Jako každoročně, i loni jsme se s farností vypravili na diecézko. Sice moc nemusím davy lidí, ale jednou za rok to člověk přežije. Většinou tam mám partu známých, „svou skupinku”, se kterou se bavím, zpívám, jím, jdu na workshop, sedím ve stejné lavici v katedrále, tudíž příliš nemám potřebu se seznamovat. Možná je to škoda, ale vyhovuje mi.

Loni přišla výjimka. Krásná, neuvěřitelná a jedinečná…

Po obědě jsme si s kamarády uvědomili, že nám jaksi chybí lístek na odpolední workshop, tudíž nastává menší problém. Úprk na recepci, litující pohled: „To je smůla, zbyly už jen latinsko-americké tance.” Pomoc! Nechci tančit! Nejen já, ale i kluci změnili barvu. Fakt super! Špačkuju a nadávám a šklebím se i po vstupu do místnosti, v níž jsou lavice naskládané na straně, jednu ze stěn tvoří monumentální zrcadlo, a kde stojí uprostřed holka v tílku barvy vlčích máků a lesklé sukni odstínu noční oblohy. Letmo se rozhlédnu po těch, s nimiž strávím následující dvě hodiny. Super, mohla jsem zůstat doma. Zrovna navrhuju Elišce, abychom se otočily a odebraly se do parku, když… tmavé krátké vlasy, námořnické tričko. Úsměv. Ví, co si myslím (…jak moc jsem vůbec dávala najevo svůj nezájem a opovržení?). Několik vteřin. Rána. Moje srdce? „Uklidni se, Janičko,” chlácholím se. Má reakce samozřejmě neujde romancechtivým kamarádům.

„Jsem Kryštof a rád bych tady přivítal Leu, která se pokusí nás zasvětit do krás latinsko-amerických tanců.” Kryštof. Dvě hodiny utekly a já se nešťastně loudám z místnosti. Doma rozjíždím pátrání. Kde se to ve mně bere? Já, která se donedávna živila jen poezií, jež upřednostňovala jarní procházky alejí před nákupy v narvaných obchodech a jíž bylo na hony vzdálené bláznivé klevetění spolužaček o včerejším kině s tím nebo tím, sedím celé odpoledne u internetu a hledám, kdo zaškrtl u akce Diecézko „Tam budu!” I, J, K…nic. Animátoři! Určitě chodí

Jsem normální? Co se to děje? Ztrácím se v labyrintu jmen, nicků, statusů a fotek. Tohle přece nejsem já. Přesto začínám rozesílat SOS signály na všechny strany. Spolužačkám, kamarádkám… ozvěny ale nepřicházejí. Co dělat? Kam jít? Koho poprosit o radu? „Pane Bože…“ Hm, proč ne? „Ty víš všechno, co prožívám, jaká jsem. Stvořil jsi mě a věřím Ti. Chci Ti věřit, i když je to těžký. Chci často všechno ovládat. I teď. Zlom to.” Nikdy jsem příliš nevěřila filmům, knihám, svědectvím, které nadšeně mluvily o klidu a pokoji, který přichází po upřímné modlitbě. Teď jsem jim musela dát za pravdu.

„Jani, v sobotu je ten divadelní festival, nechceš jít?” Šla jsem. Po několika různorodých představeních se na scéně objevuje vrchol večera. Napjatě pozoruju dění. Mnu si oči, asi mžitky. Ne. Realita! Kryštof hraje, zpívá, tančí, ach…! Po představení za ním nadšeně běžím. Nevím proč, ale musím. Celkový dojem, nápad, originální kulisy, netradiční výprava, radost a energie, se kterou herci předstoupili před publikum… „Ehm-ahoj-bylo-to-skvělý.” Ta slova ze mě vyjela, až jsem se sama podivila. „Díky. Jsem rád.” Trapné momenty střídaly ty veselé, povídání se střídalo s chvilkami mlčení. Bylo mi dobře.

Vím, že kdybych tenkrát na netu zabředla, hledala jen data, projížděla bezmyšlenkovitě fotky, hltala status za statusem, posuzovala jeho přátele a nedokázala se na chvíli odtrhnout, sedím tam ještě teď. Kdybych doposud takto jednala a celou situaci nesvěřila Bohu, nejsem si jistá, jestli by mi teď v kapse mohla bliknout SMS „Co rikas na zitrejsi latinsko-americke tance? ;-)”.

Kikina (časopis IN!dívčí svět)

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.