Možná to bude znít bláznivě, ale jsem si jistá, že nejsem jediná na světě, kdo se prostě občas bojí cizích lidí na něco zeptat. A někdy to trvá skoro rok, než se to zlomí.

To bylo tak...

Když jsme se v létě vydali do Švédska, netušili jsme, že se do té země takhle zamilujeme.
A protože ceny v restauracích jsou obrovitánské, vařili jsme si převážně zásoby z Česka a občas, když jsme si chtěli dopřát, zašli jsme do IKEA restaurace, kde jídlo i ve Švédsku vycházelo na celkem rozumné peníze.

Na řidičově straně se brzy objevila rozkošná švédská mini vlaječka, kterou dostal k masovým koulím. Okamžitě jsem po takové vlaječce taky začala toužit, a tak jsem pokaždé, když jsme čekali frontu na jídlo, zkoušela ovládnout svůj strach a zeptat se, jestli by mi ji taky dali.

O několik návštěv později jsem se konečně odhodlala a zeptala se. Ale zrovna jim došly. Smůla. Nakonec jsem odjela ze Švédska jenom s vegetariánskou vlaječkou, i když nejsem vegetarián, protože jsem ji dostala k nemasovým koulím. Taková cena útěchy.

Osud mi ale přichystal druhou šanci, když jsme hned v zimě do Švédska vyrazili znovu. Zase jsem se několikrát prostě nedokázala zeptat, zase ji neměli. A pak jsme skončili na severu za polárním kruhem, kde byly jenom lesy, sníh a obchod se šroubky vzdálený 140 km daleko. Plánovanou návštěvu IKEA restaurace před trajektem jsme vyměnili za večeři u našich nových kamarádů, a tak jsem zase odjela bez vlaječky.

Ale pozor, návratem do Česka vlaječkový příběh nekončí!

A jeho šťastný konec se odehrál v Ostravě. Rádi si občas zajdeme na (ne)masové koule, protože nám to připomíná pěkné chvíle ze severu. Stála jsem tedy ve frontě v restauraci a rozdýchávala to. Myslím, že už nikdo nečekal, že by se to stalo, ale já se doopravdy zeptala a paní za pultem bez váhání odpověděla: "Jasně," a vlaječku mi dala. Měla jsem chuť ji obejmout a říct jí celý ten vlaječkový příběh. Že mě v létě ve Švédsku málem celou snědli komáři, že v zimě tam sice nebyli komáři, ale zase teploty pod mínus třicítkou. A že nikde jsem tu vlaječku nedokázala získat, až teprve tady, v regionu razovitem. Místo toho jsem se usmála, poděkovala a předstírala, že mi to ale ani trochu nezměnilo život. :-D

Tento příběh nejspíš může vyznít malicherně (protože on ohromně malicherný je), ale taky by pro někoho mohl být motivující. Jo, může to trvat téměř rok, ale nevzdávej se. Jdi za svým cílem, i kdyby to měla být mini papírová švédská vlaječka. Pokud je výsledkem Radost, tak je to přece dobré, ne? redaktorka Hanka

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.