsměvem a se slzou v oku i na papíře. Všichni mně začali tleskat. Nakonec mě děda objal a to už i on měl slzu na rameni. (Markéta)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.