Aspoň tak to vždycky říkávala moje babička. Nevím, co by řekla, na tu naši, prázdninovou, ale jedno je jisté, takovou totiž opravdu v žádné kuchařce nenajdete.

Už je to hodně let, když jsme s asi 20 dětmi z SOS vesničky, kde jsem pracovala jako 19.letá teta (vychovatelka), vyjeli na prázdninový pobyt do jedné osamělé chaty uprostřed krásné přírody v Jeseníkách. Chodili jsme na výlety, hráli hry, vyráběli, a také jsme si sami vařili. Ten den jsme měli službu v kuchyni se Staňkou, hlavní vedoucí pobytu a organizátorkou her a pomáhaly nám také děti. Menu bylo jasné. Gulášovka. Další chod už si nepamatuju, ale v tomto příběhu není důležitý. Děti škrabaly a krájely brambory, nosily dřevo do kamen, pomáhaly, co bylo potřeba. A obrovský hrnec gulášovky vesele bublal na plotně. Když Staňka podezřele dlouho míchala obrovskou vařečkou polévku a u toho si neustále pobrukovala: "Ne, to není ono,... něco by to ještě chtělo..", děti nastražily uši, a začaly radit – sůl, více brambor, papriku atd.,  ale Staňka pořád jenom vrtěla hlavou, a dál míchala a jakoby přemýšlela. A já jsem věděla, že podle jejího výrazu to bude zase nějaká vylomenina, na kterou děti hned tak nezapomenou. A taky že jo:)!

Najednou se podívala na děti, co už kolem nás napnuté a zvědavé stály a vítězně prohlásila: „Už to mám, jo jo, to bude ono!“ a vytáhla z kapsy HAŠLERKU, tu opatrně rozbalila a hodila ji do polévky. Ano čtete správně, hodila ji tam! Děti měly oči navrch hlavy, (já teda taky) a až do konce pobytu si měly o čem povídat.

A polévka? Byla výborná. Ta jedna jediná malá hašlerka totiž chuť takového množství vůbec nezměnila, ale co změnila, byly naše děti. Z přípravy jednoho nudného oběda se stal nadlouho ten nejneobyčejnější zážitek. Někdy totiž stačí málo a z povinné nebo nudné práce se může stát zábava a dobrodružství, na které jen tak nezapomenete. Zkuste to:)!

Hezký víkend. Marie

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.