Sedím na skále ve Svatém Janu pod Skalou a pode mnou je sto padesát metrů hluboká strž. Na jejím dnu se rýsuje půdorys kostela s bývalým klášterem, auta vypadají jako hračky pro malé děti a nějaký ten človíček, který občas přejde přes ulici, připomíná špendlíkovou hlavičku. A všude kolem se rozprostírají zelené kopce a mezi nimi sem tam nějaký domek nebo vesnice…

Za léta výletování a cestování jsem přišla na to, že jedna z věcí, kterou při návštěvě nových nebo klidně i starých míst vyhledávám, jsou vyhlídky. Rozhledny, věže kostelů, na které se dá vyjít, nebo úplně nejlépe místa v přírodě – na kopci, na útesu nad mořem. Cítím tam vždycky svobodu, pokoj a neomezené možnosti jakoby symbolizované otevřeným výhledem.

Ale možná úplně nejvíc…možná úplně nejvíc mě vyhlídky tak fascinují proto, že díky nim člověk získá novou perspektivu, nový pohled na věci, které jinak vždycky vidí jen „zespoda“ a připadají mu tak někdy hrozivě velké, mohutné anebo třeba jen příliš obyčejné.

A přitom stačí vystoupat strmým schodištěm nad Svatého Jana, sednout si na skalnatý povrch a zhluboka se nadechnout. A z děsivých obrů mého života jsou najednou jen špendlíkové hlavičky.

redaktorka Marta

Článek vznikl pro potřebu IN! a je chráněn autorskými právy. Lze jej uveřejnit jen se souhlasem redakce.