V jednu prosluněnou zářijovou sobotu jsem se stala svědkem něčeho překrásného. Dva mladí lidé si před Božím oltářem navzájem slíbili věrnost a lásku, která nikdy nepohasne. Přestože jsem už kdysi na svatbě byla, tento církevní obřad mě něčím hluboko uvnitř oslovil. A věřte mi – z výšin kůru se to všechno pozorovalo ještě o poznání kouzelněji.:)

Letní prázdniny se pomaloučku šinuly k nemilosrdnému konci, když nám vedoucí naší malé vesnické scholičky oznámila nečekanou novinu: budeme zpívat na svatbě. Nevěsta si nás jakožto vedoucí scholy z nedalekého městečka povolala na pomoc, abychom rozšířily řady místních zpěváků.

Čas běžel rychleji než jsme stačily pozorovat – zkoušky míjely a nastal den svatby.

Nikdy nezapomenu na ten báječný pocit soudržnosti, který ten den panoval mezi námi zpěváky na kostelním kůru. I když jsme se ještě nedávno vlastně neznali, v ten den jsme byli tým. V okamžik, kdy naše hlasy sborově zazněly chrámovou klenbou, mi srdíčko zaplesalo radostí nad tou nádherou. Až do té chvíle jsem neměla možnost zpívat pospolu s tolika lidmi – a ten zážitek byl doslova parádní. Najednou jsem si připadala skoro jako profík.:)

Na celém tomhle obrovském zážitku nebyla jeho duchovní hodnota zdaleka tou jedinou. Poznala jsem spoustu nových bezva lidí a navázala nová přátelství, která mi v budoucnu možná přinesou mnoho dobrého. Utužila jsem vztahy s kolegyňkami z naší vlastní scholy. Získala jsem užitečnou zkušenost, za kterou jsem nesmírně vděčná. A v neposlední řadě jsem si odnesla i malou výslužku výtečného svatebního cukroví.:)

Takže pokud se tobě nebo vaší schole někdy naskytne podobná příležitost, má rada zní: neboj se a jdi do toho!

redaktorka Verča

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.