Na jedné silvestrovské víkendovce jsme poslední večer v roce dostali jasný úkol. Vyjít ven, tři minuty co nejrychleji běžet jakýmkoli směrem a pak si přečíst vzkaz od našich vedoucích, který jsme dostali na lístečku s sebou. Běžela jsem jako o život, natěšená na tajemný vzkaz. Jeho znění mě ale doslova zastavila. Místo novoročního přání na něm totiž stálo: Kam běžíš Forreste?
Snad již blížící se Vánoce mi tuto vzpomínku přiblížily. Poslední týdny totiž zažívám spoustu zajímavých věcí. Užívám si novou práci, téměř každý den se potkávám s přáteli, věnuju se svým koníčkům, v neděli pomáhám v církvi… přesto jsem tento týden na sobě pociťovala prazvláštní neklid a nějak jsem nemohla přijít na to, z čeho. Vždyť ani nevím, kdy jsem se měla tak dobře!
Až dneska, kdy jsem se večer vracela z houslí, mi došlo, že jsem zapomínala na dvě důležité osoby. Tou první byl Ježíš a tou druhou – no, tou druhou jsem byla já sama. V tom všem shonu a dobrých věcí jsem zapomněla sama na sebe. Na čas, kdy můžu jen tiše sedět a přemýšlet, na čas, kdy si můžu uvařit něco dobrého, na čas, kdy si přečtu zajímavou knížku.
A tak, i přes únavu, jsem se rozhodla udělat něco pro sebe a ve stánku na náměstí jsem si koupila kávu a zašla na krátkou procházku. Bez konkrétního cíle jsem bloumala uličkami a užívala si tu pohodu, když mě napadla ona věta z lístečku: Kam běžíš, Forreste?
Takže, kam běžím? Poctivě jsem se snažila najít odpověď. Zjistila jsem, že běžím za prací, za zábavou, běžím za lepším bydlením, za přáteli, za dobrým pocitem, za pochvalou, za láskou … a přesto, že to jsou všechno krásné a mnohdy i důležité věci, mi cíl opět uniká.
A co ty. Kam běžíš? Taky za láskou? Za dobrými známkami ve škole? Nebo třeba utíkáš, od rodičů, spolužáků? Ať už to máš v životě jakkoli, nezapomeň na to, že předvánoční čas není jen o nakupování dárků, ale také o připomenutí si správného směru v životě.
redaktorka Lucka
Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.