V listopadovém čísle se dočtete o společenství Čistých srdcí a mladých, kteří spolu chodí a chtějí spolu intimně žít až po svatbě. Tomáš a Barča sice jeho členy nejsou, ale rozhodli se úplně stejně. Co je k tomu vede? A jak svůj vztah prožívají?

Oba jsme studenti gymnázia v Ostravě, máme 17 let a někdo tomu tak chtěl, aby se naše cesty spojily. Chodíme spolu skoro rok. I když ode všech kolem nás slýcháme jaké intimní zážitky mají se svými partnery, my jsme se rozhodli se jako křesťané nechat vést Bohem, a to i ve vztahu tím, že chceme zachovat náš vztah čistý a spát spolu až po svatbě. Sice nejsme členové Společenství čistých srdcí, ale věříme, že mnoha lidem pomáhá v jejich životě.

Zpočátku to bylo jednoduché

Vodili jsme se za ruce, zamilovaně se na sebe koukali a vlastně ani nevěděli, co říct, protože vše bylo v našich očích. Zdálo se, že krásnější už to ani nemůže být. Naše těla to však vnímala jinak. Postupně jsme se poznávali a k pohledům se přidávaly i doteky. Pak už však začínaly tát ledy a my si řekli, že to nejkrásnější, co si můžeme dát, je slíbit si, že zůstaneme v čisté lásce. Půjdeme proti proudu doby a ukážeme, že to jde i jinak. Že všechno má svůj čas.

Má to smysl žít čistě?

Někdo může říct, že o hodně přicházíme, když se zříkáme tělesného soužití, ale my se nezříkáme, jen to považujeme za jakési dovršení vztahu. Ještě předtím však chceme, abychom se vzájemně dobře poznali po duševní stránce a sladili vzájemné představy o budoucím společném životě. Dříve bylo přirozené, že spolu lidé před svatbou nežili - jak naše babičky říkají: „Až po svatbě!“ Poznali jsme, že je v tom kus obrovské pravdy a hlavně Boží lásky, i když jsme si k tomu potřebovali najít cestu. Bůh nám tak chce říct, že všechno má svůj čas, že čas chození máme k tomu, abychom se poznali, a to nejen tělesně.

To, že si lidé rozumí v posteli, nemusí nutně znamenat, že se znají
Když si dva lidé rozumí - naučí se spolu jednat a ví, jak ten druhý reaguje na určité situace, poznají nejen jeho záliby a představy o životě, ale i jeho povahu a shodují se v představách o společné budoucnosti, pak se nemusí tolik bát, že je v manželství mnoho věcí překvapí. Postavíme-li náš vztah hlavně na intimní rovině, nemůžeme spoléhat na to, že se poznáme a sblížíme se.

Ke vztahu samozřejmě patří i fyzický kontakt

Máme rádi vzájemné doteky a je přirozené, že se chceme i jeden druhého dotýkat. Je krásné po sobě toužit, ale ještě před tím je třeba nastavit si hranice. Tak tomu bylo i u nás. Teď už víme, že se můžeme spolehnout jeden na druhého v tom, že nám řekne: „Tohle už je moc, to už nemůžeme!“ Chceme si pomáhat v tom, abychom nesklouzli kam nechceme. Uvědomili jsme si, že na vztahu je potřeba pracovat, a tak se k tomu i stavíme.

Tomáš a Barča