Pohádka Tajemství staré bambitky 2 se konečně dočkala své premiéry v kinech. V prosincovém čísle IN! si naše redaktorka Helena povídala s představitelkou hrnčířky (teď už královny) Aničky, Kamilou Janovičovou. Připomeňte si rozhovor a vyrazte do kina.

Tento web a náš časopis čtou děvčata tak od dvanácti let. Vzpomenete si, čím jste v té době chtěla být?

Já jsem od malička chtěla být herečka. Okolí to bralo tak, že mě to s věkem přejde, ale nepřešlo.

Splňuje se vám tedy dětský sen? Je to takové, jak jste očekávala?

Asi ne, protože já jsem neměla žádná očekávání. Někdo si možná představuje, že díky tomu bude slavný a bohatý, ale brzo zjistí, že o tom divadlo opravdu není.

Hrávala jste si na princeznu?

Ano na Xenu. :-) To je taky princezna, ale bojovnice. S kamarádkou jsme lezly na jejich jabloň a odtud střílely příšery. :-) V Tajemství staré bambitky vlastně taky nejsem princezna, ale dcera hrnčíře. V tomhle pokračování jsem už královna, ale pořád s tou duší hrnčířovy dcery.

Jak se po deseti letech nastupuje do stejné role?

Ona už to není stejná role, protože Anička zažila obrovský posun. Už nežije v chaloupce, ale na zámku, deset let už má za muže prince a dokonce spolu mají holčičku. Tahle pohádka je hodně o rodině a vztazích. Z té mladé rebelky, která měla naivní představu o spravedlnosti, je dospělá milující maminka. Z prvního dílu už víme, že princ je také velmi naivní, a tak jako král nepředpokládá, že když vydá nějaké nařízení, přijdou i lidé, kteří se ho budou snažit zneužít. A já jako Anička se taky učím být královnou a používat tu svou přímost holky z chaloupky. Myslím, že v pohádce se najde spousta podobností s dnešním světem.

Máte sourozence?

Mám o čtyři roky starší sestru, a ta má teď malou holčičku, takže jsem už i teta. Malá mě má úplně omotanou kolem prstu. :-) Jsem ráda, že jsem se přestěhovala zpět do Ostravy a uvidím ji, jak vyrůstá.

Jak jste spolu se sestrou v pubertě vycházely?

My jsme se nenáviděly tak, že nám rodiče předělili pokojíček paravanem, abychom na sebe neviděly. V tomhle věku ani nemusíte mít k té nenávisti nějaký zásadní důvod. Prostě jsem byla mladší, dolejzala jsem za sestrou, ona chtěla být s kamarády a já jí překážela. Myslela si, že mi rodiče nadržují a povolují to, co jí ne. Prostě normálně, jak to bývá. Zlomilo se to, až když jsem šla na střední a sestra byla na vysoké. Už jsme v tom pokojíčku netrávily tolik času a i přístup rodičů se změnil, protože nás přestali brát jako děti. Teď je sestra ta, za kterou jdu, když potřebuju něco vyřešit.

Vy se angažujete v něčem, co má název Hodinový vnuk. O co jde?

Pan Ivan Sekanina, který tento projekt vymyslel, se věnuje seniorům a propojuje generace. Působí v Bohumíně, Ostravě a Praze. Víme, že v domovech jsou někteří senioři, kteří nemají rodinu a nebo za nimi nejezdí. Představte si, že jsou tam lidi, které třeba šest let nikdo nenavštívil. Takže Hodinový vnuk spočívá v tom, že za seniory přijde třeba student z místní školy a stráví s nimi (obrazně řečeno) alespoň hodinu. Jde o to, aby se prolomilo to osamění, aby mohli jít s někým na vzduch, na procházku, a to jim pomáhá s chutí do života. Já jsem se k projektu dostala tak, že pan Sekanina se ptal těch „hodinových vnuků“, koho by chtěli jako patrona projektu, a jedna studentka navrhla mě. Moc ráda jsem to přijala a přidala se k nim.

Za rozhovor děkuje Helena

Celý rozhovor si můžete přečíst v prosincovém čísle časopisu IN! dívčí svět.

Rozhovor vznikl pro potřeby časopisu IN! dívčí svět. Jsou na něj vztažena autorská práva a není možné z něj citovat ani kopopírovat jeho obsah.