Holky, v březnovém čísle jste mohly dokončit dost napínavý:) příběh. Nejlepší pokračování jsme vám slíbili uveřejnit na webu. Začtěte se...

 „Ahoj, Kájo,“ ozvalo se vedle mě ráno v přeplněném autobuse. Jmenuji se sice Karolína, ale všichni moji kamarádi i celá rodina mi neřeknou jinak než Kájo. Stejně tak i Filip, který se za mnou právě probojoval autobusem našlapaným až po střechu. Jeho milý hlas mě probral z ranní dřímoty.

„Ty máš taky dneska na sedmou?“ zeptala jsem se ho překvapeně. Nic duchapřítomnějšího mě právě nenapadlo. Občas se mi to stává, obzvlášť po ránu a nebo když mě osloví nějaký sympatický kluk.
Filip si mého zaváhání ani nevšimnul a za chvíli mi už zajímavě a poutavě líčí film, na který plánuje jít do kina. Přesně na ten samý bych chtěla taky. Dokumenty o Africe prostě miluju a ve svém okolní neznám nikoho dalšího, kdo by se o ně zajímal.
Než Filipovi stihnu naznačit, že bych šla ráda na ten film s ním, ozve se z reproduktoru „konečná stanice“, a valící se dav nás roztrhne od sebe. V zápětí vidím, jak Filipa na zastávce obklopil hlouček spolužáků z jeho průmyslovky, která stojí hned za rohem. Já jedu dál ještě dvě stanice tramvají. Tak zase nic, pomyslím si zklamaně. Kdo ví, kdy se zase s Filipem potkám, a to už mi možná bude vyprávět svoje dojmy z kina. Proč jen jsem tak pomalá a nesmělá…

„Tak mu přece napiš,“ je hned se vším hotová má kamarádka Eva, když jí líčím své ranní fiasko. „V nejhorším ti dá košem. Ale aspoň budeš vědět, na čem seš.“
Evě se to radí. Se svým Robinem chodí snad už od prváku. Nemá problém kohokoli neznámého oslovit nebo se seznámit s úplně cizími lidmi. A tak trochu nechápe, že já se stydím domluvit se s Filipem, kterého znám už dávno, jestli bych s ním mohla jít na dokumentární film do kina.

„Tak já to zkusím,“ nechám se nakonec přesvědčit od Evy.
„Ale moc dlouho s tím neotálej. Napiš mu radši ještě dneska,“ zná Eva moji váhavost.
O přestávce před poslední hodinou rychle píšu zprávu. Pro jistotu hned, než ztratím odvahu. „Filipe, sla bych zítra na ten africky dokument. Nemas chut se pridat? Nebo uz jsi domluveny s nekym jinym na jindy?“

Celou matiku sleduji spíš displej mobilu než výklad u tabule. Ale odpověď ne a ne přijít. „Třeba měli dvouhodinovku těláku,“ utěšuje mě Eva, když vycházíme ze školy. „Tak čau zítra! A hlavu vzhůru, určitě ti ještě napíše,“ loučí se Eva na křižovatce. Loudám se pěšky k autobusu. Sluníčko svítí a v hlíně u plotu vidím rašit první krokusy. Normálně by mi to stačilo k dobré jarní náladě. Ale dnes nějak nemám svůj den.
Najednou zapípá můj mobil. Rychle otevírám zprávu...

A tak příběh dopsala čtenářka Anežka...

Rychle otevírám zprávu… a chvíli nevěřícně zírám. To jako vážně?! Je tam napsané: „ S tebou bych nikam nesel.“ Moje už tak dost nahnutá nálada spadne hluboko pod bod mrazu. Teď tedy vím jistě, na čem jsem - nelíbím se mu!! Ale nemusel to napsat tak hnusně. Že jsem se vůbec nechala přemluvit, abych mu napsala. Neměla jsem to dělat.

Doma, po zhruba hodině lítosti a vzteku zavolám Evě. „Tak co, už ti odpověděl?“ „ Jasně, a víš co napsal? S tebou bych nikam nešel!“ Na druhé straně je chvíli ticho. „ Vůbec mi to k němu nesedí,“ pokračuju, „znám ho dost dlouho a vždycky byl ke všem tak milý, a navíc jsme se ráno bavili a hrozně pěkně se na mě usmíval… prostě to nemůžu pochopit.“ „Teda to je pitomec, ti řeknu! Nic si z něho nedělej, máš na lepšího. A opovaž se kvůli němu brečet!“ „Neboj.“ Sice se už stalo, jenže Eva to vědět nemusí.
Další den v autobuse si toužebně přeju, abych ho nepotkala. Sice je opravdu malá pravděpodobnost, že bych ho viděla dva dny za sebou, ale zákon schválnosti je zákon schválnosti.

Odpoledne mám skvělou náladu. Neohlášená písemka z matiky nad všechna moje očekávání dopadla výborně. Držím se tyčky v uličce autobusu, je opět našlapaný až po střechu, mám nasazené sluchátka a poslouchám písničky. Eva mě rozptýlila natolik dobře, že si na Filipa ani nevzpomenu, ovšem jen do chvíle, než se mi sám připomene důrazným poklepáním na rameno.

Otočím se, zrudnu jako rajče a chvilku uvažuju, že si sluchátka nechám na uších, nakonec je však vytáhnu. Vlastně nevěřím vlastním očím, že po tak necitlivé a hnusné esemesce má ještě tu drzost za mnou přijít.

Chvíli oba nevíme co říct a já se snažím rozhodnout, jestli mám na něho být nepříjemná nebo normální, či jaká vlastně. Filip se tváří jaksi nervózně. „Ahoj, víš, včera ta esemeska“, vychrlí ze sebe jedním dechem, jakmile najde řeč, „ já ji nepsal. Mám o pár let mladšího bráchu, včera jsem mu půjčil do školy mobil, aby mohl zavolat mámě, měl jít na nějakou kontrolu, po cestě domů potkal pár kámošů a najednou přišla tvoje esemeska, tak si ji přečetli a odepsali za mě. Promiň.“ „ Aha,“ dostanu ze sebe překvapeně. „ A na ten africký dokument bych šel rád, kdyby se ti teda ještě chtělo...“ „Jenže začíná už za dvě hodiny!“ „ Však to bychom stihli.“ „ No vlastně docela chtělo.“, odpovím s úsměvem.

Info z redakce

Zítra si můžete přečíst ještě jedno dokončení příběhu. A bude stát za to:).