Předplatné časopisu
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz, info.in.cz

kun-aqa_i78.jpg
Přátelství

Nový začátek

Ach ne! Tak zpomal přece. Kůň, na kterém sedím, se řítí šílenou rychlostí. Co se mnou bude?! Je nezvladatelný. Snažím se co nejvíce přitisknout. Jeho hříva se mi plete do očí. Mám strach. Snažím se narovnat, abych viděla. Před námi je SRÁZ.

S trhnutím se probouzím. Pomalu se posadím, pročísnu si propocené vlasy a bezvládně složím obličej do dlaní. Zase stejný sen. Už ani nedokážu spočítat, kolikrát se mi právě tato scéna odehrála před očima. Nejhorší zážitek mého života. Moje noční můra. Podvědomě jsem si sáhla na loket. Už dávno nebolí, sádra je sundaná a všechno by mělo být v pořádku. Ale není.

Můj kůň Jessy, jízdárna i přátelé Honza a Julča, jsou minulost. Všechno je pryč. Od té doby, co jsem nezvládla překážku a zranila sebe i koně, jsem se na jízdárně neukázala. Byla to moje chyba, jsem neschopná a všem pro smích. Chce se mi brečet.

 

Julča

Je ráno, tak krásně už dlouho nebylo, ale mně se svírá žaludek. Jsem celá rozlámaná. Dnes se mi špatně spalo. Celou noc jsem se převalovala a bylo mi úzko. Dnes přijde Honza a vyrazíme za Kájou. Popravdě jsem z toho hodně nervózní. Jsme kamarádky už dlouho. Seznámily jsme se na jízdárně. Je opravdu dobrá. Moc to s koňmi umí. Její kůň Jessy a ona byli vyhlášená dvojka. Tajný trumf našeho trenéra. Mně to ale nevadilo, protože raději než závod miluji jízdu parkem. Prostě jen tak. Ale pak se stal ten úraz Jessymu a Kája neunesla, že na ni trenér křičel. Prostě se urazila a přestala chodit na tréninky a mě jednoduše vyškrtla ze seznamu přátel. To mě hodně zamrzelo. Nic jsem jí neudělala a nakonec to odnesu? Ale nedávno Honza potkal její mámu. To, co mu řekla, ale moc nezapadalo do mého pohledu na věc. Kája prý dostala strach, nejenom z jízdy na koni, ale i z nás. Z toho, že ji budeme obviňovat nebo se jí posmívat. Ale to přece není vůbec pravda. Tak jsme se rozhodli, že s tím něco uděláme. Honza navrhoval léčbu šokem. A ten šok se měl stát právě dnes. Musím se rychle obléknout. Za chvíli vyrážíme.

 

Kája

Nesnáším víkendy. „Tak co dnes podnikneš, Kájo?“ Zvedám hlavu od hrnku s kouřícím čajem. Máma stojí ve dveřích a chystá se na nákup. „Nic, unudím se k smrti,“ chce se mi vykřiknout. Nakonec jen skloním hlavu a prohlížím si čajový vír v hrnku.

„Mohla bys třeba zajít za kamarády... Už tu za tebou dlouho Honza a Julka nebyli. Stav se za nimi, copak tobě nechybí?“ zvědavě se na mě zadívá.

Uhnu pohledem. „Já… Jistěže mi chybí, jen...“ Vyhlédnu z okna před dům, poté znovu pomalu obrátím pohled k mámě. „Nemám poslední dobou náladu.“ Na mysli mi opět vytane dnešní sen a strach setkat se lidmi, kteří byli u toho.

„Ale Kájo,“ přisedne si ke mně máma a vezme mě kolem ramen. „Nemůžeš konečně všechno hodit za hlavu a začít znovu?“ Někde hluboko uvnitř musím připustit, že má pravdu. Ale jak?

Dnes jsem se rozhodla, že se naučím ovocné knedlíky. Ne, že bych prahla po tom být kuchtička, ale lepší než nuda. Rozezní se zvonek. „No tak, běž otevřít,“ vybízí mě s povzbudivým úsměvem na tváři máma. V hlavě se mi mihne se záblesk nedůvěry. Neochotně, ale přece jen se pomalu odšourám k domovním dveřím.

 

Julča

Stojíme před bytem a musím se přiznat, že už jsem zažila příjemnější chvilky. Dveře se otvírají. „Ahoj Kájo!“ vyloudím na tváři možná trochu nejistý úsměv a uvnitř pociťuji opravdu radost, že ji zase vidím. „Čau,“ mávne Honza lehce rukou, jak to má ve zvyku a pokračuje: „Jak se máš, dlouho jsi se neobjevila. Jdeme zrovna na takový menší výlet, tak nás napadlo, jestli bys nechtěla jít s námi.“ Kája je jako opařená. V hlavě mi začíná vířit nespočet myšlenek. Možná to nebyl dobrý nápad. Ze dveří vykoukla její máma. „Jen klidně běž, já to zvládnu sama,“ řekla a mrkla na nás. Trochu se mi ulevilo. Je dobře, že jsme tady.

 

Kája

Jdeme spolu. Já, Honza a Julča. Jsem ráda, že jsme zase spolu. Opravdu mi to chybělo. Honzovy vtipy a Julčiny historky a zážitky. Zanedlouho se před námi rýsuje stadion, který velmi důvěrně znám. Je mi zcela jasné, co se tu chystá: jezdecké závody. Tak to je podraz, co když tu potkám trenéra, co když ... a chce se mi utéct.

„Tak jsme tady,“ hlásí nadšeně Julka, „máme dvacátou řadu,“ a prochází s Honzu po schodech do hlediště. Stojím jako sloup, nejsem schopna slova, ani pohybu. „No tak, Kájo! Všichni tu přece milujeme koně. Pojď, užijeme si to, uvidíš!“

Ani nevím jak, ale už sedím na místě a se zájmem sleduji každičký skok koní v aréně. Raduji se, když vítězí můj favorit. Najednou mě naplnila touha znovu zažít ten úžasný pocit větru ve vlasech, který pro mě tenkrát tolik znamenal.

Jsem na jízdárně, věřili byste tomu? Honza přivedl Sallyho.

„Tak dobrá,“ pousměji se a vkládám nohu do třmenů a vysedávám do sedla tak jako kdysi. Honza drží uzdu, kůň se zvolna rozchází a mně se rázem vracejí haldy a haldy vzpomínek na dobu, kdy jsem začínala s ježděním. Cítím pod sebou znovu zdatné koňské tělo, znovu lehce pročísnu prsty jemnou hřívu a uvědomím si, že už nic z toho nechci nikdy ztratit.

Vždy je čas na nový začátek. Narovnám se a pohlédnu zpříma do slunce. Je čas začít znovu. Díky kamarádi, bez vás bych to nedokázala.

 

Julča

Ohlížím se za Honzou a Kájou. Z jejího širokého úsměvu lze vyčíst, že má skutečně radost.

Mise splněna. Přes rty se mi mihne potutelný úsměv.

 

Veronika (redakční úprava Majka St)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.

 

 

 

 

 

Autor fotografie:  Moyan Brenn


Sdílet na:

 
 

E-shop
navštivte náš e-shop

 

Vydavatelství IN s.r.o.
Horní náměstí 12, 466 01 Jablonec nad Nisou

objednávky:
tel.: 480 023 408-9, 775 598 604
mail: objednavky@in.cz

redakce:
Purkyňova 5, 772 00 Olomouc

tel.: 775 598 603
mail: redakce@in.cz